„Staří muži by měli býti badatelé“ řekl T.S. Eliot. Snad proto, že stáří poskytuje rozvahu, touhu po pochopení a paměťovou stopu neúspěchů a zklamání. Krátící se perspektiva zítřka nabádá k úspornosti a soustředění se na věci podstatné, které bychom my starší chtěli zanechat generaci budoucí. Aby naše děti a vnuci nemuseli podstoupit stejnou cestu, po které jsme šli my. Aby nemuseli znovuobjevovat již námi objevené. Povinnost badatele je proto nejen objevovat, ale své zkušenosti zaznamenat tak, aby neodešly ze světa spolu s ním („publish or perish“ je zákonem řemesla vědce, kterým jsem se 30 let živil). Do nesmrtelné paměti naší civilizace zákonitě patří nejen naše poznatky, ale i záznam cesty kterou jsme ke svým „objevům“ či závěrům dospěli. Na příklad poznatek, že „tato cesta vede do pekla“ přijme budoucí generace pouze tehdy, když uvidí nezvratné důkazy.