To jsou v různých variantách od konstatování až po poplašnou zprávu nadpisy tiskovin papírových i „tiskovin“ elektronických. Člověk by měl pocit, že na ulicích, v parcích, ve zrušených továrnách a přes zimu i v chatičkách dětských táborů bude přebývat a přespávat množství lidí, kteří nemají střechu nad hlavou. Ty nadpisy evokují i situaci běženců v „táborech“, které bylo možno v nedávné době vidět v Calais (byla jsem se tam podívat a nedoporučuji. Počty bezdomovců v ČR nezpochybňuji).

Pokud se ale po přečtení takového nepovzbudivého nadpisu vzpamatujete, pokuste se s chladnou hlavou podívat na čísla. Nejlépe na čísla Českého statistického úřadu, ale také na čísla Ministerstva pro místní rozvoj. Jsou tam uvedena data, popisující situaci nikoli ze včerejšího dne, ale najdete data roku 2021, u MMR roku 2016. To není zase tak dávno, i když posuny určitě způsobila migrace z Ukrajiny v důsledku známých událostí.

V těchto souvislostech tedy nečtěte „Bibli, tam to všechno je“, ale čísla ČSÚ, kde to všechno je, mnohdy i srovnané v úhledných tabulkách. Co nám ta čísla povědí, se budou možná autoři oněch poplašných zpráv docela divit.

Počet obyvatel ČR je 10 540 tis., počet obydlených bytů 4 480 tis. Prostým dělením tedy: v jednom bytě bydlí 2,35 osob. Důležitý údaj je ale o jednočlenných domácnostech. Těch je v ČR 1 600 tis. Pokud od obou čísel (obyvatel i bytů) jednočlenné domácnosti odečteme, vychází na jeden byl obydlenost 3,1 osob. Taková rodinka s jedním dítětem, každá desátá se dvěmi dětmi. Jednoduchá dělení a násobení jsou sice snadná a přehledná, ale nejsou do detailu vypovídající. (Podrobné tabulky o velikostech bytů a o počtu dvou a vícečetných domácností lze najít v docela přehledném materiálu MMR).

Co už ale je podstatně více vypovídající jsou statistické přehledy neobydlených bytů a domů (stále ale vhodných k bydlení). A tady je možné najít jádro pudla: ten poplašný nadpis je relevantní pro velká a více jak středně velká města. V menších městech, městečkách i obcích takový problém rozhodně není. Zkuste jet-nikoli ale po hlavní silnici-třeba z Prahy do Kolína. Tam, asi v polovině této vzdálenosti, uvidíte úplně jiný svět. A je to nejen směrem na Kolín, ale i (samozřejmě mimo dálnici) směrem na Roudnici, Slaný či Kladno. A přesto, že tato města jsou (kromě Roudnice) ve Středočeském kraji, předpokládám, že podobná situace je i kolem dalších krajských měst. V těch menších obcích pod 10 tis. obyvatel najdete prázdné domy, nikoli ruiny, některé i s pěknými fasádami. Co se za těmi fasádami skrývá? Dva takové dvoupodlažní domy jsem si prošla. Přízemí-vstupní dveře uprostřed a po každé straně dvě okna. Třípokojový byt o velikosti 140m2. V patře je stejná plocha, rozdělená do čtyř pokojů. Střecha dobrá, sklep a garáž odpovídající pěti letům, kdy je dům prázdný, zahrada 600 m2 je zarostlá. Cena 4,5 mil. Kč. Předpokládaná investice oprav do takové úrovně, jaká je dnes standardem, odhadem kolem 3,5 mil. Kč. Za 8 mil. Kč a za půl roku můžete mít dva velkorysé byty, třeba pro tři generace. Děti by babičku a dědečka v domě ocenily a rodiče těch dětí by se museli naučit být ohleduplní ke svým vlastním rodičům. Takové bydlení je totiž nejlepší školou několikageneračního soužití a navíc šetří veřejné výdaje na jesle a na domovy důchodců. Ty obce, které jsem navštívila, to nejsou žádné samoty. Je v nich veškerá vybavenost, školky, školy, obchody, lékař, zubař a samozřejmě i kostel a hřbitov. Ty domy si byly hodně podobné a nebyly to „starožitnosti“ z 19. století, ale z doby kolem roku 1930.

Problém těch domů je ale jiný a velký: jsou 35 km (druhý z nich 45 km) od Prahy. Nenacházejí se 10 minut pěšky od Václavského náměstí. V době práce z domova by to sice neměl být problém, ale ona se i v těchto obcích najde práce. V té jedné bylo právě vypsáno výběrové řízení na ředitele školy.

Nemám ráda žádné dotace, ať státní nebo obecní, ale v takových a podobných případech, skrytých do sloganu „oprav dům po babičce“, bych asi, i bez zavřených očí, nebyla úplně proti. V bližším časovém horizontu by náklady na ně mohly kompenzovat ušetřené peníze z rozšiřování veřejné dopravy ve velkých městech, která by nebyla v tak velké míře potřeba a možná i náklady na jesle, školy, a domovy důchodců. Ve delším časovém horizontu bychom si mohli vzpomenout na devastaci venkova v 50. létech, kdy tahouni venkovského života byli bezdůvodně vystěhováváni a zabavován jim majetek a kdy tento dluh, ne finanční, ale dluh ztráty osobností, společnost nikdy nesplatila.

Když jsem se z jedné z těchto „výprav“ vracela domů, ve zprávách zazněla úžasná informace o novém trendu v bydlení. Jsou to mikrobyty. Taková prostora o velikosti 25 m2, kam se (prý) vejde předsíň, koupelna, kuchyň, skříň a postel. Cena kolem 4 mil. Kč. Takové mikrobyty budou (prý) kupovat rodiče dětem, které v Paze studují. Nebo si je na hypotéku pořídí singl. Zlaté oči! Singl s hypotékou 3 mil. si zanedlouho najde slečnu a splácí. Pak mají jedno dítě a splácejí. Pak mají druhé dítě a pořád splácejí. A protože to v takové prostoře není k žití, tak se rozvedou. Ale jeden z těch nešťastníků pořád splácí. Splácí, spát chodí do mikrobytu a žije v restauraci na náplavce s počítačem na stole. A jeho dvě děti i s mámou mají naštěstí babičku, která má 35 km za Prahou takový velký dům z doby První republiky, kam se všichni vejdou a kde dětský pokojíček je o něco větší než onen mikrobyt.

Na novinky.cz se nedávno objevil i jiný nadpis, než ten, že „byty nejsou“. Ale byl ještě neuvěřitelnější. „Bytové jednotky pod 20 m2 se v Praze prodávají i za 5 mil. Kč. Zájemci jsou“. O pár řádek níže bylo (naštěstí) i vyjádření jednoho z velkých developerů: „Ze zkušenosti víme, že v bytě pod 25 m2 se bez kompromisů bydlet a žít nedá. Proto takové byty stavět nebudeme“. Ještě že má alespoň někdo rozum!