INTERNET: Programy všech zemí, spojte se!
Internet začínají stále více ovlivňovat jeho uživatelé. A počítačové algoritmy, schopné odhadovat jejich zájmy a potřeby
Podle expertů v současnosti s největší pravděpodobností probíhá druhá internetová revoluce. Byznysmani na webu umí vystopovat zájmy návštěvníků jednotlivých stránek. A podobu sítě čím dál více určují sami její uživatelé. To může mít velký dopad nejenom na síť, ale i na tradiční média. Za „osobnost roku“ vyhlásila tentokrát redakce časopisu Time všechny lidi, kteří se podílí na tvorbě internetového obsahu. Každý čtenář může v zrcadle na obálce zahlédnout svůj vlastní obličej. Zašla tentokrát redakce v marketingovém loudění čtenářské přízně příliš daleko? Anebo chtěla upozornit na něco opravdu významného a my si rok 2006 budeme pamatovat jako začátek „druhé internetové revoluce“?
To ještě nevíme. Ale minimálně finanční experti tvrdí, že se události posledních měsíců nápadně podobají tomu, co bylo spojeno s takzvanou první internetovou revolucí v druhé polovině 90. let.
Tehdy si nejmocnější hráči na síti parcelovali prostor. A dnes jde o to, jak nejlépe ho využít.
Počátkem října vydaly tiskové agentury zprávu, že společnost Google kupuje za 1,65 miliardy dolarů firmu YouTube.com. Jak známo, YouTube.com je cosi jako internetová televize. Obsahuje miliony videoklipů, počínaje hudebními a konče záběry natočenými amatéry. Chcete vidět nějakou scénu ze svého oblíbeného filmu? Anebo klip pozapomenuté hudební skupiny z 80. let? Případně vás zajímají obrázky, které se vysílaly včera v televizním zpravodajství? Existuje velká pravděpodobnost, že je na serveru YouTube.com najdete. Majitelům serveru ovšem neděkujte. Obsah nezajišťují oni, nýbrž sami uživatelé. V tom je ten geniální nápad, díky němuž se mladí zakladatelé firmy stali v říjnu 2006 papírovými milionáři. Řekli internetovým uživatelům: Nabízíme vám jednoduchou službu, jejímž prostřednictvím si na naše počítače můžete nahrát jakékoliv video. A kdokoliv jiný si ho bude moci přes internet pustit. Pojďme společně vytvořit co největší a nejúplnější zásobárnu videozáběrů!
Může mít jakákoliv webová stránka takovou cenu? Ano i ne. „Ne“ v případě, že jde o službu, která má vysoké provozní náklady a prakticky žádné příjmy. „Ano“, pokud je to stránka, kterou každý den navštíví desítky milionů lidí. A pak je tu ještě odpověď „možná“. To když platí obojí zároveň. Je to případ služby YouTube. Cena se neodvíjí od současného ekonomického výkonu, ale od potenciálu prostoru, který zabírá na trhu. Ten může, ale nemusí být zdrojem budoucích zisků.
