V těchto dnech probíhá v Kanadě a USA takzvané Four Nations Face-Off. Jedná se o akci kvarteta reprezentací (Kanady, Švédska, Finska a USA), v níž se přestaví hvězdy NHL. Tedy alespoň částečně, protože hokejový fanoušek nespatří Pastrňáka, Draisaitla či Ovečkina a mnohé další. Změřit síly na mezinárodním poli budou moci jenom vyvolení.

V praxi to znamená, že vůbec poprvé od premiéry Kanadského poháru v roce 1976 se podobně významné akce v zámoří nezúčastní Československo, respektive Česká republika.

Jako medailisté z posledních tří světových šampionátů do 20 let a úřadující mistři světa bychom nepochybně mohli cítit křivdu. Nicméně pořadatelé jakékoliv námitky torpédovali jednoduchým argumentem – všichni hráči musí být z NHL a Česko by momentálně nedokázalo takový tým postavit.

Vzpomínka na Nagano 1998, kam Ivan Hlinka přivezl tým, jenž slavil olympijský triumf a dokázal pokořit favorizované Američany a Kanaďany s polovinou hráčů hrajících toho času v Evropě, nám dává naději, že si můžeme zchladit žáhu už za rok na Zimních olympijských hrách v Turíně, kde se hráči NHL představí poprvé od roku 2014 a nechvalně známé olympiády v Soči.

I když však odhlédneme od našich národních zájmů, je vcelku smutné sledovat, jak se z kdysi slavného Kanadského, později Světového poháru vyklubal současný ořezaný paskvil, jehož návaznost na ročníky předešlé nespočívá na příliš pevných základech.

Ostatně už poslední Světový pohár v roce 2016, jenž se uskutečnil v Torontu, dal v mnoha směrech zapomenout na slavné souboje Kanady, Sovětského svazu i Československa. Byl naskrz prosáklý čirou komercí a v tom se nikterak neodlišuje od své úsporné letošní modifikace.

Paradoxní a současně nanejvýš příznačné bezesporu je, že zdaleka nejzajímavějším a především nejdiskutovanějším týmem probíhajícího turnaje je ten, který zde vůbec nestartuje – Rusko.

Pořadatelé měsíc po měsíci a rok po roku odkládali rozhodnutí o tom, kdy vlastně celá akce proběhne, potom dokonce dvakrát přeložili samotný termín jejího konání. Prní plány byly totiž hotovy už před začátkem války na Ukrajině.

NHL by se pro tuto myšlenku doslova rozkrájela. Předkládala jeden návrh za druhým – Rusko se nebude vůbec jmenovat Rusko, hráči nemusí mít na dresech státní znaky, státní hymna bude rovněž vyloučená… ale evropské státy a jmenovitě Švédsko a Finsko rezolutně prohlásily, že proti žádnému mužstvu vytvořenému ruskými hráči v žádném případě nenastoupí nenastoupí.

Prizmatem NHL a jejími fanoušky - ta protivná a pro ně v podstatě bezvýznamná válka kdesi v Evropě (jak v zámoří majoritně nahlížejí na konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, podobně jako tímto způsobem vnímali zpočátku i obě světové války) nakonec způsobila, že Světový pohár zůstane ochuzen o národní tým ruského agresora. Zatvrzelost skandinávských soupeřů prostě nejsou schopni akceptovat, natož pochopit.

Nemám z toho žádnou škodolibou radost, protože ruští hokejisté mají své nesporné kvality, ale přinejmenším shledávám pozitivním, že ne všechno se dá v dnešní době koupit penězi.

A proto onen dlouho očekávaný „pátý jezdec“, jenž rozsévá po Evropě strach, nakonec nedorazil.

Do cesty se mu totiž postavila příliš velká překážka v podobě základních právních, etických a morálních hodnot, na nichž stojí celá západní civilizace.