26.9.2022 | Svátek má Andrea


HISTORIE: Vzpomínky starostovy

22.7.2022

Zajímavou postavou v novodobé historii obce Tichá je rolník Alois Mičulek (8. května 1882 – 27. února 1972). V roce 1960, tedy ve svých sedmdesáti osmi letech, považoval za nutné sepsat zajímavé dílko, které nazval „Moje paměti a vzpomínky“. Věnoval je svým dětem, avšak jeho potomci nám je dali k dispozici, protože tento originální text je nejen zvláštním pohledem na svět, ale také neopakovatelným osobním svědectvím, kterých se v historii našich obcí zase tak moc nenachází.

star

Alois Mičulek byl v letech 1914-1920 a dále pak v letech 1923 -1931 starostou obce Tiché. Starostů v Tiché, jak vidno ze snímku výše, bylo v letech 1850-1937 pouze sedm. Což je poměrně unikátní. Na jednoho starostu připadá v průměru 12,5 let starostování, když sám Alois Mičulek délkou své služby (15 let) se tomuto průměru vymyká. Navíc vedl obec ve složité době první světové války. Což mu dává právo, aby se s námi rozdělil o své zkušenosti, poznatky a své názory na tehdejší svět, jakkoli mohou být a jsou pohledem subjektivním. Zajímavé je i to, že první starostenské křeslo převzal Alois Mičulek po starostovi, továrníku Eduardovi Parmovi, který ve své době výrazně ovlivňoval rozvoj obce, nejen z titulu této funkce, ale i svým postavením vlivného podnikatele regionu. Mičulkovy paměti mají padesát strojopisných stran a není v možnostech tohoto textu zveřejnit souvisle některé jejich části, protože by se v nich čtenář ztrácel. Proto zveřejňujeme pouze některé epizody, které jsou charakteristické pro svou dobu, navíc zajímavé, vtipné a obsahující postřehy, které by rozhodně neměl být zapomenuty.

V roce 1852 koupil v Tiché grunt č. 97 Ignác Pavlík, kolář z Loučky u Starého Jičína. Měl šest dětí, z toho čtyři děvčata. Nejmladší Aloisie se stala později matkou Aloise Mičulka. Provdala se za Mikuláše Mičulka z čp. 173. Říkalo se tam u Zpěváků, neboť Mikulášův starší bratr Jan byl řadu let kostelním zpěvákem a mimo jiné také kmotrem Aloise Mičulky. Její bratr František se stal knězem, od roku 1875 sloužil v Tiché a byl spoluzakladatelem „Pohorské jednoty Radhošť“. Mikuláš Mičulek byl vyučeným krejčím, v kterémžto řemeslu se zdokonalil na vojně, když se naučil ovládat šicí stroj. Byl později prvním řemeslníkem v Tiché, který měl šicí stroj značky Hove. Díky tomu měl značné množství zakázek, neboť pomocí tohoto stroje šil také boty. Ostatní ševci v obci šili ručně. Takže u Mičulků bylo hodně učňů a tovaryšů. Mičulkův tatínek byl také výborným muzikantem, hrál na plechovou basu.

Alois Mičulek měl celkem sedm sourozenců. Po ukončení obecné školy studoval na gymnáziu v Kroměříži a připravoval ke studiu na Vyšší hospodářské škole v Přerově. Avšak předtím nastoupil na roční praxi ve statku jeho strýce, který mi ji nabídl proto, aby mladý muž dle jeho slov „rozeznal oves od žita“. Jenže jeho tatínkovi utrhla mlátička dva prsty na pravé ruce, dostal do ní otravu a lékaři mu ji musel v půli předloktí amputovat. Alois se musel vrátit domů, neboť jeho další nejstarší bratr Vincek byl teprve dvanáctiletý. A tak se musel vrátit na rodný grunt. V roce 1903 nastoupil na vojenskou prezenční službu. Celou dobu pracoval s koňmi. V roce 1905 se účastnil císařských manévrů u Těšína, potkal se i s císařem Františkem Josefem I. Poté se vrátil k hospodaření domů, do Tiché. 10. ledna 1910 se oženil s Johanou Štefkovou. Její tatínek byl shodou okolností radním obce, které starostoval Leopold Parma, jeho choť byla také hostem jejich svatby. Dva roky poté se Alois Mičulka stal radním, ovšem, jako člen třetího sboru.

