Útoky islámských radikálů se už bohužel staly běžnou součástí života především v zemích, kde žije početná muslimská komunita. Lidé na ně reagují pobouřeně, přičemž někteří ve svých reakcích obviňují celou muslimskou menšinu.

Za což je jiní napomínají s tím, že i mezi muslimy je řada lidí mírumilovných a slušných. Mají samozřejmě pravdu. Ne všichni vyznavači islámu jsou vraždící kreatury a jistě je mezi nimi celá řada lidí, kteří chtějí žít s nemuslimy v klidu a míru. Má to ale jednu potíž. Nejsou vidět ani slyšet. Takže si člověk nemůže udělat obrázek o tom, kolik jich vlastně je a jak silný je jejich hlas. Logicky se tak nabízí otázka, proč jsou tak potichu. Proč nedávají svoji touhu po klidném soužití najevo tím, že se budou jasně distancovat od činů svých pošahaných souvěrců? Že třeba vloni po útocích teroristů z Hamásu na izraelské civilisty nevyšli masově do ulic evropských měst a proti tomuto vraždění neprotestovali? I když oni vlastně muslimové do ulic vyšli. Ale proto, aby teroristy oslavovali.

Vzájemnému soužití by také určitě pomohlo, kdybychom věděli nakolik příslušníci muslimské menšiny uznávají principy, na kterých je založena „západní“ společnost. Tedy zda dávají třeba přednost jejímu demokratickému uspořádání před tím, které se řídí právem muslimským. Komplexní průzkumy, které by dávaly odpověď na tuto otázku, nejsou sice dostupné, ale ukazuje se, že mladí muslimové ve Francii a v Německu o demokracii moc nestojí. A v jiných zemích to bude nejspíš obdobné. Dávají přednost právu šaría, které je však s demokracií kompatibilní asi jako rasistické zákony v nacistickém Německu. A vzhledem k tomu, že jde především o mladé lidi, dá se čekat, že ona nekompatibilita představ o uspořádání společnosti se bude časem jenom prohlubovat.

Takže ano, je pravda, že muslimská menšina není homogenní a je mezi nimi určitě i celá řada lidí, kteří chtějí žít s většinovou společností v klidu a míru a je ochotna převzít a respektovat její pravidla. Potíž je v tom, že v nadsázce tak trochu připomínají paní Colombovou – mluví se o nich, ale nikdo je nikdy neviděl. Obraz muslimů tak vytvářejí především ti, kteří „západní“ společnost nesnášejí. A je jenom logické, že nemuslimové podle toho hodnotí celou menšinu. Důsledkem je tak růst napětí ve společnosti.

A co za této situace dělají politici? Strkají před problémem hlavu do písku a místo, aby se snažili „západní“ společnost ochránit před těmi, kteří odmítají její pravidla respektovat, chtějí kritiky tohoto stavu umlčet. Ohánějí se hesly jako je třeba „boj proti nenávisti“, přičemž je však v jejich pojetí tento „boj“ poněkud jednostranný. Týká se totiž především nenávisti namířené vůči muslimům, zatímco na muslimskou nenávist zdaleka tak přísně nepohlížejí. O čemž by mohli vyprávět především Židé, kteří se už opět nemohou cítit v řadě zemí bezpečně.

Kolem muslimů se tak může chodit jenom po špičkách. A kdokoliv „zadupe“, je okamžitě obviněn z nenávisti a z posuzování této menšiny podle principů kolektivní viny. Jenomže co si počít, když od nich samotných zaznívá převážně jen jeden hlas? To máme jako všechny obcházet a ptát se, co si třeba myslí o útocích Hamásu nebo o nedávném napadení židovských fotbalových fanoušků v Amsterdamu? Je totiž na těch muslimech, kteří chtějí žít s ostatními v klidu a míru, aby se od svých radikálních souvěrců jasně distancovali.

Ale třeba s nimi souhlasí…

Psáno pro deník TO