Dan Koráb je nejvíc ze všeho výtvarník a kaligraf. To, že umí malovat a kreslit, vědí jeho studenti na havlíčkobrodském gymnáziu, ale hlavně návštěvníci jeho výstav, které se svou uměleckou skupinou zvanou Lipnická škola pořádá už 25 let. Že miluje písmo, je zřejmé z mnoha jeho výtvarných děl. Napsal o něm knížku. Písmo se objevuje jako objekt v jeho vidění světa, ale také jako úhel pohledu na něj. Písmo používá jako přiznaný výrazový prostředek umožňující propojit to viděné s jen tušeným, to zamlčené s přiznaným. A protože na začátku bylo slovo, budeme si s ním dnes povídat o kaligrafii, o tom, jestli naše dětí umějí psát a také o tom, jestli nám potřebu psaní neseberou navždy klávesnice počítačů.

Má smysl učit děti krasopisu? Nebo by se raději každý z nás měl naučit psát deseti na počítačové klávesnici, protože málokterá dovednost je pro praktický život každého z nás přínosnější? Ale vážně, učíme děti na prvním stupni psát tak, jak by se slušelo na 21. století, nebo jen pokračujeme v praxi takzvaného krasopisu, který měl za Franze Josefa či za první republiky velké praktické zdůvodnění, ale dnes jde o dovednost, kterou stejně nikdo z nás v praktickém životě nepoužívá?

Začnu hned od konce, zaspali jsme! Jako učitel vidím, jak děti zacházejí s naučeným školním písmem, fonty, písmem obecně a jako vyučený grafik a kaligraf vidím tu typografickou apokalypsu kolem! A bohužel vše mi vychází stále stejně – vzorníky, styl výuky psaní a kaligrafie, praktikování s fonty, vše je zastaralé, neodpovídá zrychlené současnosti. Samozřejmě nechci vše házet do stejného písmového pytle, jen zobecňuji výrazná fakta. Takže teď bychom mohli nad písmovým světem zlomit hůl a přenechat vše počítačům, umělé inteligenci!

Po celoživotním, takřka denním životem s písmem křičím do galaxie Alfabety: „Pokračujme!“ Vždyť psaným písmem začíná naše historie, abecedy prošly už v minulosti velmi drsnými proměnami (vznik nových písmen, diakritiky, minusek, tvarové a nástrojové proměny atd.) a jednu musíme udělat my a to co nejdříve! Takže učme děti ve škole moderní a rychlé písmo (první vlaštovkou je skvělý font Comenium pro školy), ale zahoďme příšerné písanky! Ať píší štětečkovými – kaligrafickými markery, pery, na tabletu, plnícími štětci, prstem na snímací ploše… Hrajme si s dětmi na fonty, s tvary liter, ať jim rozumějí, aby mohly dobře instruovat počítač, kontrolovat umělou inteligenci, zaveďme typografické hry a typopolicii!😊

Já osobně v kurzech kaligrafie i při výuce kresby vidím další nezvratný důkaz naprosté nutnosti psát rukou. Totiž nesmíme zapomínat, co se děje při kaligrafování, ručním psaní textu. Oko snímá a analyzuje tvar litery, mozek instruuje ruku a ta zas musí s naprostou jemnou přesností napsat písmeno. Je to velejemná mechanika inteligence a souhra na nejvyšší úrovni. A ruka se nácvikem zlepšuje, mozek si ukládá a tříbí tvary. Musíme se naprosto uklidnit a naprosto soustředit. Když se dívám na kaligrafující frekventanty kurzů, jsou naprosto napjatí, soustředění a po dvou hodinách vyčerpaní, ale šťastní. Kaligrafovat se naučí ten, kdo ovládne mozek, ruku, oko, tuto zásadní věčnou souhru vzdělanosti. Toto přeci nemůžeme opustit a tak zakrnět!

Jak se výtvarník stane kaligrafem? Cožpak na světě není dost květin a stromů pro malbu či kresbu v plenéru, cožpak není na každé kuchyňské lince dostatečně atraktivní koš s ovocem, nebo snad nechodí po ulicích dostatek krásných žen? Co je tak krásného na tvorbě krásného písma? A může být vůbec práce s latinkou skutečnou kaligrafií? Já jen, kdyby oživli staří čínští či arabští kaligrafové, jaký by na tuhle otázku měli názor?

Nedávno se mě v jednom rozhovoru někdo ptal, jestli bych mol být i někým jiným, dělat jinou práci. Aniž by už čekal jinou odpověď než „ne“, vyděsil jsem dotyčného nečekaným výčtem profesí, protože jak říká Forest Gump: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, jaký bonbón ochutnáš“. Takže z původního snu stát se asistentem oceánografa Cousteaua či Davida Attenborougha jsem se náhle ocitl v Hellichovce v Praze. A jako budoucí typograf jsem prošel hodinami kaligrafie mistra Blažeje. Vůbec mi to nešlo a ani nebavilo, no a nyní podle vzorníků svého učitele písmo učím a sám kaligrafii využívám ve své tvorbě. A jak se to stalo? No prostě do mé bonboniéry sáhl na vysoké profesor Netušil a řekl, že se mám písmu věnovat. A pak přišlo mnoho rukou, všechny chtěly, abych je to naučil. A tak jsem se k písmu (především historickému) vrátil a začal se jím zabývat. A krajina, zátiší bez textu? Hloupost, všechno má svůj text. A tak navzdory čínským mistrům kaligrafie, já spíše grafiťáckým švihem fixy sázím tvary liter na karton a je to moje cesta, můj bonbón.

