Prohlédl jsem si nové fotky (nejlepší jsou ty z večírků od kámošů, jejichž rodiče odjeli pryč) a zkouknul půlku hiphopového videa. Ne že by mě tenhle druh muziky nějak zvlášť bral, ale když se pohybujete mezi mladými lidmi, musíte s nimi držet krok. Marná sláva!

V sobotu ráno jsem našel v mailboxu informaci, že moje žena si mě zařadila mezi přátele. "Pokud se máte stát přáteli, musíte potvrdit, že Sentu znáte."

Stát se přáteli po sedmnácti letech manželství? Před pár lety by to nevěstilo nic dobrého. Naštěstí žijeme v internetové éře, a tak to znamená jediné. Moje žena objevila Facebook.

Vy už určitě taky. Takže víte, že Facebook je takzvaná sociální síť. Založíte si zde založíte stránku, které se říká "profil". Dáte sem informace o sobě, které průběžně můžete doplňovat. Nejvíc frčí fotografie. Celkově jich je dnes na Facebooku už přes deset miliard, což je víc než na kterémkoliv webovém fotoalbu.

Na Facebooku se dá také třeba publikovat video nebo i blogovat, takže tenhle zhruba čtyři roky starý "vynález" pohodlně nahradí všechny ostatní internetové pomůcky k masturbaci ega. Blogování je staromódní přežitel. Kdo chce být "in", používá Facebook. Tak honem tam, než přijde něco dalšího.

Asi tím nejzajímavějším je na Facebooku možnost být v kontaktu s ostatními. Můžete pátrat po starých známých, spolužácích nebo bývalích kolezích. Znovuobjevovat je. Navazovat nové známosti a udržovat je. Konec konců, s tímto účelem Facebook v roce 2004 vznikl. Aby spolu absolventi amerického Harvadu a později i dalších univerzit neztratili kontakt. Od roku 2006 je pak Facebook pro všechny.

Trik Facebooku je v tom, že abyste mohli profil dalšího člověka vidět (a to je to, co vás zajímá, protože když jste kolegu pět let neviděli, tak se rovnou chcete podívat na fotky, jestli má stále tu hezkou ženu nebo jestli zestárl víc než vy), musíte se stát "přáteli". O mnoharozměrnosti tohoto termínu už bylo napsáno spousty slov. Stejně jako o tom, že Facebook odstartoval "sbírání přátel", které mnohé přitahuje a jiné naopak odpuzuje.

Osobně s tím nemám problém. Vytvořil jsem si jednoduchý profil zhruba před rokem a od té doby jsem v takovém facebookovém volnoběhu. Lépe řečeno jsem dlouho byl. Pro navazování "přátelství" jsem si stanovil jednoduchou politiku, která spočívá v tom, že prakticky nikoho neodmítám. Jsem ze staré školy a to slovo pro mě stále hodně znamená. No a pak mi samozřejmě dělá dobře, že je o mě zájem.

Před dvěma třemi měsíci se v českém Internetu něco pohnulo. Jako by se otevřela stavidla. Přicmrndávání potenciálních přátel se změnilo v plynulý přísun dvou až tří denně. O Facebooku se začalo mluvit a psát i v médiích. Donutilo mě to, abych začal brát své virtuální existování vážně. „Prolinkoval“ jsem svůj profil se svými dalšími aktivitami, například fotkami na Flickru či videoklipy na YouTube. Dokonce jsem vytvořil fanouškovskou stránku Haně (té s modrými vlasy) i Haně (té s většími prsy).

Facebook je od června 2008 v češtině, většinu textů přeložili v první polovině roku sami uživatelé. Těžko říct, kolik lidí v Česku ho používá, ale například skupina nazvaná „Kolik je Čechů na Facebooku?“ má přes třináct tisíc členů. A jejich počet roste den ode dne.

Zjevné je to, že Facebook přitahuje především takzvanou webovou generaci. To jsou lidé narození v druhé polovině osmdesátých let a později, kteří brali rozum už v době, kdy web existoval. Někdy se jim také říká „digitální domorodci“. Na rozdíl od nás starců (míněno pozdních třicátníků a starších) berou technologie jako něco přirozeného a normálního.

Nezkoumal jsem průměrný věk svých virtuálních přátel, ale určitě bude pod třicet. Ty starší než já bych spočítal na prstech jedné ruky. Je to příjemné! Jdete na úřad odevzdat přiznání k DPH, ale než se v kanceláři zvednete od počítače, přečtete si prosbu, abyste jednomu ze svých přátel drželi palce při písemce z matiky. A když se pak o tři dny později dozvíte, že dopadla dobře (rotuměj na čtyřku a líp), samou radostí úplně zapomenete na ty prachy zaplacené berňáku. Prostě si připadáte, jako byste se najednou ocitli v komiksu Hana a Hana.

No a pak se v něm najednou objeví také vaše manželka. Najednou máte pocit nepřístojnosti. Ne že bych dělal něco špatného. Jen se ten virtuální svět přiblížil tomu reálnému. Oba mají něco do sebe. Nebojím se problémů. Někde jsem četl, že angličtí právníci už používají termín „facebookový rozvod“. Manželé jsou zvyklí sdílet roky stejné lože i stůl, ale stejný Facebook je pro ně příliš. Vzájemně si kontrolují své přátele, žárlivě střeýí každý svůj virtuální krok. Nic takového mně a mé ženě nehrozí.

Facebook nám dokonce zařídil cosi jako druhou svatbu. Po sedmnácti letech! Asi deset minut poté, co jsem kliknutím stvrdil své virtuální přátelství se svou ženou, přišel další mail. „S.Č. tvrdí, že jste manželé. Potřebujeme, abyste potvrdil, že to tak je.“ S téměř slavnostním pocitem jsem tak učinil.

Na mé stránce se v zápětí objevilo srdíčko a informace o změně statutu. „Miloš Čermák je teď ženatý!“ A vlastně to nebylo zas tak zavádějící, protože virtuálně jsme opravdu stvrdili náš sňatek až teď. Vzápětí mi přišel mail od jednoho z mých o pětadvacet let mladších přátel. Stálo v něm: „Kua, sem nevěděl, že ses voženil. Dobrý. Tak zdar, sílu a hodně štěstí, voe!“

Díky.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.