Té se totiž v letech 1939 – 41 prokazatelně dopustili. To, co tenkrát dělali, bylo neodpustitelnou zradou českého národa. Přitom mnozí jiní jako například Vlasta Burian stanuli před soudem za daleko menší přestupky.

Nacistické Německo na rozkaz Stalina přestalo být pro soudruhy nepřítelem. Příčinou vlídného přístupu komunistů k nacistům byla sovětsko-německá smlouva o neútočení ze srpna 1939. Velice přesně jejich kolaborantskou činnost zhodnotil bývalý legionář generál Bedřich Homola, který byl v roce 1943 hitlerovci popraven za svoji odbojovou činnost.

„Ilegální KSČ, ta ovšem do vstupu SSSR do války v r. 1941 dle rezoluce ÚV KSČ hodnotila válku jako střetnutí dvou imperialistických bloků, které byly pokládány za prakticky rovnocenné s tím, že blízká budoucnost ukáže, který z nich je slabší. Východisko ze situace spatřovala rezoluce v revoluci dělnické třídy a porobených národů po vzoru Velké říjnové socialistické revoluce (předpokládala se revoluce německého dělnictva). Kladla důraz na boj proti fašistické okupaci jakož i na boj proti české buržoasii, benešovská emigrace byla charakterizována jako „zájmům národně osvobozeneckého boje svrchovaně nebezpečná a krajně nepřátelská agentura anglo-amerického kapitálu, která pokračuje v nesmyslných šovinistických štvanicích, zasévá nenávist českého obyvatelstva k německým dělníkům, oblečeným ve vojenské uniformy, budí nedůvěru k politice SSSR a je naprosto neslučitelná se zájmy českého národně osvobozeneckého boje“. Po napadení SSSR pak považovala válku za „národně osvobozeneckou“.“

Selhání komunistů ve zmíněných letech potvrzuje i agrárnický politik a ministr financí v čs. zahraniční vládě v Londýně. Ladislav Feierabend. Ve svých memoárech Politické vzpomínky píše, jak mu Edvard Beneš v roce 1940 řekl, že komunisté považují válku za imperialistickou, maří práci a vojenské úsilí Národního výboru. Rudí tehdy podle Feierabenda, kdy nacisté popravovali a mučili české lidi, deportovali vlastence do koncentráků a zavřeli vysoké školy, agitovali proti vstupu do československé vojenské jednotky ve Velké Británii, která tehdy sama bojovala s hitlerovským Německem a jeho spojenci o holou existenci. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů historik Ladislav Kudrna ve své stati Podivní vlastenci uvedl, že v důsledku komunistické rozkladné činnosti přes půl tisíce vojáků vystoupilo z armádních řad a raději se nechalo internovat, než aby bojovali za československou věc.

Dva měsíce před německým útokem na Západ psal Klement Gottwald z Moskvy, kde strávil válku, soudruhům do Prahy, že spolu s německým proletariátem zastává strana společnou linii boje proti západnímu imperialismu jako válečnému agresoru. Nadále vedení strany vystupovalo ostře proti Benešově zahraniční akci: „V zemi je třeba vést takticky vedenou politickou kampaň proti pařížskému Národnímu výboru a jeho akcím; nucené mobilizaci, použití českých formací jako protisovětských a koloniálních skupin, proti perzekuci Čechů a Slováků ve Francii a Anglii. Zásadně odmítáme vytváření československé zahraniční armády!“

Zahraniční vedení komunistické strany v Moskvě pak 15. prosince 1940 přijalo návrh rezoluce, pocházející z pera Václava Kopeckého: „Sovětsko-německé přátelské smlouvy představují úhelný kámen mezinárodní situace, o nějž se již roztříštily imperialistické a protisovětské plány anglo-francouzského bloku a o nějž se nyní rozbíjí záměry Spojených států. Dějinný význam cesty soudruha Molotova do Berlína tkví v tom, že se již na podkladě pokračování přátelských vztahů mezi Německem a Sovětským svazem maří plány Spojených států na rozšíření války a její obrácení na Východ. Sovětský svaz bude i nadále využívat rozporů mezi imperialisty pro rozšíření svého vlastního postavení a bude střežit příchod chvíle vhodné pro definitivní rozražení kapitalistického obklíčení.“

Z těchto materiálů vyplývá jasně, že komunisté se rozhodovali podle příkazů Stalina z Moskvy, a osud Čechů jim byl ukradený. Když Sověti prohlásili, že Němci jsou přátelé, tak byli přátelé. Když nepřátelé, stali se z nich nepřátelé. Tak Gottwald se bil v září 1938 za obranu Československé republiky a volal do boje proti nacistům, v srpnu 1939 zcela obrátil, a Češi neměli válčit proti dělníkům v německých uniformách. No a v červnu 1941 po napadení SSSR Německem se z rudých znovu stali velcí antinacisté. To je jasný důkaz toho, že komunisté hájili zájmy Sovětského svazu a nikoliv Československa.

Jejich činnost v letech 1939 – 1941 se dá hodnotit jako kolaborace s nacisty a zrada vlastní země. Nic se jim za to však nestalo. To byl velký rozdíl proti známému herci a komikovi Vlastu Burianovi, který dostal tři měsíce vězení a pokutu v podstatě za nic. Navíc mu byla zkonfiskována jeho vila. Důvodem měla být rozhlasová skeč Hvězdy nad Baltimore, v níž parodoval Jana Masaryka. Jenomže to udělal pod nevybíravým nátlakem a také proto, že kryl před nacisty další lidi. I profesor Václav Černý, který jinak kolaboranty a zbabělce jdoucím německým okupantům na ruku víc než bylo únosné, nešetřil. V druhém díle svých pamětí Křik Koruny české napsal: „Znám jediný případ, kdy lze omluvu neodvolatelného nátlaku přijmout; když odmítnutí má katastrofální následky pro jiné cizí lidi, kteří na důsledcích činů životem závisí. To byl případ Vlasty Buriana...“

Případů, kdy nevinní lidé byli odsouzeni za kolaboraci, kterou nikdy nespáchali bylo víc. Naproti tomu skuteční kolaboranti často vyvázli bez trestu a stačila jim k tomu rudá knížka. Objektivně je zase třeba uznat, že i mezi komunisty se našli stateční antinacisté, kteří svůj odpor proti hroznému nepříteli zaplatili svými životy. Jedním z takových hrdinů byl například spisovatel Vladislav Vančura, který sbíral peníze pro rodiny, jejichž členové byli uvězněni za odbojovou činnost. To však nic nemění na tom, že mnozí jeho spolustraníci otevřeně zrazovali svůj národ.

Zdroje:

Podivní vlastenci

Co v Bohémě nebylo? Pravda o skeči Hvězdy nad Baltimorem, o kolaborantství Vlasty Buriana | Dvojka

Bedřich Homola

Politické vzpomínky /I/,Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994

Politické vzpomínky /II/,Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994

JAN ZIEGLER