Útoky hackerů na internetové stránky klíčových estonských institucí, především ministerstev a bank, při kterých byla identifikována čísla internetových protokolů vládních úřadů Ruska, mne vede k zamyšlení nad podobou a průběhem válečného konfliktu, ke kterému by, čistě teoreticky, mohlo dojít v nejbližší budoucnosti v celosvětovém měřítku.

Naše standardní představa válečného konfliktu v globálním rozměru je prakticky stále stejná jako před padesáti lety. Mobilizované lidské zdroje v uniformách s ručními palnými zbraněmi, mobilní technika, která je schopná tyto zdroje přepravit z místa na místo, vzdušné útočné síly a jejich protizbraně, ofenzivní svazy těžké obrněné techniky a od konce druhé světové války také všemocná jaderná zbraň, schopná díky stále dokonalejším nosičům zasáhnout citlivá místa nepřítele na tisíce kilometrů. Pokud si vzpomeneme na různé náměty ze sci-fi filmů, zejména americké provenience, pak se má v budoucnu velmi draze a velmi složitě dále vyvíjet individuální voják coby komplexně vybavený a dokonale vycvičený stroj na zabíjení, disponující odpovídající bojovou technikou, dokonalým operativním spojením s velícími centrálami a s možností využívání rozsáhlých informačních databází. V podstatě se ale stále jedná o toho samého vojáka, kterého nějaké vozidlo nebo vzdušný prostředek přepraví do místa konfliktu, který ale bude mít schopnost samostatně operovat a současně také předávat zpět informace potřebné pro řízení širších operací s nasazením vrcholně ničivých prostředků. Jedná se tedy buď jak buď o zdokonalování a modernizaci starého systému a o použití původní, staré a ve světových konfliktech ověřené bojové strategie. Nic nového pod sluncem.

Co když ale všechna ta atraktivní a složitá technika nebude potřeba, co když ten dokonale vyzbrojený a vystrojený voják je jen dalším potenciálním muzeálním exponátem, co když je naprosto nepotřebným, neúčinným a navíc nesmírně drahým prostředkem k dosažení politických cílů? Lze uvažovat i o válce vedené protisměrným otáčením hlavních uzávěrů na různých plynovodech a ropovodech. Tento přístup ale může ve finále vyvolat opět jen nasazení klasických bojových prostředků druhé strany a může se stát jen obvyklou roznětkou standardního válečného konfliktu.

Přesto ale mohou být jiné, nejméně stejně účinné prostředky pro dosažení jakéhokoli politického cíle. Prostředky, které ve svém důsledku mohou být stejně nebo možná i více kruté, více nehumání a především mnohem účinnější a mnohem levnější než klasické bojové prostředky. Umím si docela dobře představit poměrně nepočetnou jednotku mladých, kvalitních, tvůrčí invencí a technickými schopnostmi obdařených hackerů zapálených pro věc, více než velmi dobře zaplacených, současně ale nenáročných na manévrovací prostor a čas, lokalizaci bojového stanoviště, ubytování a stravu a mimo jiné i na fyzickou zdanost jedince. Fenomén naší současnosti, síť sítí, internet, dodává této představě docela reálné obrysy. Umím si docela dobře představit i postup takového úderu. Nejprve určitý „průzkum bojem“, tedy napadení lokálních sítí na vládní úrovni, které by nevyřadilo sítě národní, ale které by způsobilo softwarový chaos, při kterém by profesionální obsluha vypadla z obvyklého rytmu, a pak plošný úder. Pokud jedna strana konfliktu nasadí tuto jednotku, může být prakticky na rozsáhlém území zničeno vše, co je nezbytně nutné k životu milionů lidí. Přestane fungovat doprava, zásobování potravinami a pitnou vodou, elektrickou energií a teplem, přestanou fungovat nemocnice, distribuce léků, přestane existovat ochrana zdraví, životů a majetků, lidé se navíc ocitnou bez informací, na jejichž pravidelný a nepřerušený přísun si v posledním období zvykli. To vše je totiž závislé na síti. Celé společnosti se mohou ze dne na den převrátit v naprostý chaos a rozvrat. Nasazení těchto prostředků by v danou chvíli vylučovalo jakoukoli adekvátní protireakci. V několika vteřinách by nebylo čím odpovědět a nebylo by proti komu útočit.

Navíc svým relativně velmi malým rozsahem potřebného finančního vstupu, svojí organizační nenáročností může tento způsob vedení boje nahradit i celou řadu forem, které používají pro dosažení svých cílů různá teroristická uskupení, tedy uskupení lidí, kteří mají poněkud jiný vztah k hodnotě lidského života a také i jiný vztah k hodnotovým prioritám dnešního člověka a dnešní společnosti. K čemu složité sebevražedné útoky, když stačí v pravou chvíli stisknout tu správnou klávesu? Dokonce i efekt takového moderního útoku by byl velmi vysoký a následně i velmi medializovaný (pokud by samozřejmě byl vůbec možný další přenos dat).

Naštěstí tady je jistá zábrana, jistá pojistka proti přechodu na tyto formy vedení lokálních i globálních konfliktů. Každá z potenciálních válčících stran profituje z klasických zbraňových systémů. I ta poslední teroristická buňka patrně dostává prostředky mimo jiné i z obchodu se zbraněmi. Zbrojní firmy a velcí obchodníci s klasickými zbraněmi jsou jistou, byť možná přechodnou zárukou současné podoby války. Pokud by mezi sebou válčily skupiny mladých hackerů, komu by koncerny, vyrábějící nadzvuková stíhací letadla, dávaly úplatky, když by ty jejich ocelové ptáky nikdo nepotřeboval? Komu by konsorcium Steyr-Daimler-Puch prodalo své skvělé Pandury II, když ten hacker by se na své „bojové stanoviště“ mohl dostat bez velkých problémů městskou hromadnou dopravou? Kdo by potřeboval uniformy ze speciálních materiálů, polní nemocnice, tuny speciální munice, skladové hospodářství, vojenskou justici a ministerské úředníky? Akcionáři zbrojních a se zbrojním průmyslem kooperujících firem by si mohli svými cennými papíry (ještě před tím, než by zhaslo světlo) vytapetovat koupelny. Výrobci a prodejci pohonných hmot by v národních armádách ztratili velmi významné odběratele, ve zbrojním a přidruženém průmyslu by drasticky klesla zaměstnanost a tak by se dalo pokračovat dál.

Takže to asi je opět jeden z momentů ve vývoji lidské společnosti, kdy ekonomické zájmy zabrzdí (naštěstí) další pokrok. Nebo to tak být nemusí?