Minulý týden mi přátelé a známí přeposlali dva články. Tedy… přeposlali mi jich mnohem víc, ale ty dva mě opravdu zaujaly. Jeden z nich dokazoval, že Islámský stát je dílem izraelské tajné služby Mossad, druhý dokazoval, že je dílem ruské tajné služby FSB. Autoři těchto článků byli zřejmě skálopevně přesvědčeni o své pravdě.

Na první pohled se zdá, že obojí nemůže být pravdou. Vlastně jsem si jist, že pravda není ani jedno, ani druhé. Dovedu si ale představit i článek dokazující, že Islámský stát je dílem jak izraelského Mossadu, tak Putinovy tajné služby.

Přemíra informací

Zmínil jsem tyto dva články, protože vypadají jako jakési protipóly. Nevěřím ani jednomu, ani druhému už proto, že oba články pracují s informacemi, jejichž pravdivost nemohu nijak ověřit. Právě ona přinejmenším zdánlivá protikladnost tvrzení těchto článků vyvolala tuto úvahu: Žijeme v jakési virtuální realitě, kterou vytváří, respektive umožňuje internet. Zatímco dříve se lidé po informacích museli pídit, dnes se jim musí bránit. Islámský stát může být dílem Američanů, Evropské unie, Číňanů, Saúdů, Izraele, Ruska – vyberte si. Svou hypotézu můžete libovolně kombinovat s kteroukoli z ostatních a tak si vytvořit vlastní virtuální realitu odpovídající vaším preferencím, vaší letoře, vašemu temperamentu…a vašemu charakteru. (Já se kloním k tomu, že Islámský stát je dílem radikálních sunnitských islamistů – určitě to o mně taky něco vypovídá a mnozí z vás mě možná rovnou odsoudí jako hlupáka, zabedněnce nebo islamofoba.)

Jsou zde ti, kteří různé dokumenty a komentáře sestavují a píší, a pak jsou zde ti, kteří je čtou a šíří. Ti, kteří je vytvářejí, mohou být upřímně přesvědčeni, že hledali a našli pravdu, anebo mohou dobře vědět, že ve službách někoho jiného záměrně šíří lži a vytvářejí zmatek. A patrně existují i určité mezistupně mezi těmito dvěma póly. Někdo by rád možná šířil pravdu, ale nemá dostatek mravní síly, aby si nepomohl informací, která se mu hodí do krámu, ale o níž si sám není jist, zda není vymyšlená. (Nebo dokonce tuší, že asi bude vymyšlená.)

„Výrobci“ kontinua virtuální reality jsou ovšem závislí na jejích příjemcích, ale především šiřitelích. Mezi příjemci je patrně jen pár promile těch, kteří si alespoň částečně uvědomují, co se to s námi děje, a odolají pokušení přeposlat e-mail s přílohou či odkazem, který jim přišel, co největšímu počtu svých přátel a známých. Většina lidí (upozorňuji, že to je jen můj odhad, nemám k dispozici žádnou studii na toto téma – a moc rád bych se mýlil) zapracuje metodou Ctrl-C Ctrl-V a bez nějakých morálních skrupulí přepošle dál, co jim přišlo. Někdy bez jakéhokoli komentáře, někdy se srdceryvným výkřikem (nedávno jsem dostal naprostou pitomost dokonce s modlitbou: „Bože, zastav už ty hrozné americké agresory!“ Putin by z autorky měl radost.) Opatrnější mi daný e-mail přepošlou s dotazem: „Dane, co si o tom myslíš?“ Jiný oblíbený doprovod zní: „Nerad takové věci přeposílám, ale v tomto případě nemohu mlčet.“ (V posledním případě následoval dosti primitivní protiromský pamflet.)

Přestože server www.hoax.cz pracuje velmi spolehlivě, využívá jeho služby velmi málo lidí. V mnoha případech si dám tu práci, abych odesílateli zkopíroval, co jsem se na této užitečné adrese dočetl o tom, co mi přeposlal.

Za tím vším je neúcta k pravdě. Trpí jí především autoři, ale proviňují se i ti, kdo jim jejich výmysly ochotně a dobrovolně šíří. Ano, v Bibli se o přeposílání e-mailů nemluví. Mluví se v ní ale vícekrát o tom, že nemáme vydávat křivé svědectví. A pokud přepošleš něco, o čem nevíš, zda to je či není pravda, vydáváš křivé svědectví.

Co si můžeme počít?

Předně bychom měli vědět, že méně je někdy více. Lidé, kteří vám hned z rukávu vysypou názor na cokoli, jsou mi dosti podezřelí. Mnohem větší důvěru ve mně vzbuzují lidé, kteří čas od času – a někdy často – řeknou: „Já nevím.“ Nebo odpoví: „Myslím si, že to bude patrně takto a takto, ale stoprocentně jist si tím nejsem.“ Rovněž mám větší důvěru k lidem, kteří jsou ochotni se omluvit, když zjistí, že se mýlili. Taky jsou mi velmi sympatičtí lidé, kteří své názory nevyslovují příliš často, ale pokud tak učiní, mají je podloženy ověřitelnými fakty a statistikami.

Za druhé: Buďme si vědomi (dez)informačního zmatku, v němž žijeme. Dnes lze falšovat fotografie i hlasové nahrávky. A pokud někdo chce prosadit svou lživou interpretaci určitých událostí, je pro něj výhodné nejprve vypustit do internetového světa hned několik vzájemně nekompatibilních interpretací; ta jeho pak bude vypadat pravdě-podobněji.

Za třetí: Buďme si vědomi, že poctiví lidé to mají stále těžší. Formulovat určitý názor lze poměrně snadno – pokud vám na pravdě příliš nezáleží. Zjistit, jak se věci mají (nebo měly) doopravdy, je mnohem náročnější. A k tomu objektivní pravda mnohdy nevypadá vůbec tak zajímavě jako nějaká do éteru vypuštěná hypotéza, která je sice velmi poutavá, má ale jednu vadu: Není pravdivá.

Za čtvrté: Připomínejme si neustále, že na pravdě záleží. O určitých událostech se na této straně možná nikdy nedovíme pravdu. To ale neznamená, že by objektivní pravda neexistovala, nebo že by byla lhostejná. V Ježíši Kristu se stala milost a pravda. Bůh je pravda a pravdu miluje.

A konečně za páté: Pěstujme vnitřní kázeň. Pokud odoláme pokušení šířit polopravdy a neověřené informace, možná toho namluvíme nebo napíšeme méně, ale získáme si množinu čtenářů, kterým na pravdě rovněž záleží. Tady na zemi budou tito lidé zpravidla v menšině a u někoho dokonce v pohrdání, nicméně v Božím království se jednou ukáže, že se rozhodli správně.