V éře reálného socialismu bylo celkem běžné, že se režim chlubil výsledky svých sportovců, protože toho jinak bylo málo k chlubení. Nicméně, vliv politiky na sport trvá a dnes opět dominuje.

Prezident USA Donald Trump „zařídil“, že vyloučený hráč amerického týmu, který neměl hrát v osmifinále proti týmu Belgie, mohl nastoupit. Proti rozhodnutí FIFA protestovala UEFA, nicméně marně. V samotném zápase pak americký tým schytal výraznou porážku a do čtvrtfinále nepostoupil. Nicméně, to, že si Trump volal s předsedou FIFA bylo potvrzeno a vliv politiky na sport se opět v plné nahotě ukázal.

Podle The Athletic se v kauze Balogun angažovali i důležití představitelé jeho administrativy: speciální právnický tým sestavili Scott Goodwin, jeden z hlavních mecenášů fotbalové asociace, ve spolupráci s ministrem obchodu Howardem Lutnickem, jenž zmiňovaný duel s Bosnou sledoval na stadionu po boku Infantina.

Trump měl následně celou věc konzultovat s ministrem zahraničí Marcem Rubiem i Andrewem Giullianim, který vede pracovní skupinu pro mistrovství světa. Zdroje serveru Politico zase uvádějí, že v Bílém domě v posledních dnech intenzivně řešili i rozhodcovskou minulost brazilského sudího Raphaela Clause, který utkání řídil.

Na mistroství světa ve fotbale pak shodou okolností hrál tým Íránu, na který USA spolu s Izraelem zaútočily a vedly několika týdenní válku, která pro USA nedopadla výborně, pouze tak, že byl Írán „poražen“ a „poražený“ Írán dál omezuje plavbu Hormuzským průlivem. Pokud se o Íránu na mistroství světa v našich médiích vůbec hovořilo, pak v souvislosti s tím, že Íránci v USA jsou protirežimní a že to dávali v hledišti „najevo“. Údajně mávali jinými než íránskými vlajkami.

Nicméně, podobné a vlastně „navlas“ stejné problémy se řešily na světových fotbalových šampionátech i dříve. Československým pamětníkům se možná vybaví, jak pořadatelé před finále 1962 přimhouřili oči nad brazilským bůžkem Garrinchou. V semifinále se proti rozpumpovaným Chilanům po několika ostrých faulech nechal vyprovokovat a kníratého záložníka Rojase kopl kolenem do zad, za což ho peruánský sudí Yamasaki vyloučil. Brazilci přiměli dokonce i peruánského prezidenta, aby se přes velvyslance s hlavním rozhodčím spojil a domluvil mu, ať svůj verdikt vezme zpátky. Nakonec stačilo, že přímo u disciplinární komise orodoval šéf brazilské výpravy Di Giorgio: trval na tom, že Garrincha nefauloval z frustrace a nešetrný zákrok označil za nešťastný žert. Hráčovu obhajobu postavil také na tom, že šlo o jeho první vyloučení v kariéře. Nebyla to pravda. Ve skutečnosti byl Garrincha ve svých osmadvaceti letech vyloučen už počtvrté, přesto si vysloužil odpustek a utkání o zlato na Estadio Nacional v Santiagu normálně hrál (a vyhrál).

V dnešním zase nesmiřitelně rozděleném světě se prostě opět politika dostává do role obhájce sportovních viníků, pokud jsou to „správní“ a „nepostradatelní“ hoši.

A nakonec poznámka k Rusku. To bylo na základě ruské agrese proti Ukrajině vyloučeno z účasti na olympiádě, na hokejovém mistroství světa. Nyní, po pěti letech, se Rusku pomalu otevírají vrátka, aniž by byla válka na Ukrajině ukončena. I tak vypadá současný světový sport.

NIcméně, je otázkou, zda selekce podle politických sympatií je tou správnou cestou ke světu budoucnosti. Co když právě tato selekce paradoxně upevňuje moc těch, se kterými v politice nesouhlasíme.