Rozvinuté společnosti, které svému obyvatelstvu zajišťují v historii dosud nevídanou úroveň existenčního blahobytu, jsou v současné době sužovány mnoha nepředvídanými příznaky degenerace vyplývajícími z jejich způsobu života – poklesem intelektuálních schopností jejich populací, a hlavně elit, raketovým nárůstem psychických obtíží až psychiatrických onemocnění, rozmazáváním dvou základních pohlavních identit a prudkým poklesem porodnosti. Existuje mnoho teorií, proč k tomu dochází. Většinou se opírají o ekonomická, sociologická a společenská vysvětlení a pomíjejí biologicko-systémový pohled na danou problematiku, který se pokusím nyní krátce zprostředkovat.

Již jednoduché jednobuněčné organismy (prokaryota) mají vytvořeny systémy, které jim pomáhají adaptovat se na pomaleji i rychleji se měnící zevní prostředí, ve kterém přežívají. Základním procesem, který tuto adaptaci zprostředkovává, je prostý přírodní výběr, který fixuje minulostí prověřené strategie vedoucí k přežití jedinců i druhů. Zdrojem změn jsou náhodně vzniklé mutace makromolekul paměťových nukleových kyselin působením mutagenních faktorů, výměna balíčků informací mezi jednotlivými prokaryoty prostřednictvím plazmidů, volné DNA nebo při infekci nesmrtícím bakteriofágem.

Tato adaptace se ukázala jako velmi životaschopná u jednobuněčných prokaryot vzhledem k ohromnému počtu jedinců těchto organismů, jejich rychlému množení a efektivnímu přenosu úspěšných adaptačních strategií v jejich síti. U eukaryotních a mnohobuněčných organismů se postupně vyvinuly složitější adaptační systémy, které nespoléhají pouze na náhodné mutace, ale využívají rekombinaci přírodním výběrem fixovaných strategií při pohlavním rozmnožování ke zvýšení variability a také epigenetické změny, které zatím ne zcela objasněnými procesy ovlivňují vlastnosti jedinců skrze funkčnost (zapínání, vypínání) genů na základě změn v zevním prostředí.

Další adaptační vrstvou mnohobuněčných organismů byl rozvoj imunitního a nervového systému. Imunitní systém byl reakcí na svět úspěšných prokaryot a virů, ale i jiných eukaryot, které ohrožovaly mnohobuněčná eukaryota parazitismem, kdy bylo nutno vypořádat se s jejich variabilitou či sofistikovanými strategiemi. Základem přístupu bylo ponechat v genetické paměti a využívat předchozí úspěšné reaktivní strategie prostřednictvím vrozené imunity, ale zároveň predikovat možnou budoucnost – variabilitu antigenů patogenů – skrze imunitu získanou.

Základem tohoto procesu je náhodná tvorba variant protilátek rekombinací genetického materiálu B- a T-lymfocytů, produkujících variabilní části protilátek, které se vážou na specifická místa antigenů patogenů a tím je identifikují v rámci trvale probíhající informační války mezi hostitelem a parazitem. Stručně řečeno, náhodně se namíchají v rámci určitých rozvolněných pravidel různorodé varianty. Posléze dochází k filtraci buněčných nosičů neúčinných a pro vlastní tělo nebezpečných protilátek a k produkci buněčných variant vyrábějících masivně protilátky a zajišťujících budoucí rychlou reakci, které jsou aktivovány kontaktem se specifickým antigenem. Celý tento proces představuje jakousi laboratoř vyrábějící možné varianty pro organismus bezpečných protilátek proti antigenům, které mohou vzniknout v budoucnu ve variabilním světě patogenů.

Dozrávání B- a T-buněk probíhá během celého života organismu, ale jeho maximum se odehrává v dětství. Efektivní činnost imunitního systému spočívá v koordinaci činnosti obou částí imunity a ve správném dozrání v dětském věku vystavením imunitního systému patřičným klíčovým, evolučně odladěným antigenům patogenů. Při nedostatečném dozrání vzniká dysfunkce systému. Analogií může být halucinující AI poskytující mylné informace, pokud její učení neproběhlo správným způsobem.

Současný masivní nárůst autoimunitních, neurodegenerativních, alergických a onkologických onemocnění v populacích rozvinutých zemí je spojován s nadmírou hygieny, která neumožňuje vystavení dětského organismu právě těmto klíčovým patogenům. Imunitní systém potom atakuje buňky vlastního těla nebo není schopen eliminovat neoplastické změny vlastních buněk. Ukazuje se, že při vzniku alergických a autoimunních onemocnění hraje významnou roli kromě odstranění jiných patogenů a změny střevního mikrobiomu také eliminace parazitických červů z našeho životního prostředí. Těmito patogeny byli příslušníci předchozích generací, a hlavně děti, výrazně promořeni. Analogii příčiny vzniku uvedených nemocí lze hledat ve vzbouření nebezpečné armádní buněčné mašinérie, kterou máme v těle pro boj s parazitickými červy. Pokud se její pozornost nezaměří na její evolučně přirozený cíl, začne napadat mocnými zbraněmi, které původně byly určeny k likvidaci či oslabení sofistikovaných tkáňových a střevních helmintů, buňky vlastního těla a to způsobí rozvoj výše uvedených onemocnění.

