Když už psát o tématu, proč třeba ne o tom, které občana nezajímá. Ale mělo by. Rozpad české radikální levice vygradovaný v loňských sněmovních volbách je poučný i pro zbytek politického spektra.

Levý okraj odnepaměti zápolil s tradičním náboženstvím. Nikoliv ovšem z pozice „bez vyznání“, nýbrž jako stoupenec náboženství nového, pokrokového a „sekulárního“. Takové vidění přináší jednu výhodu a dvě nevýhody.

Výhoda: větší ochota k oběti (za džihád se prolévá krev ochotněji než za pokles úrokových sazeb). Nevýhoda první: v nábožensky vyhecovaných kauzách sebemenší odklon od hlavní linie není alternativa, ale kacířství. Nevýhoda druhá: u „sekulárních“ náboženství není bohem Bůh, ale vůdce či vůdčí skupina. Tu tvoří lidé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s božskou autoritou v očích svých následovníků, nicméně s lidskou omezeností. Proto též jejich moudrost je vykolíkovaná. Stejně jako meze odpuštění a vůbec láska.

A proto dějiny komunistů lze číst coby dějiny věroučných sporů, „křížových“ výprav, klateb a čarodějnických procesů. S tou odchylkou, že pokání neznačí cestu ke smíření. Pokání představuje přitěžující okolnost. Kdo se v 50. letech ke zradě „věci socialismu“ s lítostí přiznal, „sám“ si podepsal trest –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ často absolutní. (“Přece se doznal…“)

Vyhranit se vůči tomuto uvnitř rudého hnutí šlo pouze tak, že jste jeho špičky označili za odpadlíky od autentické, heretickými úchylkami ještě nezjizvené „víry“, které vy musíte v zájmu „očisty“ odstranit, aby se „spásnost“ stranických dogmat mohla zaskvět v plné nádheře.

Vnitřní dějiny levicového extremismu se tedy dělí na epochy frakčních bojů mezi „reformními“ a „skalními“, na střídání kádrovacích vln s personálními čistkami.

Výše shrnutý blázinec byl do roku 1989 udržován ve funkčním stavu státním represivním aparátem. Po roce 1989 neznamenal víc jak jednu z mnoha komunit ve společenském mumraji, jejíž sektářské mechanismy mařily ideový přenos již mezi generacemi uvnitř „starobolševických“ rodin. A při mizení starých sektářů na onen svět bez nahrazení sektáři novými na světě tomto, se laťka 5 % musela stát časem nepřekonatelnou.

A že si čeští komunisté charakter náboženských fundamentalistů sui generis drželi do konce, dosvědčuje příběh vykázání dlouholetého poslance KSČM Jiřího Dolejše z „rodné strany“.

A poučení (taky) pro českou pravici: nezbožšťujte si politiku. A nezaměňujte partaj s církví. V duchu Matoušova evangelia: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mt 22, 21)

(Zajímavost z rodinného alba: můj děda stihl být v životě jak u katolíků, tak u komunistů. A konkurenční výhodu katolíků spatřoval právě v existenci „detailu“ jménem odpuštění. Oproti tomu, když svého byvšího spolustraníka zavrhli soudruzi, „škraloup“ na „hříšníkovi“ ulpěl definitivně a až do desátého kolene…)