Slýcháme odevšad, že jsme ve válce. Že nás ohrožuje Čína a Rusko svými mocnými vojenskými arzenály (o islamistických teroristech ani slovo). Říkají nám to s plnou vehemencí státní autority. Pokud svá slova ale myslí stát vážně, konají urychleně zásadní koky, kterými by ochránily životy, zdraví, majetky a bezpečí českých civilních obyvatel? Na první pohled žádné takové kroky vidět nejsou. Proto jsem navštívila zásadní konferenci o bezpečnosti našeho státu na parlamentní půdě, od které jsem si slibovala, že se dozvím, jaká opatření vláda a další úřady přijímají k zajištění ochrany našich rodin. Pořádal ji symbolického jedenáctého září IKDP. Ta zkratka mě zaujala. Ukázalo se, že jde o Institut pro křesťansko-demokratickou politiku, ale ani z jejich webbovek nezjistíte, co je to za organizaci, kdo ji financuje a k čemu je vlastně určena.

Ještě zajímavější než pořadatel byl ale obsah akce, která nesla název Jak rozlišit autentickou konzervativní politiku od demokratické subverze.

Jsem zvyklá respektovat zadání organizátorů akce, které se zúčastním. Proto mě zaujal termín antidemokratická subverze a očekávala jsem, že od diskutujících a panelistů v čele s hlavním bojovníkem proti dezinformacím Otakarem Foltýnem dostanu podněty, zajímavé úvahy a odpovědi tento pojem rozebírající. A pro případ diskuse jsem si připravila svůj pohled na stanovené téma, svůj pohled na bezpečnost země. Nakonec nebyla příležitost ho přednést, tak ho přináším na těchto řádcích.

Dnešní doba je typická tím, že známé jevy potřebuje nazývat podivnými neologismy, snad aby se vytvářel dojem, že jde o jevy úplně nové. Kdo může ohrozit demokracii, tedy například tajné volby, svobodu slova nebo rovnost mezi lidmi? Antidemokraticky přece nemůže omezovat nikdo jiný než ten, kdo drží moc. Přece žádná dezinformace, cizí ani zahraniční, žádný jednotlivý člověk nemůže demokracii ohrozit čímkoli, co by kde říkal, ať by to byl sebevětší a do nebe volající nesmysl. Demokracii realizuje a popřípadě omezuje či reguluje stát sám. Jen ten může být demokratický nebo nedemokratický.

Předpokládala jsem, že se bude diskutovat o bezpečnosti státu a našich lidí vůči případnému násilnému útoku, o bezpečnosti České republiky, o bezpečnosti nás, jeho občanů. Proto mě poněkud překvapilo, že se především strašilo hrozbou propagandistických akcí, které Čína a Rusko údajně u nás organizují s cílem destabilizovat naši demokracii. Já bezpečnosti ČR pojímám trochu jinak. A dokonce to souvisí s tématem konference.

Co je konzervativní politika

Pořadatelé se ptají, jak odlišit autentickou konzervativní politiku. Na to se stačí podívat do historie. V zahraničně bezpečnostní oblasti se odjakživa respektovalo rozlišení na dva základní směry uvažování: První spíše izolacionistický, s důrazem na péči o vnitřní poměry, bezpečí a prosperitu. Druhý, intervencionalistický, se snahou všemi prostředky (i válkami) zasahovat do dění po celém světě (třeba na druhém konci zeměkoule) s cílem hájit mocenské strategické zájmy. V americké tradici byl odjakživa první přístup ztotožňován s konzervativní pozicí, zatímco ten druhý s pozicí liberální.

Je jasné, že žádný z těchto přístupů se nevyskytuje ve své čisté podobě. I racionální izolacionisté dobře vědí, že nelze zcela ignorovat potenciální ohrožení národních zájmů děním ve vzdáleném zahraničí. A žádní realističtější intervencionalisté nemohou ignorovat péči o domácí poměry a věnovat se ryze globálním dobrodružstvím.