Mimochodem, jistý rozruch vyvolalo grafické ztvárnění písma na přísaze našeho nového pana prezidenta. Jaký máš názor na to, že moderní doba žádá moderní grafické přístupy – a to i v písmotvorbě?

V této typograficky rušné době si každý, kdo má počítač, zosobňuje nárok na často obludnou práci s písmem, aniž by tušil, že i tento obor designu má své zákonitosti a své profesionály. Ale váhy vkusu naštěstí vyvažují nadšenci, mistři typografie, a že v jejich kvalitě máme tradici! Samozřejmě v postmoderní digitální době dochází častěji k návratům (digitální archeologie) a digitalizují se písma českých klasiků. František Štorm ve střešovické písmolijně do současného písmového světa uvedl třeba slavnou Preissigovu antikvu, kterou jsme měli na grafické škole zamčenu v plechové skříni v liteřinové podobě. Máme tu písmo Metron, vytvořené v 70. letech jako původní český font pro pražské metro. A samozřejmě Jan Solpera, mezinárodně uznávaný designér a jeho písmo (Insignia – Solpera) na českých bankovkách. K Preissigovi a Solperovi patří samozřejmě i kaligraf a typograf Oldřich Menhart, podle jehož Nauky o písmu jsem se učil kaligrafovat. Pan Brousil digitalizuje mnohá jeho původní písma, a proto nyní vidíme písmo Parlament v textu prezidentské přísahy. Krásný příklad využití kaligrafie, neb Menhart v Parlamentu vychází z ručně psaného písma. Jsem naprosto pro používání původních či nových, ale především domácích českých fontů, není důvod přejímat cizí vzory. Takže pryč s bezpohlavní Helvetikou z metra!

Fakt, že výběr typu písma, jeho velikosti, barvy a dalších formálních parametrů může velmi silně ovlivnit to, jak vnímáme či nevnímáme napsaný obsah. To je noční můra expertů na reklamu či tvorbu logotypů apod. Používá moderní marketing umění kaligrafie? A chce a umí kvalitní kaligrafie přinášet čtenáři nějakou – jak se dnes říká „přidanou hodnotu“, něco navíc? Ale pro praktický život, prosím, nikoli jen jako forma užitého umění, nikoli jen emoci typu „to je krásné“, nebo „to vypadá tak archetypálně“…

Jednoznačným všeříkajícím příkladem je calligraffiti – na pomezí mezi kaligrafií a graffiti. Tedy třeba renesanční kaligrafický font přetavený fixou či sprejem v uvolněný expresivní výraz. A protože graffiti oslovuje mladou generaci, dostaly se tyto variace /calligraffiti fonty/ do log a značek oblečení, kaligrafované nápisy se objevují na lemu bot, tašek, triček, ve videoklipech a performancích umělců. Niels Shoe Meulman, jeden z mých kaligrafických vzorů, udělal nedávno reklamu na Mercedes, v klipu ho celý popíše kaligrafickou fixou svou graffiti úpravou renesančního písma. To mluví za vše! Kaligrafie si vždy najde cestu!

Občas si říkám, že některé výtvory takzvaného moderního umění nejsou o ničem jiném než o umném marketingu, nebo davovém šílenství. Dát hromadu milionů za pár fleků na plátně, to se přece nedá rozumem zdůvodnit? Ale než mě začneš považovat za kulturního barbara, nesměle se zeptám: je těžší namalovat moderní obraz, nebo stvořit špičkovou kaligrafii? Mimochodem, jak moc je k tomu třeba talentu? Jak snadné je naučit člověka, který měl na základce z výtvarné výchovy trojku, krásně psát, ba co víc, učinit ze mne kaligrafa?

Odpověděl bych asi příkladem z teorie abstraktního umění. U abstraktního obrazu chybí sice reálný předmět, ale zůstává kompozice, prostor, světlo, zkrátka námět i forma! Když dělám písmový obraz, kde využívám kaligrafii, třeba rychle švihově napsané slovo, kde cáknu barvou, švihem spojím písmena, tak by to mohlo vypadat na rychlou práci. Ale já přeci musím nejdřív někam to slovo umístit, přiřadit mu velikost a barvu a potom sakra cvičit, napsat ho mimo třeba stokrát, než to dám, než je to dobrý. Potom vymyslet postup vrstev, barevných vrstev, udělat plán. No a potom všem přijdu do ateliéru, popadnu marker a jedu a vynořím se za tři hodiny. Tak to může v té chvíli vypadat jako rychlovka.

