Být ve Zdravém fóru znamená být mezi fajn lidmi. A signatáři Barringtonské výzvy - fíííjo! Kapacity! A jsou to tak krásné myšlenky! Kdo by nepodepsal? Když si čtete i přiložené texty, máte pocit, že stačí tak málo, a je po pandemii. 

Ostatně jakápak pandemie, když v Africe s ní žádné velké problémy nejsou. No prosím: v Africe s kovidem problémy nejsou a my tam nesmíme cestovat. Nechte nás cestovat do Afriky, nás Evropany a Američany, kteří jsme zvyklí na volný pohyb po celém světě, protože... protože... no prostě protože na to máme a chceme to! Číňanům začátkem loňského roku také nikdo nebránil v jejich cestách do Evropy, že?

Devastujeme vzdělanost. Na základních školách to možná je úplně jiné, ale na střední škole mám tenhle problém: nic neodpadlo kvůli školním akcím. Nebyl jsem nemocný, takže se mi nevytvořil dluh, kdy bych musel pracně dohánět suplované hodiny. Odpadá administrativa na začátku hodiny. Nemusím bojovat o pozornost první pondělní hodinu ani v posledních odpoledních hodinách. Výsledek? Proboha, co já budu učit v červnu? Vždyť my už jsme u tématu, na které by se dostalo někdy v dubnu! No ano. Učivo jsem lehce zredukoval, žáci pracují tehdy, když mají čas a jsou soustředění, dotazy řeším na dálku, občas on-line. A výuka plyne jako voda. Někdo nepochytí, někdo se fláká, ano. A byli by tihle věčně jakžtakž prolézající žáci při klasické výuce lepší? Ano, budou se neustále ozývat hlasy „My nechápeme, oni nás to on-line nenaučili“. Ozývají se běžně i při školní výuce, například při dotazu na látku z minulého ročníku nebo ze základní školy. „To jsme nebrali, to nás nenaučili, tehdy to NIKDO nechápal.“ A až usilovným dolováním u VŠECH žáků si udělám představu, že ti, co neuměli, byli nejhlasitější, ale gró třídy naprosto dobře chápe. Distanční výuka je obrovský bič na mě, strávím nad přípravami násobně více času než při té klasické, ale výuka jede a výsledky jsou srovnatelné s normální výukou. To tvrdím samozřejmě jen sám za sebe, nezevšeobecňuji, ale přece nenecháme zaznívat selektivně jen ty hlasy „Oni nás to nenaučili, my nechápeme“! (Já vím, jiným problémem je socializace, návyky a dovednosti...)

Vždyť je to jen chřipka! Přátelé, v tomhle s vámi souhlasím. Ano, pane Pirku. Pro vás osobně jiná forma chřipky byla víc zatěžující než tahle forma kovidové chřipky, jste senior, ale také dobře živený sportovec. Problém je ale v tom, že pro nějakých osmdesát procent nelékařské populace je každé nachlazení hned chřipka a tito lidé pak říkají „Chřipka? To nic není, tu jsem měl mockrát“. Vysvětlujte pak lidem, že tahle chřipka (stejně jako jiné) zabíjí a ne že ne. A že se mají chovat zodpovědně ne aby oni sami nezemřeli, ale aby nezabili nákazou někoho jiného. „To se mám omezovat kvůli cizím? A jak jako chcete dokázat, že ten člověk zemřel, protože jsem ho nakazil? Třeba by zemřel i tak. A jak víte, že se nakazil zrovna ode mě? Aha? A kvůli takovýmhle dohadům postaveným na vodě chcete, abych nosil respirátor a vdechoval samé bakterie a plísně?“

Tak, tak, vážení signatáři ledasčeho, ověnčení akademickými tituly nebo cenami za herecké výkony. Strávil jsem rok na vojně, kde většina mých spolubojovníků byla soudně trestaná a maturitu měli dva z devětadvaceti. Strávil jsem několik měsíců po brigádách například na statku a měl šatnu s traktoristy. Na mé výchově se podílel děda - horník v důchodu. Ve filmovém komparsu jsem se potkával s mnoha lidmi, pro které - na rozdíl ode mě - to byl hlavní zdroj obživy, tehdy za 8 Kčs na hodinu. V našem fotoklubu byl středoškolský profesor i sanitář z nemocnice. Jako novinář jsem mluvil s ledaským. Znám lidi. Jako učitel trošku vím, jak vést lidi. Vážení signatáři kdečeho, lidi jsou jenom lidi. Jsou obdivuhodní, jsou i nemyslící a nezodpovědní, a přečasto se tyto protipóly setkávají v jedněch a těch samých. Takže myšlenka: „Vždyť stačí, aby se všichni chovali zodpovědně a restrikce nemusejí být“ je myšlenka vzešlá z jakési slonovinové věže tyčící se nad milionovými masami nás, obyčejných lidí.

Bez nějakých regulací, striktně definovaných, se my, lidi, nedokážeme „všichni chovat zodpovědně“. Až budete školeni ve zvládání krizových situací, dozvíte se, že nestačí říct „Pomozte mi někdo a zavolejte někdo záchranku“. Ne: vy, slečno v té zelené bundě, zavolejte záchranku, vy, pane v té čepici, pojďte mi pomoct. Když ve třídě řeknu „Někdo by měl vyvětrat“, tak se nakonec asi dočkám, ale efektivnější je říci „Honzo, vyvětrej“. Proto pravidla: respirátory tam a tam, výjimku mají za prvé, za druhé..., tohle a tohle je povinné, ti a ti mají zavřeno, jen po katastru obce. A basta.

Existuje komunikace rovnoprávná a nerovnoprávná. A to i v demokracii. S dítětem mohu rovnoprávně mluvit o sobotním odpoledni, ale rozhovor o úklidu nebo internetu rovnoprávný nebude - já jako nadřízený stanovuji pravidla, protože mám zodpovědnost. Komunikace mezi vládou a občany není rovnoprávná, ani v demokracii ne. Můžeme zákonnou formou vznášet žádosti a návrhy, můžeme v rámci zákonů demonstrovat, ale zodpovědnost za konečné rozhodnutí nikdy mít nebudeme, ani nesmíme a vlastně nechceme mít. Ale byla by to sranda, kdybychom my všichni tu zákonnou spoluzodpovědnost za řízení státu měli. Úplně vidím ty tisíce žalob typu „Vy - následuje milión konkrétních jmen - jste požadovali rozvolnění, vláda vám vyhověla a nám někdo umřel na kovid. Vy jste spoluzodpovědní a my chceme odškodnění“.

Pojďme tedy remcat na vládu, sepisujme petice, ono se nám uleví a až to skončí, můžeme říkat - jó, kdyby tehdy bylo po mém... Ale smiřme se s tím, že jsme jenom lidi a ve vládě jsou také jenom lidi. Všichni jsme kdysi měli učitele dobré a učitele na baterky. Nikdo jsme si nevybrali vlastní rodiče. Ale nakonec jsme přežili. Máme nějakou vládu. Jiná by asi byla lepší nebo taky ne. Ale teď je teď a jinou realitu než tuhle nemáme. Nakonec to přežijeme. Já jsem tu vojnu taky přežil a alespoň jsem si z ní odnesl pár pěkných romských a maďarských nadávek (disclaimer: toto byla rada ze slonovinové věže).

Zdeněk Roller

Roller: Převzato z autorovy stránky Palety názorů a ptákovin