Každý živočišný druh má svoji délku života, kterou mu přisoudila evoluce. Ti malí žijí zpravidla krátce a ti větší déle. Člověk je někde uprostřed, ale délku života má větší. Nebývalo to tak ovšem vždy. Ve středověku si o vyšším dožití mohli nechat jenom zdát - lidé se dožívali jen okolo 32 let a nejhůře na tom byla chudina. V roce 1900 byl průměrný věk 55 let, v roce 1935 byl 60 let, v roce 1980 už 72 let a v roce 2005, což jsou poslední celosvětová čísla, byl průměrný věk, kterého se lidé dožívají, 78 let. Podle předběžných údajů je nyní tento věk asi 80 let. Je to ovšem velmi závislé na místě a státě, kde člověk žije. Nejvíce výšku dožití zvedalo zvládání kojenecké úmrtnosti.

Většina druhů má délku života nastavenou tak, aby se dožila dospělého věku, rozmnožila se a pak často končí. U větších tvorů přibývá ještě čas k výchově potomstva a jeho zaopatření. Ta je u člověka obzvláště dlouhá. Délku života žen významně prodloužil fenomén babiček, které pomáhají dcerám s výchovou a zaopatřením dětí. A evoluce to částečně promítla i na nás muže, snad aby tu babičkám nebylo smutno.

Pak zasáhla civilizace a medicínou prodlužuje věk zvládáním dětské úmrtnosti a chorob, hlavně těch nakažlivých. Ale není to vítězství konečné, jednou pro vždy. Bakterie a viry jsou také produktem evoluce a nevzdávají se. Když jsme vynašli antibiotika, zareagovaly bakterie rezistencí na ně a je to nikdy nekončící závod. Viry mají zase neobyčejnou schopnost mutovat a obcházet tak naše očkovací látky.

Medicína ale paradoxně působí i proti zdraví lidstva. Ta dnes zachrání téměř každého novorozence, tedy i ty, kterým příroda nepřála ve fázi rekombinace genů otce a matky. A tak se genetické zdraví lidstva plíživě zhoršuje. Genom Homo sapiens je totiž znevýhodněný. Před zhruba 70 tisíci lety prošlo lidstvo tzv. úzkým hrdlem lahve, kdy mu hrozilo vyhynutí. Bylo to v důsledku výbuchu supervulkánu Toba, po kterém nastala obdoba nukleární zimy na několik let. Počet lidí klesl možná na dvacet či deset tisíc jedinců. Přežili jsme to, ale poznamenalo to naši genovou výbavu a jsme všichni tak trochu příbuznými. Bylo po diverzitě a střádáme si genetické vady. A že jich je.

V posledních dekádách jako by se zdraví lidstva postupně zhoršovalo. Kromě tradičních chřipek nás napadla i pandemie covidu. A vrací se i některé další nakažlivé choroby, jako černý kašel, svrab, ale i TBC či spalničky. Opadl strach z HIV a tak někde opět roste. Z divočiny na nás periodicky útočí exotické choroby jako ebola, horečka nipah, či virus zika. Teď i opičí neštovice mpox. Je to i proto, že lidé stále více cestují a i jejich sídla stále více hraničí s divočinou, která bývala dříve izolována. Šíření chorob napomáhají i váleční a ekonomičtí migranti z oblastí s horší zdravotní péčí, kterou narušuje i samotná válka.

Jak se klima otepluje, tak se i více na sever šíří hmyzí roznašeči nemocí. Jako třeba komár tygrovaný. Přenáší drsné tropické nemoci jako je horečka dengue nebo žlutá zimnice a byl zaregistrován i v Česku. Komáři jsou i největšími zabijáky, na nemoci, které roznášejí, ročně umírá až milion lidí. Prim hraje malárie, která už u nás kdysi ve středověku také byla.

Tím, že se dožíváme vyššího věku a lékaři uchrání naše srdce, se u nás naplno mohou projevit degenerativní choroby z dlouhého používání těla, či špatné životosprávy. Ať už to je cukrovka, různé ty nemoci svalů a kloubů, opustí nás zuby, zlobí obratle a také onkologické onemocnění, které dostalo čas se u nás vyvinout. Vyskočí vysoký tlak, cholesterol či kyselina močová. Mozek nám zatemní Alzheimer či Parkinson. Navíc preferujeme chutné potraviny před těmi zdravými a tak jsme stále obéznější.

Tak takhle vypadá vrchol evoluce Homo sapiens. Naděje či hrozba planety. Nezní to moc hrdě.