15. června 1918 se konala v sibiřském městě Kansk Jenisejský veliká celoměstská slavnost. Obyvatelé města ji uspořádali na počest československých legionářů, kteří je dva týdny předtím osvobodili z nadvlády bolševiků. Ti totiž počátkem roku město ovládli. Naši legionáři, příslušníci úderného praporu, jejichž vlak stál od 17. dubna 1918 na kanském nádraží, se dozvěděli, že bolševická vojska připravují jejich přepadení a odzbrojení s tím, že vojáci mají být odvedeni do zajateckých táborů a důstojníci zastřeleni.

Pročež se 30. května zmocnili města, odzbrojili místní posádku v kasárnách, obsadili poštu a další strategické budovy, včetně sídla místního sovětu. Ke spokojenosti místních obyvatel, kteří se s nimi později, tedy 15. června 1918, slavnostně loučili. Čechoslováci byli uctíváni jako hrdinové a osvoboditelé. Legionářský vlak však musel ještě týž den pokračovat dál v tažení přes Sibiř.

Mezi legionáři se procházel také praporčík Karel Plucnara. Kolem pasu držel studentku místního gymnázia Marusu Z., s níž se před několika týdny seznámil v městském parku. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. A snad si i plánovali společnou budoucnost. V tu dobu je ale rozdělovala válka.

Leč lidé se občas v těch krásně a smutně tragických chvílích chovali, jako by snad ani válka nebyla. Zpívaly se národní písně, ruské i české značně podobné, provolávalo se „nazdar“, ale také „urá“.

Den poté, ve čtyři hodiny ráno 16. června 1918, zastavil legionářský pancéřový vlak ve stanici Gromadské. Musel. Okolní návrší říčky Rybné byla obsazena více než dvěma tisíci bolševickými vojáky vyzbrojenými zejména značným množstvím kulometů. Úderný československý legionářský prapor měl pouze 400 mužů. Boj vrcholil v obci Klukvenné. Netrval však dlouho. Díky dokonale promyšlené strategii legionářů většina nepřátelských vojáků zbaběle prchla. Čtrnáct legionářů padlo, patnáct jich bylo zraněno. Mezi padlými byl i velitel třetí čety praporčík Karel Plucnara.

Střely do prsou a do pravé ruky byly bohužel smrtelné. Praporní lékař, doktor Klega z Moravské Ostravy dělal, co mohl. O posledních chvílích života Karla Plucnary nám zanechal svědectví jeho přítel major Václav Šimák, který, ač sám zraněn, seděl u jeho lůžka. Krátce před tím, než zesnul, se Karel Plucnara zeptal na průběh bojů. Vyhráli jsme a dobyli Klukvennou, sdělil mu jeho přítel. Karel se slabě usmál a pravil: „Pozdravujte rodiče, bratry, vlast a Prahu. Já je již neuvidím. Řekněte jim, že jsem zemřel v boji pro vlast. A za vlast se lehko umírá.“

Rodný dům Karla Plucnary ve 30. letech minulého století v beskydské obci Pstruží.

Dva dny poté dobyli legionáři i Krasnojarsk. Vrátili se pak do Kansku Jenisejského a uspořádali svým padlým společný pohřeb. Patnáct rakví bylo uloženo do společného hrobu. Václav Šimák stál opodál opíraje se o hůl, když tu mu v slzách padla do náruče mladá dívka. Marusa Z. Pohřbu se zúčastnilo celé město. Družičky v bílém, věnce, květiny. Dodnes je v seznamu těch, kteří zde byli pohřbeni, uvedeno jméno Karla Plucnary. Jeho spolubojovníci odjeli z Kansku 30. srpna 1918. Čekala je ještě dlouhá cesta domů.

Koncem první světové války měly jednotky československých zahraničních vojsk přes 100 000 mužů. Celkem padlo 5152 československých legionářů, z toho 4112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii. Karel Plucnara byl posmrtně povýšen do hodnosti nadporučíka.

Dnešní podoba rodného domu Karla Plucnary. Na stěně hostince směrem do ulice je umístěna pamětní deska. Foto: Petr Kasal.

