Žijeme v turbulentní době. Přírodní katastrofy střídají epidemie, války a teď dokonce i ta blízká. Média nás o všech informují takřka v přímém přenosu a není divu, že poutají značnou pozornost lidí. Ať už to jsou výbuchy sopek, zemětřesení či tsunami, hromadná úmrtí. Všechny tyto katastrofy představovaly a představují jistě neštěstí a zhoubu pro své protagonisty, konkrétní osoby, města nebo i státy, avšak lidstvo jako celek nemohou, snad s výjimkou kosmických katastrof, fatálně ohrozit. Když se taková katastrofa udála, lidstvo ji nemohlo nezaznamenat a vědomě na ni reagovalo s cílem solidárně zacelit utržené rány. Bylo to možné proto, že to byly rány rychlé, jasné a dobře patrné.

Ale jak je lidská společnost připravena čelit hrozbám tak pomalým, že je sotva zaznamená? V nich je totiž skryto daleko větší nebezpečí pro lidstvo jako takové. Vzpomeňte na žábu pomalu vařenou v hrnci. Několik vědců si při svých vysoce specializovaných výzkumech povšimne pozvolného poklesu koncentrace ozonu v horních vrstvách atmosféry, ale trvá jim řadu let, než se jim podaří přesvědčit část lidstva o škodlivosti nadužívání freonů, např. v příjemných kosmetických sprejích. A nebýt náhlé ozónové díry nad Antarktidou a postupně i jinde, které se chopil tisk, možná by se jim to ani nepodařilo. Ale škodlivé procesy v atmosféře již běží a i po úplném zákazu používání freonů trvá mnoho desítek let, než se škoda pomalu napravuje. Nežijeme totiž v idealizovaném světě přímé úměrnosti, ale v reálném světě plném nelinearit, chaotického chování a téměř skokových změn, jejichž prvotní příčiny mohou být pranepatrné. Často bývá v této souvislosti citován princip motýlích křídel, kdy za jistých okolností může s trochou nadsázky zamávání křídel motýla kdesi nad Wisconsinem spustit lavinovité změny, které vyústí v hurikán nad Mexickým zálivem.

V šedesátých letech objevil americký vědec při studiu domorodců a nervové nemoci kuru na Nové Guineji tzv. pomalé viry, kdy mezi nákazou a propuknutím choroby uplyne více než deset až dvacet let. Odhalit takovou příčinnou souvislost, to už vyžaduje léta pečlivé práce a špetku geniality. Podle některých hypotéz mohou být i některé naše civilizační choroby, jako revmatizmus a jiné degenerativní změny, působené pomalými viry. I dnes nechvalně známý virus HIV (objeven r. 1984) způsobující AIDS je pomalým virem, kdy mezi příčinou a následkem uplyne velmi dlouhá doba, řádu deseti let. Kolik lidí muselo takto zemřít, než byla tato choroba vůbec objevena a než se proti ní podařilo zmobilizovat povědomí lidstva. A odpovídá vůbec toto povědomí vážnosti hrozby? Původně se mělo za to, že tato zákeřná choroba se jako blesk z čistého nebe zjevila někdy na počátku osmdesátých let dvacátého století. Poslední výzkumy založené na studiu vývoje viru však datují jeho přenos z opic až k letům 1930-40, kdy měl vzniknout zmutováním šimpanzího viru SIV. Nejstarší zachycený virus HIV byl zjištěn v krvi černocha z oblasti Konga odebrané r. 1959.

V nedávných letech sem přistupuje i nemoc šílených krav neboli bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) a její lidská analogie Creutzfeld-Jakobova nemoc (CJD). Nezpůsobují ji viry, ale ještě menší zvláštní infekční bílkoviny zvané priony, které jsou nejmenšími známými infekčními částicemi. Vyvolávají degenerativní změny vedoucí k vytváření jakýchsi mikroskopických dutinek a houbovitosti tkáně. Předpokládá se, že BSE se vyvinula z ovčí nervové nemoci scrapie (klusavka) a na skot se přenesla v kostních moučkách obsahujících součásti nemocných ovcí. BSE se neomezuje jen na skot, ale napadá i losy, bizony, norky, jeleny, myši, makaky a kočkovité šelmy včetně domácích mazlíčků. Obdobně se předpokládá i její přenos na člověka ve formě CFD po dlouhodobé konzumaci nakažených hovězích částí jako mozek, mícha, brzlík, oči a kosti.

Nemoc se postupně rozšířila z Velké Británie, kde usmrtila přes 120 lidí, do kontinentální Evropy. A opět cesta mezi nákazou a propuknutím fatální nemoci se měří na desetiletí. O tom, že tuto hrozbu odborníci berou vážně, svědčí i nucené vybíjení stád dobytka při výskytu nákazy. Kolik takových nemocí a hrozeb zůstává zatím neobjevených? Vždyť zkoumat jev, kdy následek přichází za příčinou s desetiletým zpožděním, je i pro dnešní vědu často neřešitelný oříšek a řada objevů by nebyla možná bez šťastné náhody a intuice.