A nyní je nasnadě otázka, zda náš centrální nervový systém nepracuje na podobném základě. Máme v mozku „zadrátované“ vrozené funkce, které se osvědčily v minulosti, a máme zde systém, který umí předvídat a reagovat na budoucí jevy, jež by pro naše přežití jako jedince i druhu měly zásadní význam? Jako vrozené lze hodnotit reflexní, instinktivní (útok, útěk, úlekové ztuhnutí), pudové (např. sexuální, rodičovský a sebezáchovy) a emoční jednání (smutek, vztek, agrese, úzkost, radost aj.), a to včetně některých paměťových stop (např. odpor k hadům a červům) a predispozic k získaným vlastnostem.

Získanými vlastnostmi z tohoto pohledu mohou být všechny naučené schopnosti – mluvení, čtení, psaní, matematické schopnosti, logické a abstraktní myšlení, morálka, emoční sebeovládání, motorické a odborné znalosti. Tyto vlastnosti měly zvýšit pravděpodobnost přežití jednotlivců i zachování lidských skupin rozvojem kooperativních a prediktivních schopností při zachování evolucí odladěných vrozených schopností jejich vzájemnou dokonalou funkční koordinací. Kooperace takto vybavených výkonných mozků v rámci menších kmenových skupin výrazně zvyšovala pravděpodobnost přežití těchto skupin z důvodu výrazného nárustu kognitivní a produktivní výkonnosti.

Jako každý adaptivní systém musí i centrální nervový systém člověka v dětství projít obdobím explozivního dozrávání z důvodu efektivního odladění své optimální funkčnosti. Plasticita mozkové činnosti skrze prořezávání mozkových drah a spojení (analogie eliminace neúčinných a nebezpečných protilátek) je adaptací na proběhlé stimuly. Je možné, že je nutná jejich evolučně nastavená struktura a forma, aby došlo ke správnému souladu funkce vrozené a získané mozkové činnosti.

Analogicky s imunitním systémem je možno uvažovat o tom, že přílišná „duševní, sociální a společenská hygiena“, tedy nevystavování dětí přirozeným stresům, omezování psychické a fyzické zátěže a ochrana před „nevhodnými“ sociálními vztahy vedou k nesprávnému dozrání mozkových funkcí a vzniku dysfunkčního chování. Pochopitelně nelze pominout ani další vlivy, jako jsou nedostatek přirozených sociálních kontaktů s vrstevníky, nedostatek přirozených osobnostních vzorů, dysfunkční rodiny, omezování soutěživosti, elektronizace života dětí, minimalizace kontaktu s přírodním prostředím a pokles pohybových aktivit. Na druhou stranu evolučně děti potřebují ke správnému vývoji mozku také prožívat zasloužené radosti, úspěchy, podporu a pozitivní emoce od svého okolí, zejména rodiny.

Nesoulad v evolučně vytvořené vratké rovnováze mezi rozmnožovacím pudem a získaným charakterem plánování a myšlení širokých vrstev obyvatelstva populací rozvinutých zemí vlivem jejich životního a společenského prostředí může potom vést k antireprodukčnímu jednání skrze „kortikalizaci“ reprodukčního chování, kdy převládne myslící mozková kůra nad podkorovými centry limbického systému.

Kromě poruchy koordinace těchto funkčních systémů mozku zde působí další fenomén – domestikace lidských populací. Životní prostředí většiny současných dětí rozvinutých společností se zcela změnilo oproti všem předchozím generacím a nemá v minulosti žádnou obdobu. Tento proces má spíše tendenci zrychlovat, hlavně prostřednictvím prohlubující se elektronizace jejich života. Funkční rozvoj lidského mozku není ukončenou záležitostí a jako plastická struktura se rychle přizpůsobuje bezpečnému a domestikovanému životnímu prostředí, ve kterém se nachází, a prostřednictvím epigenetických změn se postupně může fixovat a posilovat i v dalších generacích. Postupně může nastat úpadek funkcí, které byly nezbytné pro přežití v nebezpečném a kompetitivním životním prostředí našich předků, a s trochou nadsázky lze konstatovat, že z člověka-vlka se poměrně rychle stane člověk-mopslík. Jak se daří společnostem, kde se dostanou „vlci“ mezi „mopslíky“, vidíme na západ od našich hranic.

Na základě těchto úvah lze vyslovit domněnku, že jakákoli náprava degenerativních tendencí rozvinutých společností by měla brát v úvahu tyto skutečnosti.

Jistě nemůžeme naše děti vyhnat na dvorky a pastviny, aby celý den pásly husy nebo kozy, stejně jako je nemůžeme trvale vystavit špíně promořené zárodky parazitů. Ale můžeme alespoň části z nich nabídnout vzdělávání a rozvoj, který bude reflektovat skutečnost, že evolucí odladěný charakter života dětí je nutný pro zdravý vývoj lidské populace. Měli bychom hledat přiměřené množství a charakter „špíny“ fyzické, sociální a společenské, se kterou by se měli naučit děti samy vypořádat, s menší či větší podporou v případě potřeby. Taktéž je nutné naučit děti snášet neúspěchy a porážky, z kterých by se měly poučit při řešení budoucích problémů.

Pokud si všimneme degenerací postižených funkcí mozku, jsou atakovány zejména pudové funkce – pohlavní pud (genderová fluidita), rozmnožovací a rodičovský pud (pokles porodnosti), pud sebezáchovy (nekontrolovaná migrace), emoční stabilita (psychické problémy) a kognitivní funkce (hloupnutí). A právě tyto funkce jsou zcela zásadní pro přežití jakékoli společnosti či populace v konkurenci společností, které zatím nejsou tímto procesem zasaženy. Pokud by se tento fenomén rozšířil do většiny lidských populací, mohl by se tento Homo domesticus stát terminálním vývojovým článkem lidstva.