Jak říkal Karel Čapek, je-li na obzoru jakákoliv všeobecně známá a očekávaná událost, je nezbytné, nalézti na ní něco specifického a zcela jedinečného, abychom ji mohli patřičně vyzdvihnout a přiřknout jí zasloužené a nezpochybnitelné prvenství. Momentálně se média detailně zaobírají příkladem unikátní hokejové smrti v přímém přenosu.

Koncem října v nejvyšší britské soutěži kanadský hráč Matt Petgrave dle mého soudu zcela vědomě a úmyslně zasáhl protihráče Adama Johnsona bruslí tak osudově, že mu v podstatě prokopl či prořízl krk, což skutečně šokovalo i otrlé hokejové fanoušky a lidi kolem ledu téměř jako, když se v Americe objevily přímé televizní přenosy z války ve Vietnamu. Nikdo tomu nechtěl věřit, byla to až příliš syrová realita.

Tu přinesly i záběry a záznamy z ledu, plného krve, v níž se Adam Johnson nakonec doslova utopil, udusil a následně zemřel.

A dojde-li ve vrcholovém hokeji (sportu obecně) k úmrtí, pak se přístup k celému problému jak mávnutím kouzelného proutku pojednou obdivuhodně rychle promění a doposud zcela letargičtí funkcionáři buší nekompromisně na poplach – zaveďme okamžitě povinné chrániče krku!

Tento báječný nápad přitom mohl přijít klidně o 30-40 let dříve, protože případů (zejména v NHL), kdy byl hráč zasažen do krku a prchaje do šatny mu na led stříkala fontána krve z přeříznuté krční tepny, se přihodilo povícero.

Jestliže se říká, že kde není nic, ani smrt nebere, tak tady bere! Je to signál, impuls, k řešení jakéhokoliv problému a člověk s překvapením zjišťuje, že najednou to jde, že celý ten gigantický moloch jednotlivých národních svazů akceleruje a hýří nápady.

Vzpomínám si jiný hokejový případ, který se odehrál v lednu 1990 a taktéž okamžitě způsobil malé zemětřesení, respektive vůli změnit nesmyslné pravidlo o takzvaném zakázaném uvolnění, které v reálu fungovalo tak, že dva hráči se tělo na tělo nejvyšší možnou rychlostí hnali za branku přímo proti mantinelu, aby se první dotkli kotouče.

Československá televize tehdy přenášela živě utkání Košice - Zlín, ve kterém nastal děsivý moment.

Obránce Zlína a člen národního týmu Luděk Čajka chtěl absolvovat právě takovýto souboj, když mu brusle nešťastně uvízla v ledové rýze, načež v pádu, jenž nemohl jakkoliv korigovat, narazil hlavou v plné rychlosti přímo do mantinelu. Jako když vás při jízdě autem potká v prudké zatáčce aquaplaning a celé řízení prostě přestane reagovat.

Následovalo všeobecné zděšení. Převoz do nemocnice ukázal fraktury prvního a druhého krčního obratle s vážným poškozením míchy. Po 40 dnech Čajka v košické nemocnici zraněním podlehl.

Pravidlo o zakázaném uvolnění bylo zrušeno.

Co bylo na tomto případu odlišné, rozhodčí i celá hokejová obec se jasně shodli, že protihráč, který Čajku v bitvě o kotouč stíhal (Anton Bartanus) nenesl na této tragédii absolutně žádnou vinu.

To zmiňovaného Kanaďana Petgrava nyní za jeho zákrok vyšetřuje britská policie. Bude-li opravdu obviněn a dokonce pravomocně odsouzen, půjde bez nadsázky pro celý hokejový svět o historický precedns. Na základě výsledku vyšetřování a především soudu (předpokládám, že k němu dojde) se totiž musí anglosaské právo popasovat s fundamentální otázkou, zda do budoucna kriminalizovat hráče za dění na ledě, navíc přímo v průběhu hry.

Za sebe říkám explicitně ano! I sport je život, nelze ho ponechat osudu.

Zvláště nižší soutěže jsou totiž v tomto ohledu v Evropě a v zámoří opravdu nebezpečnou džunglí.

Všechno začíná už u trenérů, kteří radí hráčům, koho mají osekávat hokejkou, přidržovat rukou a nebo koho složit u mantinelu. Dělá to téměř každý a obecně se to považuje za standardní a zcela nevinné strategické prvky.

Někteří trenéři nicméně potichu připojují ještě jiné pokyny podstatně nebezpečnějšího kalibru; na řadu přicházejí tzv. likvidační zákroky.

Prostě pověří svého největšího a nejefektivnějšího řezníka, aby „vyřadil“ hráče XY ze hry. „Hraje až příliš dobře a to přece nemůžeme potřebovat, vyřadíme ho ze hry“ – zazní koučův imperativ, když se věci nevyvíjejí podle herního plánu.

Avšak tyto likvidační fauly mají už opravdu neoddiskutovatelnou povahu trestných činů, neboť v 70-80 procentech případů (je to můj odhad, ale z letitých zkušeností z vrcholového hokeje si ho troufnu vyslovit) dochází vinou této praxe k vážným zraněním, která se většinou neobejdou bez operace a zdlouhavé rehabilitace, výjimečné nejsou dokonce ani vynucené konce nadějné kariéry.

Záměrně destruktivně jednající hráči a za ně povětšinou zodpovědní trenéři svým jednáním splňují všechna kritéria regulérního trestného činu. Nekompromisní rozsudky a razantní přístup justice by hokeji velmi pomohly, pročistily by ho, ukáznily a svým způsobem i kultivovaly.

Především by fatálně ubylo podlých a zákeřných likvidačních faulů, jimiž se dlouhodobě prezentují ti, kteří se jasně rozhodli hokej prznit a devalvovat.

Najděme jim jiný způsob, jak si mohou nakumulovaný adrenalin zkusit vyplavovat třeba vydatným bušením do kovových dveří své vězeňské cely.