Zvrácená krása bubliny
Přesně taková byla logika prvního internetového boomu z konce 90. let. Byla to éra takzvané nové ekonomiky, dnes si ji však pamatujeme spíše jako roky internetové bubliny. Napůl žertem se v té době říkalo, že zisk je neslušné slovo. Většina firem vzešlých z internetového boomu nejenže neměla žádné zisky, ale dokonce ani příjmy. Přesto je investoři zásobovali velkými penězi. Odhaduje se, že v letech 1998 a 1999 „tekly“ do internetových firem v USA dvě miliardy dolarů týdně. Úskalím a téměř „zvráceností“ nové ekonomiky bylo, že většina firem nic neprodukovala, ale spotřebovávala peníze investorů. Přesto mnohé z nich vynesly svým zakladatelům, manažerům a někdy i investorům značné bohatství. Řeč je o těch, jimž se podíl v té či oné internetové firmě podařilo včas prodat. Prodávat ovšem nebylo jednoduché. Očekávání investorů hnalo tržní cenu firem nahoru. Platilo to zvlášť pro ty společnosti, které včas vstoupily na burzu. V únoru 2000 řekl podnikatel Michael Bloomberg, pozdější starosta New Yorku, na konferenci pořádané profesním magazínem Editor and Publisher, že tržní hodnota firmy Yahoo je větší, než tržní hodnota šesti největších vydavatelů novin v Americe dohromady. Bylo jasné, že musí přijít vystřízlivění. Všichni tvrdili, že je očekávají a že s ním počítají, ale když konečně nastalo, byli mnozí zaskočeni. Stalo se to v prvních měsících roku 2001. Akcie technologických a internetových firem prudce poklesly. Například akcie Yahoo spadly z hodnoty 216 dolarů v prosinci 1999 na necelých 12 dolarů v březnu 2001. Nebyl to ale konec světa a ani internetu. Ba naopak. Bez ohledu na šílící ekonomiku pokračoval nástup takzvaného rychlého internetu, který otevíral webový obsah novému publiku a novým možnostem, především mediálním (stahování hudby a filmů, televizní vysílání). A v následujících měsících se také ukázalo, které z internetových firem byly postaveny na slušných základech a které tudíž prasknutí bubliny momentálně oslabilo, ale dlouhodobě spíše posílilo (například Yahoo, Amazon, Ebay atd.). Při zpětném pohledu se internetový boom konce 90. let jeví jako doba dobrodružná až bohatýrská. Dnes už znějí neuvěřitelně historky o podnikatelích, kteří s byznysplánem načmáraným rukou na dvou listech papíru přišli za investory a získali pro svůj nápad na webový byznys statisíce nebo miliony dolarů. Ale minimálně některé z nich jsou pravdivé.
Postrach starých médií
Dvě události zůstaly během internetového boomu prakticky nepovšimnuty - jejich význam se vyjevil až mnohem později. V roce 1998 vytvářejí dva programátoři ze Stanfordu vyhledávač Google. A v roce 1999 zveřejňuje malá firma Pyra Labs službu Blogger. Je to právě Google, který v roce 2003 kupuje Blogger. Děje se tak dva roky po prasknutí internetové bubliny a málokdo tomu věnuje výraznější pozornost. Přesto je však v tomto spojení cosi velmi symbolického. Cosi s potenciálem převrátit zavedený mediální svět naruby. Strážce starých mediálních pořádků neděsí nic tak jako „dvě p“. Totiž presonalizace a participace. V roce 1993 napsal spisovatel Michael Crichton do měsíčníku Wired esej Mediosaurus, ve které předpověděl, že noviny do deseti let zaniknou a nahradí je speciální počítačové programy, které budou každému čtenáři dodávat zpravodajství přizpůsobené jeho zájmu a potřebám. Podobně v roce 1995 píše Nicholas Negroponte v knížce Beeing Digital o tom, že internetová média umožní čtenářům vybírat si pouze z témat a zdrojů, které je zajímají. Personalizace je koncept, který je internetovým médiím blízký. Už v 90. letech umožňovala řada portálů jako Yahoo nebo MSN.com svým uživatelům, aby si nastavili svůj osobní profil a na serveru pak našli stránku, jejíž obsah byl přizpůsoben jejich vkusu. Personalizace však může jít dál. Webová stránka může zájmy a potřeby uživatele sama odhadnout podle toho, co četl nebo o co se zajímal při posledních návštěvách. A nejen to. Může porovnávat jeho preference se zájmy ostatních uživatelů, vyhodnocovat aktuální události podle toho, koho zajímají a s pomocí algoritmů dojít k tomu, co je v daný moment důležité a zajímavé pro jednoho uživatele. Takový algoritmus vychází nejen ze zkušenosti s vámi, ale i z jakési kolektivní inteligence ostatních uživatelů. Chová se vlastně jako novinový nebo televizní redaktor. Až na to, že nejde o člověka, který může chybovat nebo být ovlivňován vlastními pocity či názory, nýbrž o počítačový program. Jen si to představte. Jak by asi vypadaly noviny, ve kterých by bylo jen to, co vás zajímá a co aktuálně potřebujete vědět. Dvě tři zprávy z politiky, nějaký ten drb ze společnosti, vlevo dole výsledky fotbalového klubu, kterému fandíte. Možná také krátká zpráva o dopravní situaci na silnicích, po kterých jezdíte do práce, a tam, kde normálně bývá černá kronika, ještě připomenutí blížící se návštěvy tchýně. Ale není funkcí novin přinášet čtenářům nejen zprávy, které jsou pro ně zajímavé, ale i ty, které jsou důležité? Byť je zrovna ani trochu nezajímají? Četl by v éře totálně personalizovaných novin někdo zprávy o humanitární katastrofě v Dárfúru, o narůstající epidemii AIDS nebo o rizicích globálního oteplování? Nejsou to teď a tady události zanedbatelného významu ve srovnání s tím, že ve vaší ulici nebudou v příštích dvou týdnech jezdit popeláři nebo že Iveta Bartošová je zase nějaká smutná? Ta důležitá otázka zní: Budou ony počítačové algoritmy natolik chytré, aby dokázaly vyhodnotit, co je pro konzumenty zpráv důležité nejen právě teď, ale co může být důležité za deset, dvacet nebo třicet let?
