Za sběr informací o výrobě bomb odsoudil britský soud čtyři anglické vysokoškolské studenty a jejich kamaráda ke dvěma až třem letům vězení. Lakonická zpráva, které jsem si všiml v našich mediích, prakticky zapadla mezi obvyklé trháky typu „Míry a váhy Nicolase Topolánka“. Policie udajně našla v počítačích oněch mladíků manuály na výrobu náloží či návody na provádění sebevražedných atentátů stažené z internetu.

Má to pochopitelně v podtextu upozornění na nebezpečí islámského terorizmu, protože všech pět zatčených se hlásí k islámu. Boj proti jakýmkoli projevům a možná i náznakům terorizmu samozřejmě schvaluji, je správný a nutný. Přesto mi na celé věci osobně vadí dva možné aspekty.

První aspekt – bereme-li Velkou Británii především jako nedílnou součást Evropské unie, může se poměrně snadno její postoj a soudní výrok jejích soudců stát návodem na postoj (a potažmo i soudní výroky) celé Unie. Zvláště v době, kdy je nebezpečí islámského terorizmu ve vystoupeních evropských státníků nesčíslněkrát skloňováno a v mediích používáno jako atraktivní doplněk zpráv. Jestliže k tomu dojde, pak se dostáváme z právního i prostého lidského hlediska do absurdní situace. Pokud totiž někdo bude vědět jak provést nějaký zločin, bude v tu chvíli za případné zločiny, spáchané kýmkoli a kdekoli sám trestně odpovědný. Know-how tedy bude povýšeno na vlastní realizaci, potence na samotný skutek. Je to dobré, nebo špatné? Nemůže to kupříkladu znamenat, že pouze ten, kdo prokazatelně nebude vědět nic o ničem, bude mít jakous takous záruku, že ho stát neobviní a neodsoudí za něco, co neudělal?

Druhým, leč navazujícím aspektem je tedy samotná podstata internetu, jako celosvětového zdroje veřejně přístupných informací. Především je nutné podotknout, že právo na informace by v současné „informační“ epoše mělo patřit k základním lidským právům. Samozřejmě kromě vybraných, zejména bezpečnostních informací. Patří k nim návod na výrobu výbušniny, nebo nepatří? A pokud patří, proč je veřejně dostupný na internetu? Neskončí to nakonec tak, že se někde v Bruselu ustaví odbor či oddělení dobře placených úředníků, kteří budou určovat, které informace jsou přijatelné, neškodné, a tedy i povolené a které jsou naopak škodlivé, a tedy i zakázané? Jak to pak bude korespondovat s faktem veřejné přístupnosti k internetu, tedy epochální možnosti, aby se každý, kdo zaplatí, mohl kdykoli a prakticky i odkudkoli připojit k síti a získat jakoukoli informaci, která je do ní bez jakýchkoli problémů zařazena? Zkrátka proto, protože tam ta informace v danou chvíli je a toho uživatele nějakým způsobem zaujme.

Neskončí to nakonec tak, že se zákonem stanovi neškodlivé a škodlivé informace (nebo třeba žádoucí a nežádoucí) a návazně i možnost trestního postihu, pokud bude někdo držet množství „škodlivých“ informací větší než malé, jak je to kodifikováno v § 187a trestního zákona u omamných látek? Absurdní, ale přece jen realizovatelné (u nás jistě). Tato „marihuanizace“ informací je nejen možná, ale v našich podmínkách i dost pravděpodobná.

Osobně si přeji, aby se nic z toho nestalo. Aby dalšímu rozvoji toho neskutečného, nedávno ještě naprosto fantastického fenoménu, kterým je internet, nic nestálo v cestě, hlavně ne lidská hloupost a ignorance.

Konec konců, stalo se to ve staré dobré Anglii, nikoli u nás. Přesto mne napadá kacířská otázka. Máme opravdu rozumnější a zkušenější legislativce, máme opravdu moudřejší soudce? Odpovím si sám (ale jen v duchu).