Před časem vzbudila značnou pozornost následná úmrtí sedmi švédských orientačních běžců v letech 1990-92 žijících v úzkém pásu asi 150 km západně od Stockholmu. Trénovaným a fyzicky zdatným sportovcům bylo kolem dvaceti let. Úmrtí způsobilo selhání srdce, ale nikoliv v důsledku infarktu. Důvodně podezřelým je málo známý virus TWAR.

I na počátku nejhorší zdravotní hrozby - rakoviny - jsou pomalé, sotva znatelné a zjistitelné změny. Ponechme stranou její dosud ne zcela jednoznačně probádané příčiny, ať už jde o postupné střádání kancerogenů, virové vlivy či poruchy autoregulace. Faktem zůstává, že když první buňky v těle přecházejí na proces zhoubného bujení, tak o tom nemáme ani tušení. A přitom je rozběhnut často nezadržitelný proces, proces zpočátku nepatrných změn.

Stejně pomalu a nenápadně si zvykají mikroby na antibiotika a další léky, vznikají tak rezistentní kmeny a nutí nás užívat stále vyšší dávky a hledat stále nová léčiva. A kupodivu jsou to bakterie, které v tomto závodě mají navrch. Po desetiletích zdravotnické euforie se vrací hrozba infekčních onemocnění. V rozvojových zemích umírá mnoho dětí na respirační a průjmová onemocnění. Vrací se i rádoby zapomenutá hrozba tuberkulóza. Od r. 1985 do roku 1991 se její výskyt zvýšil o 18%. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) umírá ročně na TBC tři miliony lidí a během příštích deseti let se nakazí asi dalších 30 milionů lidí. Nakazí se asi 10% lidí, kteří přijdou do styku s nemocnými. A streptomycin, antibiotikum určené k léčení TBC také již nezabírá tak dobře jako před lety.

Ale ani tyto, pro jedince jistě děsivé procesy neohrožují podstatu lidstva. Největší nebezpečí mu hrozí z pomalých, nepatrných změn jeho vlastností, schopností a etických hodnot, ke kterým může docházet tak pomalu, že jedna či několik lidských generací je vůbec nezaznamená. Jak skončily největší civilizace na této planetě? V pomalém, pozvolném procesu rozpadu a degenerace, který byl nakonec dovršen vpádem agilnějších sousedů. A nehrozí takové nebezpečí celému lidstvu?

V šedesátých letech minulého století se na západních univerzitách začal šířit levicový liberalizmus. Postupně získával pozice až po dnešní převahu. Absolventi se po desetiletích dostali do pozic politiků, manažerů a redaktorů. Otevřeli Overtonovo okno nových idejí a dnes sklízíme jejich žeň v podobě cenzury politické korektnosti, vyvolávání historických vin, kácení pomníků, přejmenování obrazů, MeToo, genderové revoluce či relativizace a nepřeberného množství pohlaví. A začalo to tak nenápadně v univerzitních diskusích. Co nám to ještě přinese?

Vážnou pomalou hrozbou může být i postupné zhoršování lidského genofondu, v důsledku toho, že dnes zachráníme většinu postižených dětí a umožníme jim dále šířit své geny. Je to jistě humánní a považujeme to za úspěch, ale je možné, že nám to jednou budoucí generace budou mít za zlé. Jak se po staletích projeví jasný trend, že lidé s nižším IQ mají mnohem více dětí než ti s vyšším IQ? Co když pomalu, sotva znatelně v průběhu mnoha set let začne lidstvo ztrácet svoji zvídavost, schopnost a chuť učit se, nalézat a zkoumat stále nové a sdělovat si tyto poznatky? Být iniciativní a hledat nové cesty. Jeho žebříček hodnot se bude pomalu měnit, to, co je etické a humánní dnes, může být zcela jiné potom. Syn bude stále ještě jako otec, ale prapravnuk? Přitom všechno bude všem připadat tak normální, stabilní a správné.

Genetické změny se budou pozvolna prohlubovat. Určité posuny již můžeme pozorovat ve vztahu ke starým lidem. V historických společnostech byli stařešinové ctěni a váženi jako zdroj moudrosti a životní zkušenosti. Ale v dnešní dynamické společnosti, kdy znalosti zastarají již v průběhu desetiletí, se více než moudrost a zkušenosti cení přizpůsobivost, která charakterizuje spíše mladou generaci. Staří jsou pak chápáni spíše jako položka penzijního systému.

Kolika dalších a hrozivějších plíživých trendů si zatím nejsme vůbec vědomi? Možná řeknete, že je to přece normální vývoj. Ano, ale neměla by nás znepokojovat otázka kam a kudy? Mimochodem na místě nějaké mimozemské civilizace bych zvolil právě tento způsob pomalých, indukovaných změn k tomu dostat lidstvo tam, kam je třeba, a podmanit si ho. Časové měřítko je přece tak relativní.

Ale dost fantazie. Lidstvo jako celek, avšak prostřednictvím jednotlivých lidí by mělo věnovat větší pozornost svému vývoji z hlediska pomalých, „skoro vratných“ změn, protože i to, co se téměř nemění, může jednou nepěkně překvapit. Ještě se tak bojíte náhlých katastrof?