Na konec války mám jen mlhavé vzpomínky, bylo mi pět let a pamatuju si na nenávist ke všemu německému, což byla odezva na německý šovinizmus a vinu za obě války. Vyšly najevo zločiny okupantů a jejich plány na vyhnání většiny Čechů. Šli bychom totiž na Sibiř, ne mezi své a do demokracie jako Sudetští Němci. Také jsem slýchal poznámky dospělých o vyhrůžkách od jejich sudetských „spoluobčanů“, jak budou dláždit ulice českými palicemi. Chápu však ten pocit zmaru ze ztráty domova těch, kteří se provinili jen svou hloupostí, jak píše prof. Černý.
O zločinech na Němcích nebylo slyšet celá desítiletí. Byl pro mne šok, když jsem se dočetl o vraždění u Přerova, kde vojáci bratislavské posádky (vraceli se z přehlídky v Praze) postříleli téměř dvě stě německých žen a starých lidí a, co je nejhroznější, také přibližně tolik dětí, kolik jich má pomník v Lidicích. „Čo sme s nimi mali robiť, keď sme jim zastrelili rodičov.“ Tak se hájil velitel té skupiny zabijáků (byli tam i Češi, nejen Slováci) před soudem v r. 1947 a, jak jinak, Gottwald mu později udělil milost.
Počty obětí se uvádějí různé. Pomiňme počáteční sudetskou lež o čtvrt milionu mrtvých. Toto číslo je nápadně podobné procentu padlých německých vojáků, tedy 6 milionům padlých ze 60 milionů obyvatel Německa. Česko-německá komise se shodla, že na konci války a při odsunu zahynulo okolo 20 tisíc lidí. Z toho bylo na 3 tisíce sebevražd, jen ve Šternberku 200! Jsou to hrozná čísla, ale je to sotva desetina českých obětí za dobu války.
V zájmu objektivity je třeba říct, že ne všechno mají na svědomí čeští darebáci. Až za dlouho jsem slyšel, že v sousední vesnici zavlekli Rusové Němku do stohu a pak ji probodli vidlemi, jinde Němec bránil svou ženu před ruskými vojáky a ti ho zastřelili. Mnozí publicisté se dopouštějí falše, píší o vině „Čechů“ a i německý plátek nedávno nadepsal článek o Dobroníně “Čechy dohnal zločin“. To, co sami neradi slyší o kolektivní vině, píší o všech Češích. Zdůrazňují vraždy civilistů, a přitom ti největší gauneři od SS a Gestapa se zbaběle schovali do civilu.
Českých zločinů se dopouštěla velice malá část národa. Všude se vyskytne určité procento vynikajících jedinců a přibližně stejné procento lumpů. Gaussova křivka říká něco o dvou procentech a nebýt rozvratu na konci války, tato česká spodina by šanci páchat zlo nedostala. V německém národě, který po dvě generace od dob Bismarka (v mládí opilce a rváče) byl masírován propagandou pangermánskou a pak nacistickou, bylo procento zločinců mnohem, mnohem větší. Proto také poválečná denacifikace nebyl lehký proces, většina si nepřipouštěla vinu, demokratickou ústavu museli nadiktovat Američané a jen velmi málo zločinců bylo potrestáno. Lovec nacistů Wiesenthal vzpomíná, jaká odmítavá atmosféra vanula z publika u soudu, pokud se vůbec podařilo soud zahájit. Ještě horší to bylo v Rakousku. Teprve až další generace Němců, vyrůstajících po válce, se začala ptát rodičů: Jak jste to mohli dopustit? Té vděčíme za nové Německo.
Neomlouvám zločiny, jen upozorňuju na nevyvážené obviňování Čechů, kdy mladá generace může nabýt dojmu, že jejich dědové byli největší vyvrhelové. Ty květnové zločiny byly nastartovány vražděním Čechů ustupující armádou, což vyhrotilo protiněmeckou náladu. Doporučuju přečíst knihu Laurence Reese "Druhá světová válka za zavřenými dveřmi". Na str. 370 se dočtete: Z východní Evropy bylo vyhnáno asi 11 milionů Němců a asi půl milionu jich přitom zahynulo. Tedy při vyhánění tří milionů z Česka zahynulo zmíněných asi17 tisíc, ne všichni rukou Čechů, a ze zbývajících 8 milionů pak 483 tisíce!