Volby v obci se tehdy prováděly dle majetkoprávních poměrů. Existovaly tři sbory po šesti zástupcích. V prvním byli zástupci největších poplatníků (například Leopold Parma a jeho synové), ve druhém sedláci s vyšší výměrou polí a ve třetím menší poplatníci. Nemajetní neměli volební právo. Měsíc před všeobecnou mobilizací v roce 1914 svolal starosta Leopold Parma obecní výbor a vzdal se funkce starosty. Načež byl starostou zvolen Alois Mičulek. Za 400 korun ročně, což byl vzhledem k starostenským povinnostem, zejména v době války, poměrně malý obnos. Koncem října 1918 byl pan starosta Mičulek svědkem toho, jak pan nadučitel Bordovský přišel domů a vyhazoval v kuchyni do vzduchu svoji ženu. Dozvěděl se totiž, že vzniklo Československo. Po těžkých dobách válečných to byla velká úleva. Byla také nové volby, starostou se stal sociální demokrat Valentín Holub, ten však po určité době neunesl tíhu odpovědnosti, byť mu Alois Mičulek pomáhal, seč mohl, jako tajemník. Holub se vzdal funkce a tak Alois Mičulka znovu starostoval. Až do roku 1931. Změnily se i technické poměry rolníků. Alois Mičulka si pořídil Bächrův železný pluh samochod, stroj na setí obilí, hrabačku a mlátičku s vytřasadly.

V roce 1925 vykradl zloděj tresor místní pobočky Reifeissenky. Podezřelým, byl jakýsi Zajvara z jedné obce za Rožnovem. Nic mu nedokázali. Až po roce, když si nechal v Ostravě ušít oblek a chtěl platit zlatými hodinkami, podívali se na jeho další rejdy četníci. Hodinky mu sice patřily, avšak ostravský klenotník, u kterého si je koupil, si poznamenal čísla bankovek, kterými Zajvara platil. A ta se shodovala s čísly bankovek, předtím uloženými v pokladně v Tiché. Zloděj putoval do vězení a četníci se ukázali jako bystří správci zákona. Hodně hezky se ve svých vzpomínkách zmiňuje o své manželce Johaně (1885-1951). Během druhé války přestavovali celý grunt, avšak na jehož ženu toho bylo moc. Námaze a vyčerpání 1. září 1951 podlehla.

Jak to bylo vlastně s Parmovými? Jejich prastaříček pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm a živil se jako faktor. Kupoval od tkalců jejich hotový tovar a později ho prodával. Jednou se v Brně nachomýtl k veřejné popravě známého vraha Šimáka, který měl snad pocházet z Čeladné. Ten ještě před pověšením vykřikoval, že na Frenštátsku je u Havraního potoka pod dvojitou jedlí zakopán poklad, tedy peníze, které Šimák uloupil. Prastaříček Parma všeho nechal a na místo spěchal. A setkal se na místě samém se známým, také faktorem, ale z Čeladné. Také byl u té popravy. Dohodli se. A když byla později veřejná dražba fojtství i s pozemky v Tiché, neustále přihazoval jakýsi venkovan v huňáku. Když ho upozornili, že se platí hotově, přihazoval dál. Když mu byl majetek přiklepnut, vysázel požadovanou částku ve zlatých mincích. Ano, byl to ten Parma. Rodina později skupovala další pozemky, zcelovala je, postavili menší továrnu, pořídili rybník, postavili i další objekty a podnik, se rozrůstal. Parmové dodávali textil i do Turecka, Leopold Parma za tím účelem dokonce navštívil tureckého pašu. V té době zaměstnávali asi 200 lidí. Na druhou stranu byli Parmovi nábožní, velmi podporovali kostel, v letech 1905-1906, když byla stavěna škola, věnoval Parma na její stavbu všechny cihly zdarma. Jejich firmy se rozšiřovaly do širokého okolí. Ale ne vždy měl Leopold Parma štěstí v podnikání.

Kdysi nabízel frenštátský obchodník C. Jakub Kohn obci Tiché k odprodeji grunt, tzv. Kohnovice. Součástí gruntu byl krásně vzrostlý les. Starosta Leopold Parma si nechal prověřit, zda by to byla výhodná koupě. Byla, ale on dlouho váhal, snad čekal, až půjde cena dolů. Jenže mezitím grunt koupil jakýsi Grenzer, obchodník z Veřovic. Ten les vykácel, nechal nařezat desky, které výhodně prodal. Za dva roky, v roce 1912, obec Konovice koupila. Za stejnou cenu, jaká byla ta původní. Jenže dřevo již bylo pryč.