Blogy proti teroristům
Tím druhým démonem médií je participace. Česky spoluúčast nebo podílení se na obsahu. Klíčový je již zmíněný rok 1999, kdy byla spuštěna služba Blogger umožňující snadné publikování textů. Komukoliv a kdekoliv. Móda blogů začala po prasknutí internetové bubliny. Peníze investorů umožnily vzniknout formálně dokonalým stránkám, které však často postrádaly skutečně zajímavý obsah. U blogů je to přesně naopak - obsah zde hraje klíčovou roli. Jedním ze startovacích momentů blogománie byly teroristické útoky v září 2001. Podle americké instituce Pew Internet Project, která vydává pravidelné zprávy o stavu internetu, vyvolaly útoky největší zájem o zpravodajské servery v historii. Mnohé z nich to nevydržely a přestaly fungovat. Někteří uživatelé internetu tak začali vytvářet alternativní stránky, kde publikovali dostupné informace. Objevily se také stránky obsahující informace z první ruky: od očitých svědků či přímo od těch, kteří útoky prožili a přežili. Možná právě v ten moment se zrodila idea, že v éře internetu může být reportérem každý. A nejen reportérem, ale také komentátorem. Stručně řečeno, že každý může být novinář, a že tedy mizí dosud jasně narýsovaná hranice mezi těmi, kdo média tvoří, a těmi, kdo je konzumují. Takzvaná tradiční média nebo masová média (anglicky mainstreamová média, pro která blogeři užívají zkratku MSM) ztrácejí svůj monopol na referování o realitě. Až dosud ho měla. Rozhodovala, o čem se bude mluvit, kdo o tom bude mluvit a jak o tom bude mluvit. Konkrétně to znamená, že když čteme článek v novinách, je to výsledek práce mnoha lidí - zdaleka ne pouze člověka, který je pod ním podepsaný. Tomu téma nejprve někdo v redakci zadal nebo aspoň schválil. Se získáváním informací novináři často pomáhali další spolupracovníci. Když text napsal, tak ho přečetl a případně upravil editor. Před zveřejněním ho ještě přečetli korektoři, kteří opravili pravopisné chyby, a také ti, kteří ověřili důležitá fakta. Pokud se jedná o článek s citlivým obsahem, je možné, že ho před zveřejněním četli ještě právníci. Teď to srovnejme s prací blogera, který si sedne k počítači, napíše libovolný text a zmáčknutím jedné klapky na klávesnici ho publikuje. Je to vůbec srovnatelné? A lze se divit, že pro mnohé novináře jsou blogy neuralgickým bodem měnících se médií a že odmítají přijmout tezi, že blogování má cokoliv společného se žurnalismem? Nezáleží ovšem na mediálních profesionálech, oni nerozhodují, co média jsou a co nikoliv. Ano, mnoho lidí si uvědomuje, že obsah vytvářený amatéry má svá slabá místa, jako je nižší důvěryhodnost, častější výskyt chyb a obecně vyšší riziko manipulace. Ale důležitější pro ně je, že taková média jsou otevřená a přístupná i jim. Že končí dělení na „my, čtenáři a diváci“ a „oni, tvůrci obsahu“. Vzniká koncept zvaný „we media“ neboli „my média“, jehož autorem je novinář a bloger Dan Gillmor. Ten v roce 2002 píše na svůj blog větu, která se stala mottem nového žurnalismu. „Čtenáři vědí víc než já.“ A Gillmor dodává: „To není hrozba, ale otevřená příležitost.“ Co to znamená? Zatímco starý koncept médií je jako přednáška, kdy jeden mluví a ostatní naslouchají, tak nový koncept je společná debata, dialog. Má to svá rizika, pochopitelně. Někdy mluví všichni najednou, jindy zase nikdo nemá co říct. Někteří mohou říkat hlouposti, jiní zase nejsou slyšet. Ale pro většinu lidí je to lákavý a přijatelný koncept.
