Tlačítko dislike nezbaví FB cejchu bojiště sympatií

Hledáte-li v bilancích letošního roku nějakou revoluci, jedna se nabízí. Mark Zuckerberg umístí na Facebook tlačítko dislike („to se mi nelíbí“). Někoho překvapí už zjištění, že takové tlačítko dosud chybělo. Například autora těchto řádek, který se Facebooku cíleně vyhýbá – jen sleduje jeho společenské dopady. Ale může-li o konzumaci alkoholu či tabáku psát abstinent, proč by nemohl o konzumaci Facebooku psát někdo, kdo na „ksichtoknížce“ není?

Když loni Facebook slavil deset let existence, německý novinář Georg Diez se řečnicky tázal, jak by to vypadalo, kdyby existovaly nesociální sítě, tlačítko dislike či algoritmus osamělosti (protipól přátel). A napsal, že Facebook sice přinesl doktrínu sympatie, přitakání a dobré nálady, ale že ta v sobě vždy skrývá i cosi latentně hloupého: „Schází-li se na témže místě stále týchž sto, pět set, tisíc lidí, člověk nemusí být Sartrem, aby v tom spatřil i obraz pekla.“

To peklo evokuje i náboženský (pseudonáboženský) aspekt informačních technologií, sociálních sítí i Facebooku. Sémiotik a spisovatel Umberto Eco přirovnává počítač PC k protestantství a Apple ke katolictví. Intuitivní systém Applu přímo vtahuje do pravé víry. Kdežto racionalistický systém PC vede k hledání vlastní cesty k témuž. V tomto smyslu se i Facebook – třeba ve srovnání s e-mailem – jeví katolicky.

Facebook připouštějící jen lajky („líbí“), a ne dislajky („nelíbí“) působil jako bojiště pravdy a lásky, kde láska musí vždy zvítězit. Chce Zuckerberg dát šanci lži a nenávisti? Ale kdež. Tlačítko dislike dává větší šanci pravdě. Smůla je samozřejmě v tom, že pravda je na Facebooku až příliš často jen účelovou zbraní táborového fandění a osobní sympatie. Na tom tlačítková nelibost nic zásadního nezmění. Ani autor těchto řádek nemá důvod měnit svůj distanc.

LN, 18.9.2015