Zavolala mě redaktorka ženského společenského magazínu. "Píšu článek o lidech, kteří nic zvláštního nedokázali, ale přesto se na internetu stali celebritami."
Chtěl jsem říct nějakou jedovatost o tom, že pracuje v časopise, který má na psaní o těchto lidech založený byznys, ale zdvořile jsem to opominul. Proč bych mladé reportérce srážel sebevědomí. Jednou jsem se etabloval jako znalec moderních technologií, takže jsem připraven méně znalým kolegům pomáhat.
"Ale jistě," odpověděl jsem, "to je celkem známý fenomén internetových komunitních sítí. Takových lidí, o kterých mluvíte, jsou spousty. Jestli chcete, můžu vám na některé z nich dát tipy."
Novinářka si odkašlala. "Tedy … to si asi nerozumíme," řekla.
Asi bude opravdu mladá a nezkušená, pomyslel jsem si. Řekl jsem téměř otcovsky: "Víte, měla byste si s někým z nich promluvit. Někteří jsou opravdu bizarní. Budete se divit, co někdy k takové internetové slávě stačí."
"Právě proto vám volám," řekla. A aby to bylo úplně jasné, dodala: "Jako jednomu z těch lidí."
Úplně mně tím vyrazila dech. Vzala to jako signál, že má pokračovat. "Dívala jsem se na váš profil na Facebooku. Píšete o neskutečných hloupostech. Třeba ten krátký článek, jak jste jel s taxikářkou, která … ehm … pouštěla větry."
"Práce s banalitou je starý literární trik," učinil jsem poslední pokus získat zpět ztracenou převahu. "Určitě jste zaznamenala, že mám na webu také řadu zásadních textů, třeba o politice."
Ale to ji nezajímalo. Řekla: "Nejvíc mě fascinuje, jak ty vaše hlouposti lidé čtou a reagujou na ně. Víte, že máte na Facebooku dokonce svůj fanklub? A že má stejně členů jako Klub přátel obloženého chlebíčku?"
Položil jsem telefon. Bulvární žurnalistika je vážně špinavost. Styděl bych se pracovat jako ta holka. Navíc si úplně jednoduše mohla zjistit, že mých fanoušků je už aspoň o dvacet víc než těch legračních chlebíčkářů.
Převzato z blogu Extra se svolením autora.