S tématem chování lidí za Pražského povstání přišel už Škvorecký. V nedávné době se objevilo hned několik vzpomínkových článků o aktivních účastnících povstání a o zbabělcích, kteří nebojovali. Dovolím si nesouhlasit. Byli zde hrdinové, zbabělci, a pak ještě obyčejní lidé - těch byla většina.

V kategorii hrdinů je třeba rozlišit jemněji: Hrdina je člověk, který přesně ví, co konkrétně je nebezpečné, že se do dané akce nemusí pouštět, jakou má šanci na úspěch, a přesto se rozhodne do toho jít. Kromě hrdinů ale v podobných situacích obvykle bojují i lidé přesvědčení o své nesmrtelnosti a o své vyvolenosti „vyřídit co nejvíc skopčáků“, což se JIM prostě MUSÍ povést. Pokud si s pancéřovkou stoupnu těsně před zeď, nejsem hrdina, ale blbec s hořícími zády nebo zavalený sutinami, navíc nejspíše minuvší cíl. Pokud se rozhodnu přeběhnout ulici, abych měl lepší výhled v okamžiku, kdy se ostatní za mnou chystají zahájit palbu, pak buďto kvůli mně nemohou, nebo „to od nich koupím“. I tihle zelenáči pak mají svou pamětní desku „neznámému hrdinovi“.

O vyložených zbabělcích, kteří odmítají i sebemenší pomoc, jen „aby se do něčeho nenamočili“ ve stylu „nic nevím, nic nevidím, vůbec tady nejsem, jděte pryč“, asi nemá smysl mluvit.

Zbýváme my, obyčejní lidé. S obyčejným strachem, co bude s mými blízkými, když padnu. S obyčejným váháním: Jsem zrovna já ten, kdo bude něco platný? Stavět barikádu, to ano. Ale pokud vůbec dostanu zbraň, vystřelím na člověka? Být zastřelen, zraněn - no dejme tomu, ale co když mě zajmou? Co když to prohrajeme a oni pak přijdou i pro moji rodinu tak, jako za heydrichiády? Je tohle zbabělost? Ne v očích nás, kteří víme, jak to dopadlo, ale v očích obyčejného člověka dne 5. 5. 1945. Je to zbabělost?

Od toho se pořádají rekonstrukce. Na Pankráci letos za obrovského zájmu diváků vyrostla barikáda a došlo k rekonstrukci boje. Na Táborské ulici čekali na pokyn „Němci“ se svou výzbrojí a technikou. Tihle neznámí vycvičení chlapi v uniformách prostě budili respekt. Kdyby to bylo doopravdy, postavil bych se jim? A měl bych šanci? A dokázal bych jim vůbec způsobit nějakou větší újmu? Když jsem ještě před zahájením „bojů“ odcházel, organizátoři zařadili menší přestřelku jen tak, pro udržení zájmu diváctva. Poprvé jsem střelbu slyšel nikoli na střelnici s chrániči sluchu, ale ve městě a - byť už zpovzdálí - naplno. Tohle vám žádný válečný nebo gangsterský film nezprostředkuje. Není to příjemný pocit, zejména pokud si člověk uvědomí, že v reálu by každá cca dvacátá rána znamenala zásah do lidské bytosti.

Žijeme v době, kdy se podobné rekonstrukce mohou stát předobrazem budoucí reality. Jak bych se zachoval „naostro“? A jak bych uspěl? Jak bychom my všichni uspěli? Pojďme si podobné otázky sami sobě položit všichni.

Z autorova webu Paleta názorů a ptákovin