Web s pořadovým číslem „dvě“
Zájem účastnit se této konverzace, a to aktivně a se vším všudy, je asi největším překvapením pobublinové internetové éry. A je také odrazovým můstkem toho, pro co se vžil termín „web 2.0“. Pro mnohé jde jen o iritující termín, který nemá skutečný obsah. Není tomu tak. Ve skutečnosti jde skutečně o novou, v pořadí tedy druhou generaci webového obsahu. Tím podstatným a určujícím rysem je participace uživatelů. Zdaleka se už neomezuje jen na textové blogy. Lidé publikují fotografie, hudební nahrávky, videozáběry nebo jen zajímavé odkazy. A nejen publikují, ale sdílejí je s těmi, kteří mají stejné zájmy a vkus. Vytvářejí tak virtuální komunity, z nichž každá může být potenciálním publikem pro konkrétní mediální obsah. Když v létě 2005 koupila společnost News Corporation za 580 milionů dolarů firmu MySpace.com, považovali to mnozí za stařecký rozmar mediálního magnáta Ruperta Murdocha. A také za určitou nepoučitelnost, protože on sám přišel o spousty peněz už vinou prvního internetového boomu. Proč se tedy teď rozhodl dát majlant za stránku, která na první pohled vypadá jako trochu vylepšená univerzitní seznamka? Kde si lidé zakládají amatérsky vyhlížející weby, na kterých v drtivě většině není nic jiného než pár fotografií nebo zápisků? Nesmysl, tvrdili mnozí experti. Jenže těch lidí je dnes sto milionů a jsou navzájem protkáni neuvěřitelným předivem vztahů. Je to sofistikovaná sociální síť, ve které se - řečeno poněkud laciným reklamním sloganem - neztratíte, nýbrž najdete. Dává smysl, že o tuto sociální síť projevila zájem jedna z největších mediálních společností světa, protože tímto směrem půjde distribuce nového mediálního obsahu. Je to investice do budoucnosti. A mimochodem, už dnes se ukazuje, že Murdoch navíc udělal dobrý byznys. V srpnu 2006 podepsal MySpyace.com smlouvu se společností Google, která mu garantuje příjem 900 milionů dolarů za prodej reklamy v příštích čtyřech letech. To je přece velmi slušná návratnost. Už byla řeč o nákupu firmy YouTube „jestřáby“ z Googlu, ve vzduchu je ovšem například i nákup firmy Facebook.com společností Yahoo, a to opět za částku kolem miliardy dolarů. A přičíst k tomu můžeme celou řadu obchodů v řádu desítek milionů, které proběhly v posledních dvou letech. Stačí to, abychom hovořili o druhém internetovém boomu? A bude i z tohoto boomu nakonec bublina? Nechme tyto úvahy investorům, protože to budou oni, kdo podobně jako v roce 2001 spláčou nad výdělkem. Anebo tentokrát vydělají velké peníze. Podstatné je, že se s webovým obsahem děje něco skutečně zásadního a důležitého. Změna představovaná termínem „user-created content“ neboli „obsah tvořený uživateli“ je hluboká až filozofická. Sympatické na ní je to, že zbavuje moci velké korporace, a to nejen ty mediální, a nahrazuje je kolektivní inteligencí. Proponenty téhle revoluce jsou počítačové algoritmy, tedy revolucionáři mnohem přijatelnější a snad méně nebezpeční než ti z masa a kostí. Ale je to opravdu revoluce? To nevíme. Nedozvíme se to ani z obálky letošního posledního čísla časopisu Time. Ta jen otrocky zrcadlí vše kolem sebe. Je to symbol něčeho důležitého? Snad, ale můžeme to brát i jinak. Jako bezmocný povzdech starého média, které tuší, že jeho konec je blízko.
