III. ODBOJ: Cigára pro mukla
Vychází pozoruhodná kniha Františka Vejra "Za co, soudruhu, za co?", shrnující příběhy obyvatel Roztok a Kruhu u Jilemnice z období totality
Na základní škole mne dějepis nebavil. Tak, jak nám ho tehdy učitelé předkládali, to totiž byla suchopárná nuda. Šlo o souhrn nezáživných dat, která jsme se museli biflovat nazpaměť, aniž by nám někdo hlouběji vysvětlil jejich širší souvislosti a objasnil nám bezprostřední vliv všech těch "klíčových světových" událostí na naše životy. Učili jsme se, kdy se narodil Lenin, kdy byla založena KSČ, kdy a proč nás nadvakrát osvobodili "bratři z Východu"... V podivném bezčasí 70. let minulého století to ve škole jinak nešlo. Učitelé tehdy prostě měli za úkol nalít nám do hlavy jedinou možnou a ideologicky schválenou interpretaci novodobé historie tak, abychom o ní nepřemýšleli. Kdyby bývali zkusili učit dějepis jinak, dopadli by jako hrdinové knížky Františka Vejra. Přestali by být učiteli a skončili by v kriminále.
Že historie není otravné biflování dat, ale souhrn vzrušujících příběhů, jsem začínal pomalu chápat až mnohem později. Ke konci 80. let se mi dostávaly do rukou knihy jako Solženicynovo Souostroví Gulag, Tigridův Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Paměti Václava Černého, Orwelova děsivě pravdivá utopie 1984, Mňačkovy Opožděné reportáže a Jak chutná moc, Londonovo Doznání nebo třeba povídka Oty Pavla Běh Prahou. Ty knížky jsem si často brával na víkendy v Kruhu u Jilemnice, kde jsem jako Pražák trávil spoustu času. Přemýšlel jsem, proč babička s dědou Petrákovi vzpomínají na obchod, les a pole, které jim sice kdysi patřily, ale už jim nepatří. Rovnal jsem si v hlavě i proč můj prastrýc Petro Zlenko (meziválečný ukrajinský emigrant unesený Sověty v květnu 1945) zmizel kdesi v sibiřském lágru. Věci do sebe začínaly zapadat a já si uvědomoval, že je všechno jinak, než nám tvrdili ve škole.
Od dětství jsem znal od vidění Jaroslava Grosmana, starého pána, který s námi později sedával u sousedního stolu v roztocké hospodě. Říkalo se o něm, že byl dlouho zavřený, ale bližší okolnosti mi tehdy ještě unikaly. Pak přišel ostrý střih: 17. listopad 1989 na Národní třídě, stávkový výbor na přírodovědecké fakultě UK, noční vylepování letáků v Jilemnici a následná honička s příslušníky Veřejné bezpečnosti... My "revoluční studenti" jsme si tehdy připadali div ne jako blaničtí rytíři. Byla v tom pořádná dávka naivity, zvlášť když to dnes porovnám s tragikou událostí 50. a 60. let, popisovaných ve Františkově knížce.
"Jarka", jak mu v Roztokách všichni říkali, prožil podivuhodný životní příběh. Za okupace po několika sabotážních útocích na německé cíle utekl přes Slovensko do SSSR, kde jako údajný "špión" nejdřív málem skončil na Sibiři. Se Svobodovými jednotkami se pak prostřílel přes Duklu, byl raněn a domů se vrátil jako hrdina. Po únoru 1948 se na to ale nemohl dívat. Na štít domu v Roztokách napsal heslo "Komunisti bourají republiku" a utekl za hranice. Stal se převaděčem na Západ a později také agentem americké zpravodajské služby CIC. V té době ležel v pražské nemocnici Bulovka v sádrovém krunýři ministr Prokop Drtina, který se pokusil o sebevraždu. Jaroslav Grosman se stává šéfem skupiny, která ho má unést a letecky dopravit na za hranice. Plán, promyšlený a připravený do nejmenších detailů, ale ztroskotá na zradě a Jaroslav Grosman skončí na patnáct let v kriminále (více zde).
Začátkem 90. let pak bývalý "mukl" na budovu obecního úřadu v Roztokách vyvěsil otevřený dopis pro ty ze sousedů, kteří mu před listopadem 1989 špehováním a udáváním ničili život. Vyzýval je, aby si s ním přišli popovídat a ulehčit tak svému svědomí. Byl to akt biblického odpuštění – gesto vnitřně velkého člověka, který prožil neuvěřitelný osud, a nahlédl díky tomu nesmyslnost nenávisti "až za hrob". Nabídku podané ruky tehdy využil jediný udavač z Kruhu, který díky tomu udavačem být přestal.
