Více než kauza Prism by nás měly zajímat údaje, které dáváme dobrovolně a rádi

Hrabat se v cizí poště je neslušné. Nemusí to ale být zároveň protizákonné, jak dokazuje kauza amerického programu Prism, která s plnou silou minulý týden dorazila do Evropy. Zvlášť poté, co se renegát Národní bezpečnostní agentury (NSA) Edward Snowden rozpovídal o tom, jak od počítače mohl sledovat psaní soukromého e-mailu online a v duchu napovídat pisateli, se na starém kontinentu zvedla vlna pohoršení.

"Moje data patří mně," hřímal v Evropském parlamentu činovník eurolidovců Manfred Weber s tím, že napříště už něco takového Američanům nemůže projít.

Jenže s americkým šmíráctvím to zdaleka není tak jednoduché. Program Prism funguje podle všeho v mezích zákonů boje proti terorismu, kterým jinak evropští politici tleskají. A ani jedna z velkých IT korporací dosud nepotvrdila, že by NSA měla přístup do datových toků, a mohla se tak bez soudního příkazu napíchnout na libovolný e-mail.

Z tuzemského pohledu stojí za zmínku ještě jedna věc: Česko je na mapě "informanta bez hranic", barevné mapy NSA, která znázorňuje frekvenci sledovaných e-mailů, hovorů přes internet a jiné komunikace, temně zelené. Stejně jako severské země nebo subsaharská Afrika. Jinými slovy pro americké slídily zcela nezajímavé.

Dopad chytrého amerického prográmku nelze samozřejmě bagatelizovat. Při ostré kritice poměrů v USA a filozofických debatách o tom, kolik svobody nás stojí bezpečí, bychom se ale měli nejdříve podívat na poměry v české kotlině. Pracujete ve větším městě? Potom se ptejte na to, kdo a jak obsluhuje monitorovací kamery a jak pečlivě jsou střeženy záznamy z nich. Nenápadné kulaté baňky a krabičky na nárožích a sloupech (jen v Praze je jich na dva tisíce) jsou schopny zmapovat váš pohyb po městě daleko lépe než soukromé očko. A to včetně toho, kam chodíte nakupovat nebo kdy obvykle vyzvedáváte děti ze školky. Není nutné podléhat paranoii a představovat si, že nějaký chlapík ovládající joystickem kameru na rohu si pořizuje detaily vašeho obličeje a pátrá, jestli vás například nepostihla lehká viróza. Možnost takové sledovačky je ale mnohem pravděpodobnější, než že vám NSA bude přes rameno číst nákupní seznam, který vám zaslala manželka po e-mailu.

A když už jsme u nákupů – schválně si spočítejte, kolik slevových kartiček máte v peněžence. Každá z nich znamená, že vaše nákupní seznamy nejenže někdo vyhodnocuje, ale na rozdíl od vás také ukládá. Co je pak intimnější informace: počet plenek, které vaše dítě měsíčně spotřebuje, nebo obsah elektronické pošty? Když jde o nakupování, dáváme své údaje osobní povahy k dispozici rádi a ochotně a už vůbec se nezamýšlíme nad tím, kdo a jak je využívá. Napadne vás při vyplňování telefonního čísla v e-shopu, k čemu ho prodejce potřebuje? Že by k rychlému vyřízení reklamace?

Samostatnou kapitolou jsou pak sociální sítě. Nejen Češi na nich s oblibou na sebe prásknou téměř cokoli. Kdy se kde opili, koho potkali a jak o víkendu skotačily jejich děti na sjezdovce. Samozřejmě včetně fotek. A ještě si namlouvají, že na rodinnou kroniku se přece podívají jen registrovaní přátelé. A už vůbec jim nevadí, že mnohé lyžařské areály po projetí turniketu uchovávají v počítači portrét majitele skipasu a jeho výšku.

Stejně intimně zacházíme se svým soukromím, když bereme do ruky mobilní telefon. Z milostných i čistě obchodních hovorů nuceně odposlechnutých v tramvaji či autobuse by se daly sepsat románky do červené knihovny nebo sondy do duše českého kapitalismu. Až si příště budeme brát na paškál špiony NSA, kteří šmírují všude po světě, zamysleme se nejdříve nad tím, proč tak ochotně dáváme svá data k dispozici českým slídilům.

Byť nám říkají, že kamery jsou tu pro naše bezpečí, věrnostní karty máme vedle těch bankovních uložené proto, že jsme "prémioví klienti", vystavovat se na sociální síti je prostě in a ten, kdo skipas neprodává dál, se nemá čeho bát. "Moje data patří mně" je určitě následováníhodné a ušlechtilé heslo. Škoda, že se jím v každodenním životě ani trochu neřídíme.