Podle expertů v současnosti s největší pravděpodobností probíhá druhá internetová revoluce. Byznysmani na webu umí vystopovat zájmy návštěvníků jednotlivých stránek. A podobu sítě čím dál více určují sami její uživatelé. To může mít velký dopad nejenom na síť, ale i na tradiční média. Za „osobnost roku“ vyhlásila tentokrát redakce časopisu Time všechny lidi, kteří se podílí na tvorbě internetového obsahu. Každý čtenář může v zrcadle na obálce zahlédnout svůj vlastní obličej. Zašla tentokrát redakce v marketingovém loudění čtenářské přízně příliš daleko? Anebo chtěla upozornit na něco opravdu významného a my si rok 2006 budeme pamatovat jako začátek „druhé internetové revoluce“?
To ještě nevíme. Ale minimálně finanční experti tvrdí, že se události posledních měsíců nápadně podobají tomu, co bylo spojeno s takzvanou první internetovou revolucí v druhé polovině 90. let.
Tehdy si nejmocnější hráči na síti parcelovali prostor. A dnes jde o to, jak nejlépe ho využít.
Počátkem října vydaly tiskové agentury zprávu, že společnost Google kupuje za 1,65 miliardy dolarů firmu YouTube.com. Jak známo, YouTube.com je cosi jako internetová televize. Obsahuje miliony videoklipů, počínaje hudebními a konče záběry natočenými amatéry. Chcete vidět nějakou scénu ze svého oblíbeného filmu? Anebo klip pozapomenuté hudební skupiny z 80. let? Případně vás zajímají obrázky, které se vysílaly včera v televizním zpravodajství? Existuje velká pravděpodobnost, že je na serveru YouTube.com najdete. Majitelům serveru ovšem neděkujte. Obsah nezajišťují oni, nýbrž sami uživatelé. V tom je ten geniální nápad, díky němuž se mladí zakladatelé firmy stali v říjnu 2006 papírovými milionáři. Řekli internetovým uživatelům: Nabízíme vám jednoduchou službu, jejímž prostřednictvím si na naše počítače můžete nahrát jakékoliv video. A kdokoliv jiný si ho bude moci přes internet pustit. Pojďme společně vytvořit co největší a nejúplnější zásobárnu videozáběrů!
Může mít jakákoliv webová stránka takovou cenu? Ano i ne. „Ne“ v případě, že jde o službu, která má vysoké provozní náklady a prakticky žádné příjmy. „Ano“, pokud je to stránka, kterou každý den navštíví desítky milionů lidí. A pak je tu ještě odpověď „možná“. To když platí obojí zároveň. Je to případ služby YouTube. Cena se neodvíjí od současného ekonomického výkonu, ale od potenciálu prostoru, který zabírá na trhu. Ten může, ale nemusí být zdrojem budoucích zisků.
Zvrácená krása bubliny
Přesně taková byla logika prvního internetového boomu z konce 90. let. Byla to éra takzvané nové ekonomiky, dnes si ji však pamatujeme spíše jako roky internetové bubliny. Napůl žertem se v té době říkalo, že zisk je neslušné slovo. Většina firem vzešlých z internetového boomu nejenže neměla žádné zisky, ale dokonce ani příjmy. Přesto je investoři zásobovali velkými penězi. Odhaduje se, že v letech 1998 a 1999 „tekly“ do internetových firem v USA dvě miliardy dolarů týdně. Úskalím a téměř „zvráceností“ nové ekonomiky bylo, že většina firem nic neprodukovala, ale spotřebovávala peníze investorů. Přesto mnohé z nich vynesly svým zakladatelům, manažerům a někdy i investorům značné bohatství. Řeč je o těch, jimž se podíl v té či oné internetové firmě podařilo včas prodat. Prodávat ovšem nebylo jednoduché. Očekávání investorů hnalo tržní cenu firem nahoru. Platilo to zvlášť pro ty společnosti, které včas vstoupily na burzu. V únoru 2000 řekl podnikatel Michael Bloomberg, pozdější starosta New Yorku, na konferenci pořádané profesním magazínem Editor and Publisher, že tržní hodnota firmy Yahoo je větší, než tržní hodnota šesti největších vydavatelů novin v Americe dohromady. Bylo jasné, že musí přijít vystřízlivění. Všichni tvrdili, že je očekávají a že s ním počítají, ale když konečně nastalo, byli mnozí zaskočeni. Stalo se to v prvních měsících roku 2001. Akcie technologických a internetových firem prudce poklesly. Například akcie Yahoo spadly z hodnoty 216 dolarů v prosinci 1999 na necelých 12 dolarů v březnu 