Roztocký rodák František Vejr si dal v knize "Za co, soudruzi, za co?" velkou práci. Ač neškolený historik, vyhledal a pročetl tisíce stran archivních dokumentů a vyšetřovacích spisů. "Vytáhl" z nich nejen příběh pana Jaroslava, ale i podobné příběhy několika dalších obyvatel dvou sousedních vesnic v Podkrkonoší. Na první pohled se může zdát, že půjde o lokální "klepy" – Roztoky a Kruh nemají dohromady ani 1500 obyvatel a nic historicky "podstatného" se tu nikdy nestalo. Jenže zdání klame. V dějinách totiž nejde o "velké" politické události, které oslovují spíš jen profesionální historiky. Jde o příběhy konkrétních lidí, které důsledky těch událostí často neuvěřitelně krutým způsobem semlely. Podobné příběhy se odehrávaly ve všech českých vesnicích a městech. Roztoky a Kruh nejsou ničím výjimečné. Štěstí mají jen v tom, že se v nich našel badatel s lokálními kořeny, který s velkým osobním nasazením obešel pamětníky, objel archivy a pak to všechno věcným a popisným stylem sepsal a vlastním nákladem vydal. Vejrova kniha je klasickým příkladem žánru, který odborníci označují jako "mikrohistorie" nebo také "dějiny každodennosti". Pokud si ji přečte žák základní nebo střední školy, už nikdy nebude dějepis považovat za suchopárnou nudu. A už nikdy nepropadne zrůdným ideologiím, jako byly ve 20. století nacismus nebo komunismus.
Na rozdíl od obecných historických "tvrdých dat" mají konkrétní lidské příběhy kouzelnou moc dotknout se bezprostředně každého z nás. Ve Vejrově knize najdeme řadu archetypálních situací, které se mohly stát vlastně kdykoli a které se mohou v lehce pozměněné podobě kdykoli opakovat. Je tu bojovník Jaroslav Grosman, který se po bitvě s jednou totalitou nedokázal smířit s totalitou druhou. Je tu popravený "velezrádce" Jan Horáček. Je tu německý lékař Oswald Hugo Süss, jehož příběh ukazuje, jak nesmyslné je škatulkovat lidi podle národnosti (která je v geneticky a kulturně až neuvěřitelně promíchané střední Evropě nesmyslnou kategorií). Jsou tu "vykořisťovatelé a pravičáci" Josef Václavík a Vlastimil Sucharda, "dezertér" Josef Hadinec, "podvratný" kněz Josef Kubelka... Při čtení jejich archetypálních příběhů se můžeme sami sebe ptát: "Jak bych se asi na jejich místě zachoval já? A co bych měl udělat, kdyby snad hrozilo, že se ta podivná doba vrátí?"
Vejrova knížka tak nejen že ve zkratce představuje dějiny bouřlivého a temného 20. století. Ve věku vymyšlených telenovel, kýčovitých reality–show a virtuálních "dobrodružství" z filmů je i návratem k něčemu, co se skutečně stalo a čemu proto můžeme věřit. Velká slova o hrdinství a o nasazení všech sil v boji se zlem vždy zákonitě znějí tak trochu kýčovitě a hloupě. V tomto případě jsou ale navíc i zbytečná – příběhy z Roztok a Kruhu totiž mluví samy za sebe. Takhle to prostě bylo a není k tomu už třeba nic dodávat.
Manuálně a mechanicky velmi zručný Jaroslav Grosman se komunistům paradoxně hodil k tomu, aby se dostali k penězům. Když jsem ho viděl naposledy, vyprávěl mi, jak ho z vězení vozili otevírat zaseknuté kasy. Z příbramských dolů třeba utekl za hranice účetní a vzal si s sebou klíče. V kase zůstaly výplatnice horníků, ale neotevřel ji ani zkušený kasař. Bachaři proto z lágru přivezli roztockého "mukla", kterému se to nakonec podařilo. Slíbili mu odměnu, ale dodneška nedostal ani cigára. Když na to pan Jaroslav vzpomínal, smál se, jako kdyby podstatou příběhu nebylo ukradených dvacet let života, ale krabička startek. Byla v tom vyrovnanost člověka, který zažil, a ví.
Svůj podivuhodný osud mi pan Jaroslav na kameru převyprávěl doslova na poslední chvíli. Natáčení DVD, které je součástí Vejrovy knížky, jsme dokončili v únoru 2012. Pan Jaroslav zemřel letos 1. dubna, takže knížky ani DVD se už bohužel nedočkal. Ke kostelu v Roztokách se s ním přišly rozloučit stovky lidí.
(Křest knížky Františka Vejra "Za co, soudruzi, za co?" se uskuteční tento pátek 25. května v 18.00 v kulturním sále obecního úřadu Roztoky u Jilemnice.)