Proč staré kultury považovaly „umění písma“ mnohdy za věc posvátnou, za formu vrcholného umění, za druh meditační techniky, zkrátka za velice vznešené věci. A my písmo odbýváme čmáráním co nejkratších slov a vět jakousi podivnou směsí tiskacího a psacího písma? Je to proto, že slovo už pro nás dnes nemá takovou váhu? Nebo je to tím, že slovo v reálném světě má mnohem nižší hodnotu než slovo proměněné v souhrn jedniček a nul?

Složitá otázka. Ale při přivření obou očí a troše nadhledu lze říct, že za mnohé může jakási „laicizace“ používání písma, tedy masové používání a také neskutečně ukecaná doba. Třeba ve středověku neuměly prostě masy lidí psát, neměly zprvu ani na co psát, protože pergamen byl drahý. Běžní lidé neměli inkoust a nevlastnili knihy. Písař byl někdo výlučný, byl to profesionál, potulný umělec po klášterech, učitel. Dnes píšeme všichni na všechno a původní kaligrafie je už jen uměním. Nedávno mi říkal kolega, že děti neumějí nadepsat dopisní obálku, nevědí, co mají dělat s něčím jako známka…

Jak vzniká obraz stvořený ze slov a vět? Viděl jsem takových tvých děl na několika výstavách po republice dosti na to, abych se zeptal: jak řešíš kompozici? Čím se začíná a čím končí? Má to všechno nějaký skrytý řád, nebo mistr kaligraf prostě jen soustředí energii a píše a tím to končí?

U mě vše začíná hudbou, mám speciální obří playlist na Spotify s názvem „Tvorba“. Když mě zaujme či dojme nějaká skladba, rychle najdu text a potom už vše jde samo. Zapálím si dýmku, naleju krapet vína, poslouchám a kreslím. Malé miniaturní kompoziční črty prostoru a potom, kde bude text, jak velký bude a jestli výsledkem bude malba či grafika… Mám svůj akční kaligrafický font (calligraffiti), jmenuje se „Lynč“ a tím píšu markery, velkými štětci a špachtlemi. Pokud se rozhodnu pro malbu – beru velkou lepenku, črtám, píšu v černobílém modu a nakonec pracuju voskem, dám všemu barvu. Mám rád vrstvy, vrstvy textu, fragmenty, důrazy a také to, že vše se odehrává v jakémsi abstraktním prostoru. Prostoru hudby, která mě zaujala.

Je ještě možné vymyslet nějaké nové typy písma – které by byly zároveň použitelné, nikoli jen krásné? Nebo všechno už bylo napsáno a vymyšleno?

Nedávno jsem objevil stránku s původními českými fonty mladých typografů a zase jsem byl fascinován novými nápady, tvaroslovím. Myslím, že stejně jako ve volném umění platí to, že nelze nic vyčerpat, není to ropa, ložiska jsou nekonečné kombinace v nekonečném prostoru mozku. Nebojím se žádného z konců umění, neb i zdánlivý konec může zase být jen cesta k novému.

Mimochodem, jaký typ fontu bych měl používat při psaní např. mailů v počítači, aby vynikl ze šedého průměru a zaujal? Nebo je v téhle oblasti lepší neexperimentovat, protože ten a ten font je prověřený časem a nejlépe se čte a protože lidé v tak samozřejmé věci, jako je forma materializace komunikačního poselství, nechtějí experimentovat? Alespoň ne v denní praxi?

Na kombinaci a správné použití fontů je bohužel jednoduchý postup, který nikdo nezná a nepoužívá. Vychází z klasifikace písem dle tvarů, historie apod. Je několik pouček. Ale stejně jde především o cit a ten se musí tříbit a tříbit. Fonty mají svou povahu, duši. Je určitě potřeba si říct, jak chci, aby můj text působil, jestli třeba vyrovnaně, nebo akčně, no a potom hledat, zmenšovat, zvětšovat, prohlédnout si velký detail písma, zkoušet. To chce ale klid a čas a to je ten problém!

Kdybychom chtěli začít kultivovat svou mysl či duši právě tím, že se začneme věnovat kaligrafii, co si musíme obstarat, s jakými nástroji to lze dělat a s jakými ne. A kde se tomuto umění můžeme učit či jaké knihy máme číst? A jde to vůbec nemít nad sebou dozor mistra? A pardon, jak drahý je tohle vlastně koníček?

Kaligrafovat se dá čímkoliv, co není (většinou) do špičky seříznuté: odřezkem kartonu, dřívkem od nanuku – do plošky zbroušeném, kartáčkem na zuby, plochou fixou, štětci, pery. Na nástroji nezáleží. Takže koníček to může být i levný, dle zvoleného náčiní.

Podstatné je mít vskutku dobrou předlohu, ze které se učíme, což často u populárních příruček nebývá. A potom být alespoň chvilku s někým, kdo to umí, ukáže několik finesů, které se musí vidět a tomu se říká řemeslo.