2001. Nebyl to ale konec světa a ani internetu. Ba naopak. Bez ohledu na šílící ekonomiku pokračoval nástup takzvaného rychlého internetu, který otevíral webový obsah novému publiku a novým možnostem, především mediálním (stahování hudby a filmů, televizní vysílání). A v následujících měsících se také ukázalo, které z internetových firem byly postaveny na slušných základech a které tudíž prasknutí bubliny momentálně oslabilo, ale dlouhodobě spíše posílilo (například Yahoo, Amazon, Ebay atd.). Při zpětném pohledu se internetový boom konce 90. let jeví jako doba dobrodružná až bohatýrská. Dnes už znějí neuvěřitelně historky o podnikatelích, kteří s byznysplánem načmáraným rukou na dvou listech papíru přišli za investory a získali pro svůj nápad na webový byznys statisíce nebo miliony dolarů. Ale minimálně některé z nich jsou pravdivé.
Postrach starých médií
Dvě události zůstaly během internetového boomu prakticky nepovšimnuty - jejich význam se vyjevil až mnohem později. V roce 1998 vytvářejí dva programátoři ze Stanfordu vyhledávač Google. A v roce 1999 zveřejňuje malá firma Pyra Labs službu Blogger. Je to právě Google, který v roce 2003 kupuje Blogger. Děje se tak dva roky po prasknutí internetové bubliny a málokdo tomu věnuje výraznější pozornost. Přesto je však v tomto spojení cosi velmi symbolického. Cosi s potenciálem převrátit zavedený mediální svět naruby. Strážce starých mediálních pořádků neděsí nic tak jako „dvě p“. Totiž presonalizace a participace. V roce 1993 napsal spisovatel Michael Crichton do měsíčníku Wired esej Mediosaurus, ve které předpověděl, že noviny do deseti let zaniknou a nahradí je speciální počítačové programy, které budou každému čtenáři dodávat zpravodajství přizpůsobené jeho zájmu a potřebám. Podobně v roce 1995 píše Nicholas Negroponte v knížce Beeing Digital o tom, že internetová média umožní čtenářům vybírat si pouze z témat a zdrojů, které je zajímají. Personalizace je koncept, který je internetovým médiím blízký. Už v 90. letech umožňovala řada portálů jako Yahoo nebo MSN.com svým uživatelům, aby si nastavili svůj osobní profil a na serveru pak našli stránku, jejíž obsah byl přizpůsoben jejich vkusu. Personalizace však může jít dál. Webová stránka může zájmy a potřeby uživatele sama odhadnout podle toho, co četl nebo o co se zajímal při posledních návštěvách. A nejen to. Může porovnávat jeho preference se zájmy ostatních uživatelů, vyhodnocovat aktuální události podle toho, koho zajímají a s pomocí algoritmů dojít k tomu, co je v daný moment důležité a zajímavé pro jednoho uživatele. Takový algoritmus vychází nejen ze zkušenosti s vámi, ale i z jakési kolektivní inteligence ostatních uživatelů. Chová se vlastně jako novinový nebo televizní redaktor. Až na to, že nejde o člověka, který může chybovat nebo být ovlivňován vlastními pocity či názory, nýbrž o počítačový program. Jen si to představte. Jak by asi vypadaly noviny, ve kterých by bylo jen to, co vás zajímá a co aktuálně potřebujete vědět. Dvě tři zprávy z politiky, nějaký ten drb ze společnosti, vlevo dole výsledky fotbalového klubu, kterému fandíte. Možná také krátká zpráva o dopravní situaci na silnicích, po kterých jezdíte do práce, a tam, kde normálně bývá černá kronika, ještě připomenutí blížící se návštěvy tchýně. Ale není funkcí novin přinášet čtenářům nejen zprávy, které jsou pro ně zajímavé, ale i ty, které jsou důležité? Byť je zrovna ani trochu nezajímají? Četl by v éře totálně personalizovaných novin někdo zprávy o humanitární katastrofě v Dárfúru, o narůstající epidemii AIDS nebo o rizicích globálního oteplování? Nejsou to teď a tady události zanedbatelného významu ve srovnání s tím, že ve vaší ulici nebudou v příštích dvou týdnech jezdit popeláři nebo že Iveta Bartošová je zase nějaká smutná? Ta důležitá otázka zní: Budou ony počítačové algoritmy natolik chytré, aby dokázaly vyhodnotit, co je pro konzumenty zpráv důležité nejen právě teď, ale co může být důležité za deset, dvacet nebo třicet let?