V souvislosti se zločiny se stalo módou psát o příjemném „úpění“ Čechů za Rakouska, o nespravedlivé ČSR atd. Každá tato kapitola by si zasloužila studii, nejen článek, proto jen heslovitě: Za normalizace se také příjemně úpělo tomu, komu stačil levný bůček a staral se jen „o svou práci“. TGM věděl, co dělá, a těch sto tisíc legionářů a mnohem víc doma jaksi to úpění za příjemné nepovažovalo. Usilovali desítky let o spravedlivější Rakousko-Uhersko a naráželi na odpor sudetských předáků. Ti se pak cítili ukřivděni, že jim nebylo dopřáno právo na sebeurčení. Vždyť by to posílilo poražené mocnosti a kromě toho měli Němci dva státy a Češi ani jeden. Na žádné historické mapě nenajdete české země, kde by neměly pohraniční hory a bez nich, v hranicích pozdějšího Protektorátu by v té nejisté době neměly vůbec šanci na existenci. ČSR nezanikla vlastní slabostí ani vinou Beneše, ale tlakem zvenčí, kterému neodolaly ani mnohem silnější státy. Ta „nespravedlivá“ republika se asi nejvíc „provinila“ tím, že odmítla splácet válečné půjčky, které Sudetští Němci tak nadšeně Vídni upisovali a Čechům vyčítali vlažnost a zbabělost v přístupu k nesmyslné (první) světové válce. Ještě k Benešovi: Lze mu vyčítat mnohé, dokonalý nebyl, dělal si iluze o SSSR, ale kdoví, jakou by bez něj měla ČSR podobu. Na Stalina byli krátcí i mnohem mocnější a do Evropy bolševizmus nezatáhl Beneš, ale německá rozpínavost.
Zase doporučuju: Jaromír Smutný - Svědectví prezidentova kancléře. Je jisté, že některé lidi to nepřesvědčí, s tím se nedá nic dělat, snad to časem vyhnije.
Těžko dnes říct, jak by vypadalo soužití se Sudetskými Němci po tom všem. Beneš nebyl zastáncem vyhnání všech Němců, to představitelé odboje a nejen komunisté na něm trvali. Tedy lidé, kteří to soužití za Rakouska-Uherska i za druhé světové války zažili na vlastní kůži. A bohužel i němečtí sociální demokraté trvali na platnosti mnichovské dohody a protestovali proti jejímu rušení. Vítězství KSČ ve volbách 1946 byl důsledek zlých zkušeností z krize, Mnichova a Heydrichiády. Devastaci pohraničí zavinila víc kolektivizace než odsun. Lehké soudit, víme-li, jak vše dopadlo.
Oblíbeným obviňováním od čechobijců je, kolik že bylo mezi Čechy za války udavačů. Pravda, mohlo jich být mnohem méně. Určitě jich však nebylo tolik jako v NDR, kde každý třetí dospělý spolupracoval se STASI, a to v mnohem méně pohnuté době.
Rozepsal jsem se příliš, složité téma nejde popsat několika větami. Buďme si vědomi zločinů tehdejší české lůzy, ale myslím si, že nemusíme sebemrskačsky (to už nám vyčítal Mečiar) klást na naše táty větší vinu, než si zaslouží. Zdá se mi, že naopak jsme k sobě víc sebekritičtí než kdokoliv z našich sousedů, kde kydání na vlastní hlavu je spíš výjimkou.
Také mám obavy, že vedoucí Landsmannschaftu jsou spíš politici a ti k upřímnému dialogu mívají daleko. Víme, jak hlasovali o našem přijetí do EU. Spíš věřím představitelům německých křesťanských organizací, určitě jsou vstřícnější.