Dohodu ACTA, v oficiálním překladu Obchodní dohodu proti padělatelství, nakonec přeci jen bude posuzovat Evropský soudní dvůr a možná i náš Ústavní soud. Tedy: pokud ji v mezidobí europoslanci zcela neodmítnou, což se dnes jeví jako dosti pravděpodobné. Jenže problém, který dohodě ACTA dal vzniknout, tím rozhodně nezmizí.

Jde o problém toho, zda celý koncept práv duševního vlastnictví, zformovaný ještě ve století páry, je adekvátní a vhodný i v dnešním století internetu, mobilů, nejrůznějších přehrávačů a trvalého on-line přístupu. A to jak ve smyslu užívání děl, která jsou těmito právy chráněna, tak i ve smyslu schopnosti kontrovat stále snazším možnostem porušování těchto práv. Nebylo by na čase, aby se tento koncept nějak vyvíjel a reagoval na změny v technologiích i v ekonomice, stejně jako na změny v chování a preferencích uživatelů?

Pádným důvodem by mohla být i zásadní změna jednoho z klíčových paradigmat: dříve hráli prim různí prostředníci, kteří museli investovat do drahých řešení pro produkci a distribuci autorských děl. A tak se také stávali i držiteli práv, která získávali od původních autorů. Dnes je ale situace úplně jiná: pro autory je čím dál tím snazší a levnější produkovat a distribuovat si svá díla sami, ve vlastní režii. A pokud nějaké prostředníky přeci jen potřebují, mohou si je najmout.

Dohoda ACTA ale není o žádné změně konceptu práv duševního vlastnictví. Je o tom, jak je lépe a efektivněji vymáhat v jejich původní a nezměněné podobě, bez ohledu na náklady a také bez ohledu na dopady a důsledky, které s tím budou spojeny. Není přitom prvním pokusem tohoto typu a už vůbec ne pokusem diplomatickým: její autoři chtěli prosadit hodně drastická a nákladná opatření typu odpojování uživatelů či odpovědnosti třetích stran (internetových providerů) za aktivity jejich zákazníků. Chtěli to ale utajit před těmi, kterých by se tato opatření týkala a na které by dopadla – a tak nejenže je vůbec nepozvali k jednacímu stolu, ale dokonce před nimi vše zcela záměrně a programově utajovali.

Nu, nakonec to dopadlo tak, jak muselo: došlo k únikům pracovních verzí, skrze které se širší veřejnost dozvěděla, co a jak se chystá. A právě záměrné utajování dalo odpůrcům dohody ACTA takovou sílu, že si dokázali vynutit úplné odstranění těch nejdrastičtějších opatření. Finální podoba dohody ACTA je tak jen slabým odvarem toho, co bylo původně na (tajném) stole. Tím se ale ACTA stala nezajímavou i pro své předkladatele. Jejich pozornost se proto začíná soustřeďovat na další pokusy, které již jsou také na stole a které se snaží o totéž: začínají na stejných pozicích, které dohoda ACTA musela vyklidit, a znovu vznášejí stejné či velmi podobné požadavky. A znovu se snaží o co nejpřísnější utajení svého obsahu. Že by v očekávání, že jednou už to konečně vyjít musí?

Dalším takovým pokusem je například regionální dohoda TPP (Trans-Pacific Partnership), která chce znovu odpojovat od internetu či "zatáhnout do hry" o vymáhání práv duševního vlastnictví i třetí strany a učinit je odpovědné za porušování těchto práv jejich zákazníky. Pro Evropu je aktuální nejnovější iniciativa skupiny G8 k "posílení ochrany práv duševního vlastnictví". Ta jde v řadě ohledů ještě dále, než původní dohoda ACTA, a je ve svých požadavcích ještě konkrétnější a explicitnější.

Autor je publicista, expert na mobilní technologie

LN, 18.4.2012