Blogy proti teroristům
Tím druhým démonem médií je participace. Česky spoluúčast nebo podílení se na obsahu. Klíčový je již zmíněný rok 1999, kdy byla spuštěna služba Blogger umožňující snadné publikování textů. Komukoliv a kdekoliv. Móda blogů začala po prasknutí internetové bubliny. Peníze investorů umožnily vzniknout formálně dokonalým stránkám, které však často postrádaly skutečně zajímavý obsah. U blogů je to přesně naopak - obsah zde hraje klíčovou roli. Jedním ze startovacích momentů blogománie byly teroristické útoky v září 2001. Podle americké instituce Pew Internet Project, která vydává pravidelné zprávy o stavu internetu, vyvolaly útoky největší zájem o zpravodajské servery v historii. Mnohé z nich to nevydržely a přestaly fungovat. Někteří uživatelé internetu tak začali vytvářet alternativní stránky, kde publikovali dostupné informace. Objevily se také stránky obsahující informace z první ruky: od očitých svědků či přímo od těch, kteří útoky prožili a přežili. Možná právě v ten moment se zrodila idea, že v éře internetu může být reportérem každý. A nejen reportérem, ale také komentátorem. Stručně řečeno, že každý může být novinář, a že tedy mizí dosud jasně narýsovaná hranice mezi těmi, kdo média tvoří, a těmi, kdo je konzumují. Takzvaná tradiční média nebo masová média (anglicky mainstreamová média, pro která blogeři užívají zkratku MSM) ztrácejí svůj monopol na referování o realitě. Až dosud ho měla. Rozhodovala, o čem se bude mluvit, kdo o tom bude mluvit a jak o tom bude mluvit. Konkrétně to znamená, že když čteme článek v novinách, je to výsledek práce mnoha lidí - zdaleka ne pouze člověka, který je pod ním podepsaný. Tomu téma nejprve někdo v redakci zadal nebo aspoň schválil. Se získáváním informací novináři často pomáhali další spolupracovníci. Když text napsal, tak ho přečetl a případně upravil editor. Před zveřejněním ho ještě přečetli korektoři, kteří opravili pravopisné chyby, a také ti, kteří ověřili důležitá fakta. Pokud se jedná o článek s citlivým obsahem, je možné, že ho před zveřejněním četli ještě právníci. Teď to srovnejme s prací blogera, který si sedne k počítači, napíše libovolný text a zmáčknutím jedné klapky na klávesnici ho publikuje. Je to vůbec srovnatelné? A lze se divit, že pro mnohé novináře jsou blogy neuralgickým bodem měnících se médií a že odmítají přijmout tezi, že blogování má cokoliv společného se žurnalismem? Nezáleží ovšem na mediálních profesionálech, oni nerozhodují, co média jsou a co nikoliv. Ano, mnoho lidí si uvědomuje, že obsah vytvářený amatéry má svá slabá místa, jako je nižší důvěryhodnost, častější výskyt chyb a obecně vyšší riziko manipulace. Ale důležitější pro ně je, že taková média jsou otevřená a přístupná i jim. Že končí dělení na „my, čtenáři a diváci“ a „oni, tvůrci obsahu“. Vzniká koncept zvaný „we media“ neboli „my média“, jehož autorem je novinář a bloger Dan Gillmor. Ten v roce 2002 píše na svůj blog větu, která se stala mottem nového žurnalismu. „Čtenáři vědí víc než já.“ A Gillmor dodává: „To není hrozba, ale otevřená příležitost.“ Co to znamená? Zatímco starý koncept médií je jako přednáška, kdy jeden mluví a ostatní naslouchají, tak nový koncept je společná debata, dialog. Má to svá rizika, pochopitelně. Někdy mluví všichni najednou, jindy zase nikdo nemá co říct. Někteří mohou říkat hlouposti, jiní zase nejsou slyšet. Ale pro většinu lidí je to lákavý a přijatelný koncept.