Karlův tatínek František Plucnara byl v beskydské obci Pstruží hostinským. S manželkou Janou měli ještě dalších pět dětí. Karel se narodil 1. listopadu 1896 a již v chlapeckém věku měl mezi svými vrstevníky přirozenou autoritu. Bojovaly mezi sebou dvě skupiny, „Hurňaní“ a „Dulňaní“, ale spojily se, když se bojovalo proti „Čelaďanům“. Nadaný chlapec studoval na reálném gymnáziu v Místku. Každodenní dojíždění bylo nesmírně obtížné. I v té době patřil Karel Plucnara mezi ty, které bylo vidět a slyšet. Organizoval fotbalová utkání, krásně maloval a byl velice hudebně nadán. Jeho světnička v rodném domě dostala název „Daliborka“. To podle tónu houslí, které se odtud často ozývaly.

Byl také v čele ochotnického hnutí, zejména po založení Národní jednoty ve Pstruží. Stalo se tak v květnu 1914 právě z iniciativy Karla Plucnary a učitele Jana Smolíka. S frenštátským malířem Břetislavem Bartošem vyjednal, aby pro Národní jednotu namaloval oponu s Ondrášem a Jurášem v popředí.

Mezi jeho kamarády a přátele patřili Jaroslav Koci, Tonek Vávrů, Filip Milata, Viktor Rožnovský, Jan Podrabinský a mnoho dalších. Mezi nimi i učitel Jan Smolík, který s Karlem hrával v „Daliborce“ na basu. Ten bohužel padl v roce 1917 na italské frontě. Karel Plucnara se s přáteli ve Pstruží rozloučil o Velikonocích 1916, to měl již na sobě uniformu jednoročního dobrovolníka.

V legiích se pak potkal také s o deset let starším Rudolfem Milatou, který si ho pamatoval ještě jako studenta. Jenže to nejprve sloužil u 2. roty 5. praporu polních myslivců jako kadet-aspirant. 1. července 1917 byl na ruské frontě u Stanislavova zajat a hned se přihlásil do nově formované československé armády. Absolvoval důstojnický kurz a již 7. října 1917 byl zařazen do úderného praporu jako mladší důstojník 1. úderné roty, které velel poručík Rudolf Hásek.

Karel Plucnara

Karel Plucnara - pamětní deska

Podrobné vylíčení osudů legionáře Karla Plucnary, rodáka ze Pstruží, je zároveň jakýmsi holdem oněm stovkám legionářů z naší oblasti, kteří se vyznamenali v boji za československý stát. Nemůžeme popsat osudy všech. Mnozí z nich se nevrátili. Našli místa posledního odpočinku v dalekých krajinách. Ale jejich spolubojovníci a jejich spoluobčané na všechny z nich dodnes vděčně vzpomínají.

Vždycky, když se na noční čisté letní obloze objeví ony stovky hvězd viditelných pouhým okem, napadne člověka, zda jsou všechny pojmenovány. Možná, že dvě z nich, svítících poněkud vedle sebe, se jmenují Marusa a Karel. Je to docela možné, protože o světě hvězd toho víme zatraceně málo. Jako bohužel i o životě těch dvou a dalších osudech jim podobným, neboť si o nich strašně málo vyprávíme.

Snění vojákovo

30. července 1916, někdy večer, asi po uskutečněném střetnutí s nepřítelem, seděl Karel Plucnara v zákopu a díval se snivě na hvězdy. A posléze si zapisoval na „feldpostku“ básně. Tuto báseň poslal do Pstruží svému kamarádovi Tonkovi Vávrovi:

Krásný večer. Na nebi hvězdy kmitavě svítí,
přede mnou na louce květy se v temnu třpytí
a vítr z dáli přes dálné lesy spěje,
přináší pozdravy. Ach, jak to v duši hřeje!
Ten pozdrav v duši vzpomínek mnoho budí
a pro ty vzpomínky srdce to pudí
tam, kde nejraději jsem býval.
Zda ještě uvidím ty hory krásné, na jejichž
temenech jsem tak rád dlíval?

To je jeden z textů obsáhlé knihy „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech I “, která vyšla v 11/2015 jako třetí kniha o historii Beskyd. Její římská dvojka vyjde v 11/2016. Objemná kniha (496 stran), formátu A4 ve tvrdých deskách, celobarevná na křídě, doplněná zajímavým DVD z historie jedné beskydské obce, je mezi čtenáře rozšiřována díky desítkám aktivistů za pouhých 490 korun. Je tak přístupná i těm, kteří by na její předpokládanou cenu (asi 1 600 Kč) nikdy nedosáhli. Pokud byste chtěli podpořit podobné současné i další aktivity, obrate se na vydavatele: Okrašlovací spolek Rozhledna, Čeladná 42, 739 12 Čeladná; ondrejnikrozhledna@seznam.cz