18.8.2022 | Svátek má Helena


HISTORIE: Žena gramotná

4.7.2022

Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná…“

(Z knihy „O věcech ženských“ antického autora Sorana z Efesu o tom, jaká by měla být porodní bába)

K našim životům patří nesporně zázrak zrození. S tím je spojeno mateřství, na jehož počátku je porod. Již v dávných dobách matkám při porodu někdo pomáhal. Porodnictvím se například zabývá egyptský Ebersův papyrus z roku 1600 před naším letopočtem, píší o něm i Hippokrates nebo Aristoteles. A už tehdy u porodů působily především zkušené ženy, tedy porodní báby. Antický autor Soran z Efesu napsal dílo „O věcech ženských“, které je považováno za nejlepší starověkou učebnici gynekologie a porodnictví. „Žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu.“ Takhle měla vypadat porodní bába podle tohoto antického autora.

V našich zemích je „Babictví“ jako první prokazatelně kvalifikovaná ženská profese plodem osvícenství. Tehdy se také porodní báby musely začít vzdělávat. Lékař Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna, napsal učebnici Úvod k babení. Šlo o jednu z prvních učebnic porodnictví v Čechách. V ní se například uvádí: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se, aby bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé. Mimo tělesnou tu vlastnost, budiž bába prostředního věku, 20 - 30 let, totiž ona jenžto do učení teprve přichází. Mladá obyčejně bývá nepovážlivá, ztřeštěná, bez důvěrnosti obecné. Příliš letitá zapomnělá, nedostatečná, nevrlá a často předsudků plná. Cenu báby povyšuje a množí nápodobně: šlechetnost a čitelnost srdce, bedlivost v jednání, opatrnost, střídmost, povážlivost, trpělivost, přívětivost, svědomitost ve všem konání. Budiž bába nepřítelkyně žvanivosti, klevet, opilství, milovnice čistoty.“

11

Všechny tyto vlastnosti splňovala víc než dost rodačka z Kunčic pod Ondřejníkem, jejíž rod v obci sídlil od nepaměti, Vlasta Soukupová (20. 8. 1910 – 19. 12. 2001). V roce 1940 jí bylo třicet, narodila se jí dcera Hanka (*1940, která dodnes žije nedaleko rodné chalupy) a sháněla práci. Tehdejší kunčický starosta Josef Lepka jí navrhnul, zda by se nechtěla nechat zaškolit na funkci porodní báby, když ta současná, Johanna Válková z č. 70 v obci již dosluhuje. Josef Lepka věděl, co všichni občané na vesnici – Vlasta se dobře učila, chtěla být učitelkou, ale doma na to neměli. V hospodářství se uměla obracet, byla známou členkou místního ochotnického souboru a lidé si jí vážili.

A tak rok poté, po úspěšném absolvování kurzu v Ostravě (o dcerku mezitím pečovala stařenka), pěšky, na lyžích a později i na motorce objížděla Vlasta chaloupky pod Ondřejníkem, pod Stolovou a na dalších místech, kam ji k porodu zavolali. Místní faráři psali do křestních listů v rubrice „Babka“: Vlasta Soukupová, zkoušená, Kunčice pod Ondřejníkem č. 92. V těch dobách se jen v Kunčicích pod Ondřejníkem rodilo za rok i osmdesát dětí.

Až do roku 1950 pracovala jako „porodní bába“. Když byla v Nemocnici s poliklinikou v Čeladné zřízena porodnice, přestoupila do jejích služeb. Nový systém porodů pochopitelně uvítala. Pracovala jako terénní sestra, později jako vrchní terénní sestra. Spolupracovala tehdy i s primářem Broulem a s dalšími odborníky tehdejší velmi oceňované čeladenské porodnice. V čeladenské nemocnici byla zaměstnána od 1. ledna 1951 až do 30. června 1976. Tedy více než úctyhodných 25 let, až do jejích šedesáti šesti let.

Primářka MUDr. Pavla Vlčáková vzpomíná: Na Vlastu Soukupovou se samozřejmě pamatuji, ráda jsem s ní spolupracovala. Byla to úžasně obětavá žena, která velice dobře rozuměla svému řemeslu. Naše čeladenská nemocnice měla na starosti i gynekologicko-porodnické ambulance v terénu. Paní Vlasta byla vrchní terénní sestrou a poskytovala předporodní i poporodní péči maminkám celé oblasti. Měla na starosti i další terénní sestry. Jejich rajon byl velký – patřil tam Frýdlant nad Ostravicí, Staré Hamry, Tichá, Kozlovice a samozřejmě Kunčice pod Ondřejníkem. Velkou poradnu jsme měli na Huťařství, kam jednou za týden přijížděl i odborný lékař. A terénní sestry zase musely jedenkrát týdně asistovat při porodech v čeladenské porodnici, aby získaly praxi. Po paní Vlastě tu funkci převzala paní Maruška Majerková.