Web s pořadovým číslem „dvě“
Zájem účastnit se této konverzace, a to aktivně a se vším všudy, je asi největším překvapením pobublinové internetové éry. A je také odrazovým můstkem toho, pro co se vžil termín „web 2.0“. Pro mnohé jde jen o iritující termín, který nemá skutečný obsah. Není tomu tak. Ve skutečnosti jde skutečně o novou, v pořadí tedy druhou generaci webového obsahu. Tím podstatným a určujícím rysem je participace uživatelů. Zdaleka se už neomezuje jen na textové blogy. Lidé publikují fotografie, hudební nahrávky, videozáběry nebo jen zajímavé odkazy. A nejen publikují, ale sdílejí je s těmi, kteří mají stejné zájmy a vkus. Vytvářejí tak virtuální komunity, z nichž každá může být potenciálním publikem pro konkrétní mediální obsah. Když v létě 2005 koupila společnost News Corporation za 580 milionů dolarů firmu MySpace.com, považovali to mnozí za stařecký rozmar mediálního magnáta Ruperta Murdocha. A také za určitou nepoučitelnost, protože on sám přišel o spousty peněz už vinou prvního internetového boomu. Proč se tedy teď rozhodl dát majlant za stránku, která na první pohled vypadá jako trochu vylepšená univerzitní seznamka? Kde si lidé zakládají amatérsky vyhlížející weby, na kterých v drtivě většině není nic jiného než pár fotografií nebo zápisků? Nesmysl, tvrdili mnozí experti. Jenže těch lidí je dnes sto milionů a jsou navzájem protkáni neuvěřitelným předivem vztahů. Je to sofistikovaná sociální síť, ve které se - řečeno poněkud laciným reklamním sloganem - neztratíte, nýbrž najdete. Dává smysl, že o tuto sociální síť projevila zájem jedna z největších mediálních společností světa, protože tímto směrem půjde distribuce nového mediálního obsahu. Je to investice do budoucnosti. A mimochodem, už dnes se ukazuje, že Murdoch navíc udělal dobrý byznys. V srpnu 2006 podepsal MySpyace.com smlouvu se společností Google, která mu garantuje příjem 900 milionů dolarů za prodej reklamy v příštích čtyřech letech. To je přece velmi slušná návratnost. Už byla řeč o nákupu firmy YouTube „jestřáby“ z Googlu, ve vzduchu je ovšem například i nákup firmy Facebook.com společností Yahoo, a to opět za částku kolem miliardy dolarů. A přičíst k tomu můžeme celou řadu obchodů v řádu desítek milionů, které proběhly v posledních dvou letech. Stačí to, abychom hovořili o druhém internetovém boomu? A bude i z tohoto boomu nakonec bublina? Nechme tyto úvahy investorům, protože to budou oni, kdo podobně jako v roce 2001 spláčou nad výdělkem. Anebo tentokrát vydělají velké peníze. Podstatné je, že se s webovým obsahem děje něco skutečně zásadního a důležitého. Změna představovaná termínem „user-created content“ neboli „obsah tvořený uživateli“ je hluboká až filozofická. Sympatické na ní je to, že zbavuje moci velké korporace, a to nejen ty mediální, a nahrazuje je kolektivní inteligencí. Proponenty téhle revoluce jsou počítačové algoritmy, tedy revolucionáři mnohem přijatelnější a snad méně nebezpeční než ti z masa a kostí. Ale je to opravdu revoluce? To nevíme. Nedozvíme se to ani z obálky letošního posledního čísla časopisu Time. Ta jen otrocky zrcadlí vše kolem sebe. Je to symbol něčeho důležitého? Snad, ale můžeme to brát i jinak. Jako bezmocný povzdech starého média, které tuší, že jeho konec je blízko.
LN, 23.12.2006
Autor je novinář
