Václav Klaus, který byl jedničkou naší polistopadové ekonomické transformace z direktivně řízené ekonomiky socialismu k tržní ekonomice, se tvrdě obořil na Zdeňka Svěráka a označil ho za „symbol komunistického režimu“. Podívejme se na to!

„Když vidím, jak Milion chvilek bral za hlavní eso své akce na Letenské pláni Zdeňka Svěráka, musím dnešním lidem říkat, že pro někoho mého typu byl v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 tento člověk symbolem komunistického režimu. Byl tím, kdo z bývalého režimu nejvíc profitoval a nejvíc ho de facto reprezentoval,“ řekl Klaus v rozhovoru pro Parlamentní listy.

„Ano, někteří řeknou, že je to vtípek, protože režim nejvíc reprezentoval Husák a další, jenže ti byli mimo náš obzor. Věděli jsme, že na Husáka nemůžeme dosáhnout a zítra ho svrhnout. Pro nás byl symbolem a nepřítelem člověk, který se velmi výrazně promenoval v kultuře,“ dodal.

A copak vyvolalo Klausovo pohoršení? Svěrák totiž na Letenské pláni prohlásil, že „Zestátnit rozhlas a televizi není legrace, ale drzost,“. Pomiňme, že více jak třetina států EU financuje veřejnoprávní televizi ze státního rozpočtu a veřejnoprávnost není primárně závislá na způsobu financování, ale na způsobu řízení, a chtě nechtě ale musím s Klausem nesouhlasit v tom, že Svěrák byl „symbol“ bolševismu.

Nejprve ale Svěrákův „úlet“ co se financování médií ze státního rozpočtu týče. Následuje tabulka zemí, kde funguje financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu:

Data sestavila CHATGPT s dodatkem, že se v poslední době aplikuje zejména přechod financování na státní rozpočet nebo mix s přispěním reklamních služeb. Zestátnění médií není tedy žádná drzost, jak tvrdí Svěrák, ale praxe nejméně 12 států EU, z toho Skandinávie, Holandsko, Belgie a Island nejsou bořitelé veřejnoprávnosti. Svěrák se profiluje jako příznivec Milionu chvilek dlouhodobě a je to jeho problém. Můj problém je však v tom označit Svěráka šmahem za jakéhosi „prominenta“ socialismu jenom kvůli tomu, že má politické názory, se kterými nesouhlasím. Zejména mladá generace do 40 let věku totiž reálný socialismus nezažila nebo jen krátce v mateřských školách a první třídě, a komunismus pro ně představuje více méně něco „nepochopitelného“. A právě zejména mladým lidem je potřeba i v této věci stále „otevírat“ oči.

Být v „šoubyznysu“ za bolševika bylo „o hubu“. Buďto si člověk dohlížecí komise znepřátelil a přišel zákaz vystupování (což bylo časté v „normalizaci“ po sovětské okupaci v roce 1968). Někdo vydržel zákaz celou dobu (Marta Kubišová), někdo si nechtěl „bolševika“ zcela znepřátelit, a tak mu občas něco „odsouhlasil“. To byl jistě i případ „Anticharty“, tj. stanoviska, které podepsali umělci na podporu politiky ÚV KSČ v oblasti kultury. Podepsali a měli nějakou dobu „pokoj“.

Pokud Svěrák „Antichartu“ podepsal, aby měl „klid na práci“, naprosto ho chápu. Cimrmani za to rozhodně stáli a zažili jsme s nimi nejednu povedenou kritiku režimu zastřenou do doby mocnářství. Nicméně, tvrdit, že Svěrák byl „reprezentantem komunistického režimu a profitoval z něho“ je zcela pokleslá kritika Zdeňka Svěráka. S trochou nadsázky lze totiž o době „sociku“ tvrdit, že z něj profitovali všichni, co tehdy byli na světě a drželi se stranou kritiky bolševika. Jak to dopadlo s aktivními kritiky režimu (Charta 77) ostatně víme a první polistopadový prezident Československa a poté České republiky Václav Havel byl právě představitelem „opozice“, která de facto neexistovala, protože všichni jsme věděli, že podepsat Chartu je „průser“, který může skončit emigrací. A Svěrákovi „zkušenosti“ s režimem jsou například na Svěráka se Smoljakem StB (nez)lákala ke spolupráci - iDNES.cz.

Závěr: Zdeněk Svěrák rozhodně nebyl žádným „symbolem komunistického režimu“ a pokud to Václav Klaus tvrdí s vážnou tváří a nezačervená se, je to hlavně problém Václava Klause.