Musím předeslat, že mám ráda internet a spoustu toho, co se na něm dá najít. Neumím si třeba moc dobře představit, jak to dělali překladatelé dřív, když narazili v originále na něco, co neznali: třeba na knihu nějakého cizího autora. Tedy… umím si představit, jak to dělali. Museli se poptat a zjistit, co to je. Teď stačí zadat neznámou věc do vyhledávače, a většinou se dá najít; je to opravdu setsakra rozdíl – místo zdlouhavého telefonování (tedy těm, kdo měli telefon) stačí pár kliknutí.

Jsou ale věci, které na internetu ráda nemám. Seděla jsem tuhle s jedním známým v kavárně a bavili jsme se o člověku, kterého oba letmo známe. „A četlas, co o něm píšou v diskusi pod tím článkem?“ zeptal se dotyčný známý. „Ne,“ odpověděla jsem rezolutně. „Já diskuse pod články nečtu.“ Opravdu je nečtu: kdysi v dřevních dobách jsem je čítala, ale nechala jsem toho, protože jsem skoro pokaždé narazila na chuchvalec anonymních plivanců. Anonymita dodává lidem pocit beztrestnosti, mohou napsat o komkoli cokoli urážlivého a ledaskdo jim na to skočí.

Jistě, ten pomluvený se může soudit, a podle různých indicií by se asi dal viník najít a případně potrestat. Ale stojí to za to? Ona nemá policie na práci důležitější věci než hledat potrefence, který si na webu odreagovává své komplexy méněcennosti? A pak, takový soud – zvlášť když jde o člověka veřejně známého – zpravidla vede k tomu, že média ve snaze „informovat veřejnost“ tu pomluvu omelou ještě nejmíň desetkrát „oficiálně“, je to tedy trochu kontraproduktivní. Dost mě trápilo, že jsme tak zakyslá společnost a že k tomu ty urážlivé výlevy ještě napomáhají, ale on to není nijak výlučně český jev, zřejmě se od ostatních moc nelišíme.

Když čtu nebo slyším různé návrhy na to, jak veřejný prostor internetu před urážkami a pomluvami chránit, něco se ve mně bouří. Jistě by bylo lepší, kdybychom všichni byli vlídní, měli se rádi a neubližovali si. Měli bychom snad za tím účelem pomlouvače a zlovolné lidi popravovat? A měli bychom zavést cenzuru, jak to dělají v různých nedemokratických režimech? A kdo by, prosím, rozhodoval, co je jen nepříjemná informace a co už je pomluva? Býval tady na to dřív úřad, který měl přesné směrnice, co se smí a nesmí publikovat…

Na webu a na sociálních sítích také bují nejrůznější spiklenecké teorie, občas zábavné, aspoň pro toho, kdo má jako já rád detektivky a kdo spiklenecké teorie pokládá za jakýsi zábavný rébus, který nemá s realitou mnoho společného, byť se tak tváří. Ale zase: tyhle spiklenecké teorie bývají prosyceny takovou záští, že se nad tím člověku tají dech. Zajímalo by mě, jestli to těm, kdo je snují a šíří, nějak pomůže, jako třeba pomůže tomu, komu je špatně od žaludku, když se vyzvrací.

Ale abych nebyla jen negativní: chtěla bych každému, koho to zajímá, povědět, že zemský rabín Karol Sidon je báječný chlapík. Jsem o tom nezvratně přesvědčena už od začátku sedmdesátých let, kdy k nám chodíval jako „pošťák“ Edice Petlice a nosil samizdatové knížky ke svázání.

LN, 4.7.2014