Avšak vraťme se trochu zpět. Za svoji více než desetiletou kariéru „porodní báby“ si užila své. Vyprávěla například o tom, jak pro ni přišel manžel rodičky, jako že „už to přišlo“, a oni ji v chalupě nemohli najít. Našli ji ve chlévě, jak dojí krávu. Mezi nohama *hrotek, do kterého, zpola plného mléka, vklouzlo i novorozeně (*hrotek je na Moravě a ve Slezsku pojmenování nádoby na dojení mléka, v Čechách dížka). Byla z toho rozepře, ale nakonec, když jsem to děvčátko později vídala, vzpomínala paní Vlasta, bylo to krásné dítě, poprvé v životě vykoupané v mléce…

Za války, v době stanného práva, musela na nádraží, kde ji převzal český četník a ten ji odvedl k německému vojákovi, který ji měl „ohlídat“. Když jsem ošetřila dítě, vzpomínala „babka Vlasta“, potřebovala jsem ošetřit i rodičku. A to jsem nekompromisně vojáka vykázala z místnosti. Později jsem se dozvěděla, že tam již pět dní pod postelí přechovávali partyzány…

Těch příhod bylo hodně a byly i dokladem reality tehdejšího těžkého života. Nebo nic divného, když jsem vešla do chalupy, kde v jediné místnosti bylo v jednom rohu prase, v druhém rohu brambory, v třetím rohu *praščák s dětmi a ve čtvrtém rohu postel s rodičkou. A v jizbě tma. Ani svíčka, ani petrolejka. Tak jsem děcka odvedla k sousedům, vyprosila u nich trochu dřeva, přiložila do kamen, aby bylo světlo a pomáhala rodičce… (*Praščák, neboli také valašský prašťák, bylo lehké přenosné lůžko, které tvořily čtyři dřevěné sloupky spojené nosnými příčkami a vypletené proutím nebo loubkem. Název vznikl díky charakteristickému praskání výpletu.)

V devadesátých letech minulého století natočila Česká televize Ostrava o paní Vlastě velice zajímavý film s názvem „Beskydská prababička“. Film byl uveden v ČT v roce 1985. Autorem námětu byl Antonín Bauer, scénář napsali Antonín Bauer a Jan Vrátník, režie se ujal Jan Urbášek a za kamerou stále František Bezděk.

Tvůrci filmu nezapomněli na nic. Na to, jaké pekla skvělé preclíky dle rodinného receptu od maminky (tím celý film začíná), ani na její ovečky Lízu a Lízinku, na její ochotnickou činnost i na činnost lidové vypravěčky. Sbírala totiž příhody ze života a uměla je strhujícím způsobem vyprávět. Patřila také mezi oficiální gratulanty při životních jubileích spoluobčanů. „Osmdesát pět let je nejlepší věk pro lásku a práci, pro starost i pro legraci…“; takovými veršíky dokázala potěšit při gratulacích, jichž se jako členka Sboru pro občanské záležitosti aktivně účastnila.

Štáb televize, který připravoval zmíněný již film, se rozhodl pozvat na jeden vesnický bál v Kunčicích pod Ondřejníkem všechny „děti“ z okolí, u jejichž porodu paní Vlasta kdy byla. A tak se na onom bále sešlo celkem 138 dospělých mužů a žen, jimž tato žena v letech 1941 až 1950 pomáhala na svět. Takové pocty se snad žádné porodní babičce na světě nedostalo.

Lásku k divadlu a ke kultuře vůbec vzbudila ve školačce Vlastě v kunčické škole „Pod Stolovou“ paní učitelka Marie Šlosárková (na snímku vpravo a po její pravici nad ní Vlastička s kšandami). Snímek je ze školního představení “Hastrmani“. Hry pro děti psal tehdejší řídící učitel Viktor Michna (na snímku vlevo), který obstarával i dekorace. Viktor Michna vystřídal po první světové válce na této škole řídícího učitele Jana Jiříčka, který v sedmnáctém roce padl na Pijávě.

Děti se staly jejím životním údělem. S nimi byla nešťastnější. Desítkám, možná i stovkám pomáhala na svět a s láskou a s radostí pozorovala, jak vyrůstají. Některým později pomáhala i s jejich dětmi. A jako lidovou vypravěčku ji znali všichni v širokém okolí. Její vnučka Nataša říká, že kdyby měla všechny texty, které babička Vlasta vyprávěla, vydaly by na pěkně tlustou knihu.

A tohle je jeden z posledních snímků „beskydské prababičky“. Je z léta 1998. O tři roky později, 19. prosince 2001, odešla z tohoto světa. Dožila se požehnaného věku jednadevadesáti let. Není náhodou, že na parte, které si tak trochu připravila, nechala dát pod svoji fotografii jako motto verš čeladenského slavíka Josefa Kaluse: Mě růže na hrob nedávejte, opadnou, s úsměvem na mě vzpomínejte, úsměvy vaše nezvadnou.