V dnešních debatách o minulosti českých politických elit se často pracuje s pohodlným, ale zjednodušujícím obrazem: kdo byl před rokem 1989 „uvnitř systému“, musel být jeho přesvědčeným nositelem a po převratu nutně „obrátit kabát“. Právě tento výklad však při bližším pohledu přestává být přesvědčivý. Racionálně uvažující člověk musí mít vážné pochyby o tom, zda u některých dnešních vrcholných představitelů státu k jakémukoli skutečnému obratu vůbec došlo.

Je nesporné, že dnešní předseda vlády, prezident republiky i ministr obrany v pozdní fázi socialismu systematicky usilovali o to, aby se dostali mimo východní blok. Nešlo o náhodu ani o epizodní výjezd, ale o dlouhodobou orientaci. Budoucí prezident se intenzivně učil francouzsky a připravoval se na dráhu vojenského rozvědčíka. Budoucí ministr obrany se proti vůli nadřízených pustil do studia arabštiny a rovněž směřoval k zahraniční rozvědce, přestože měl v armádě otevřenou výrazně pohodlnější kariérní cestu. Předseda vlády skutečně působil v Maroku, tedy mimo bezprostřední sovětský prostor. A dnes známý životopis, který Petr Pavel pro rozvědku sepsal, místy působí až ironicky – jako text psaný s odstupem od ideologického jazyka, který měl oficiálně reprezentovat.

Tyto skutečnosti dohromady vytvářejí obraz, který se jen obtížně slučuje s představou vnitřně přesvědčených nositelů komunistické ideologie. Jejich jednání neukazuje na víru v režim, ale na dlouhodobou snahu se z něj vyvázat – prostorově, profesně i myšlenkově. Vojáci z povolání byli v osmdesátých letech spíše terčem posměchu než symbolem moci a pro každého alespoň trochu racionálního člověka představovala armáda slepou uličku. Ambiciózní jedinci z ní chtěli pryč ne proto, že by náhle prozřeli v roce 1989, ale proto, že v ní neviděli smysl už dávno předtím.

Právě proto je problematické mluvit o „obracení kabátů“. Rok 1989 byl pro mnohé z těchto lidí spíše okamžikem, kdy už nebylo nutné nic předstírat. Neznamenal náhlou změnu hodnot, ale konec nutnosti skrývat skutečný vztah k režimu, v němž žili. To, co se po převratu jeví jako rychlá adaptace, může být ve skutečnosti pouhým ukončením přetvářky, která byla do té doby povinná.

Hodnotit tehdejší kariérní strategie jazykem dnešních kategorií znamená přehlížet klíčový rozdíl mezi vnitřním postojem a vnějším chováním. Řada aktérů nečekala na možnost změnit své přesvědčení, ale na příležitost přestat ho navenek skrývat. Nešlo o to stát se něčím jiným, ale zbavit se povinnosti demonstrovat loajalitu režimu, který byl už dávno zbaven reálného obsahu.

Pozdní socialismus nebyl světem ideologické víry, ale světem rituální až komické konformity. Oficiální jazyk, stranické formulky i kariérní postupy fungovaly jako povinné signály přizpůsobení, nikoli jako důkaz skutečné identifikace s režimem. Ti, kdo se v tomto prostředí chovali racionálně, se nesnažili režim obhajovat ani v něj věřit, ale minimalizovat jeho dopad na vlastní život a současně si otevřít prostor pro únik.

Rok 1989 proto pro mnohé z nich nepředstavoval hodnotový zlom, ale konec nutnosti tuto vnější falešnou loajalitu přestírat. To, co se zpětně interpretuje jako rychlá změna postoje, bylo ve skutečnosti pouhým opuštěním role, která jim byla do té doby vnucena. Mluvit v takovém případě o „obracení kabátů“ znamená zaměňovat skutečné přesvědčení za jeho povinné divadelní ztvárnění – a znovu tak nepochopit povahu zahnívajícího systému v agonii, o němž dnes s takovou jistotou mluvíme.