A teď se podívejme na českou zahraničně bezpečnostní politiku posledních třiceti let bez příkras (byť je otázkou, nakolik je tato politika suverénní a naše národní zájmy respektující). Demontovali jsem armádní kapacity a další bezpečnostní složek, čímž jsme se vzdali schopnosti bránit vlastní území a bezpečí našich občanů. Česká armáda a její kapacity se postupně proměnily na servisní intervenční sbory zasahující všude možně po světě, ačkoliv soulad záměrů a cílů těchto aktivit se zájmy našich občanů je poněkud sporný. A i když víme, kde všude v cizině jsou naše speciální jednotky schopny zasahovat, neslyšeli jsme nic o zdokonalování systému civilní ochrany, branné výchovy, povinných záchranářských školení, bezpečnostní infrastruktury našich měst, vybavení ochrannými prostředky pro mimořádné situace, kryty, únikovými zónami.

Je zvláštní, že v atmosféře, kdy jsme ubezpečováni, že jsme přímými účastníky válečného konfliktu, nejsou součástí každodenního zpravodajství informace o opatřeních, které by měly zmírňovat následky případného výbuchu v chemické továrně, elektrárně, přehradě, případného dopadu střel či sestřelení letadla. Kde se mají lidé schovat? Co mají mít připraveno? Kde najdou potřebné informace?

Konzervativní přístup vždy byl založen na zdrženlivosti ve věcech umělého mocenského řízení světových procesů, a naopak na zvýšené až úzkostlivé mateřské a rodinné péči o domov, o jeho bezpečí, komfort a pocit záruk, jistoty a důvěry. Už měsíce slýcháme ze zpráv, že jsme ve válce a že nás jiný stát chce obsadit, že se na nás chystá. Tohle strašení slyšíme na každém kroku, ale praktické rady či odpovědi nedostáváme. Postavili u nás v ulici nový protiraketový kryt? Zdvojnásobuje se objem povinných hmotných a nouzových rezerv? Kam se má moje sousedka uchýlit do alespoň provizorního úkrytu? Jaké bezpečnostní opatření je pro ni přichystáno?

Jsou přece jenom dvě možnosti: buďto jsme skutečně v reálním nebezpečí vojenského napadení – a pak je třeba budovat polní či rezervní nemocnice, školit občany v civilní obraně, v základech bezpečnosti a v přípravě evakuačních zavazadel (kterážto nově nabytá dovednost se jim může hodit i v době současných záplav), budovat zásobovací střediska a vybavovat dávno zavřené a vyřazené kryty. Nic z toho se neděje, nepřipravuje, ba dokonce ani neplánuje. Neměli bychom už konečně začít? Jestli platí tato možnost, pak náš stát naprosto selhává a chová se zcela nezodpovědně. Pak by měla vláda ihned odejít.

Anebo platí druhá možnost. Ve skutečnosti státní moc svá varování nemyslí vážně. Jde jen o populistické strašení, kterého jejich mluvčí využívají pro své roztodivné zájmy, motivace a cíle. Pokud jsme ve vážném vojenském ohrožení a na parlamentní půdě k tomu probíhá zásadní bezpečnostní konference, proč zde nepadne ani slovo o reálných opatření chránících životy v případě ohrožení, a mluví se jen o postihu lidí za špatné výroky? Takže nám nehrozí rakety, bomby, granáty a války, ale jen pitomé řeči? To že je podle nich náš hlavní bezpečnostní problém? A pak by to měl někdo říct nahlas a ti manipulátoři by měli zmlknout, omluvit se. A vláda odejít.

Jsou tu dvě množnosti. A obě nevypadají pro současnou státní moc příliš lichotivě. Moc by mě zajímalo, zda dostanu odpověď, která z těch dvou verzí je verzí skutečnou. Jedna totiž vylučuje druhou.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Psáno pro MFDnes.