star

V tu dobu měl v blízkosti Kohnovic prosperující obchod bednář Jan Janečka. Dělal dobré ochody mimo jiné také s potravinami a s kořalkou, kterou kupoval právě v palírně u Kohna. Jednou si vyrobil bečku na kořalku s mimořádně silnými stěnami (duhami). Tu si nechal ocejchovat a kupoval do ní u Kohna kořalku. Jenže po ocejchování bečku rozebral a duhy výrazně ohobloval a znovu ji složil. A pak jezdil pro kořalku dál, v palírně neměřili obsah, protože měla cejch. Vše zkazil tovaryš, který se s Janečkem nepohodl a všechno v palírně požaloval. Janečka byl pak nucen za celou dobu odebírané nadměrné množství uhradit.

Za první světové války Parmova továrna jakž takž prosperovala. Na jaře roku 1918 zemřel náhle starý pán a továrna ochabovala. Paní Parmová se pak provdala do Čeladné za hejtmana ve výslužbě, továrnu vedl jeden ze synů Josef Parma, ale výroba upadala. Za okupace zemřeli oba bratři, a protože byli bezdětní, objekty továrny byly dílem prodány, dílem demolovány. Když nejsou za začátku požehnané peníze, tak to končí špatně.

Humorné příhody přinášelo i to, že například nářečí v Tiché se značně lišilo od nářečí v nedalekých Kozlovicích. Stal se případ, že šel Kozlovjan přes Tichou, bylo právě před krmášem (posvícením) a tak ho ovanula vůně pečených koláčů. Starší rozcuchaná bába šla pro vodu do potoka a Kozlovjan se jí ptá: babo, kaj tu pičú koloče? Baba se postaví proti němu a praví: a já se tě vambero něpytám, jak ty vajcami bambyláš! Nedomluvili se.

Pověrčivost u starších lidí byla značná. Když krávy přestávaly dojit, bylo jisté, že jim nějaká čarodějnice škodí. Obyčejně byl někdo poslán k Žingorovi na Pomezí na Rožnovských pasekách. Byl věhlasný tím, že pomáhá ve všelijakých nemocech. Každý musel přinést moč a žejdlík kořalky, neboť byl toho milovníkem. Praktikoval to tak, že když viděl z okna někoho přicházet, vylezl na půdu a manželka začala vyzvídat, co si příchozí přeje, že starý co nevidět přijde. On otvorem ve stropě vše vyslechl a hned jako přišel a zasvěceně radil.

Ale pravda je, že přišel také jistý filuta a dal Žingorovi moč. Ten po prohlídce pravil: ta kobyla je zhřebná. Když Josef Jurek z čísla 240 vyhořel, šel potom k Žingorovi na poradu, kdo mu to podpálil. Ten mu sdělil, že to byly takové ruce, jako ty jeho. Jurek přišel totiž z pole a odhodil cigaretu a roztroušená suchá sláma se vzňala.

V poslední době zřízeno takřka poutní místo v Tižové, co ž se stalo následovně. Byla tam studánka s velmi dobrou vodou, kde se i krávy napájely. Když po posledním převratu po druhé světové válce byly továrny zestátněny, Petr Polach to těžce nesl, že pozbyl továrnu a celý majetek, až pozbyl zrak a úplně oslepl. Doktoři uznali, že mu není pomoci. Kterýsi zkušený člověk mu poradil, aby si umýval oči v té vodě z Tižové, že voda je dobrá a léčivá. Polach si dal říct a nechal se dopravit do Tižové a omýval se tou vodou. Do jednoho roku nabyl opět zraku., čemuž se doktoři divili a nemohli tomu uvěřit. Dodnes chodívá ke studánce a děkuje pánu Bohu za uzdravení. Studánku nechal kamením vyzdít, upravit a pořídil sochu Panny Marie, kterou tajně posvětil pan děkan. Jinak to úřady nechtěly dovolit. Voda byla v laboratoři zkoumána a zjištěno, že obsahuje hodně jódu, že je léčivá.

V našich krajích se medvěd vyskytoval před sto lety ojediněle, přecházel Váh ze Slovenska. Honitbu na Tichavsku měl před dvaceti lety Zdeněk Kostelník, továrník z Frenštátu pod Radhoštěm. Chodili s ním hodně občané jako střelci. Vyšli jednou z Frenštátu do Tižové a postupovali k Tiché až do Potůček naproti Maralíkového. V tom jeden zvolal: Medvěd. A tam od kaple Havlové se kolíbal medvěd a směřoval k Tiché. Dosti hustě sněžilo, takže to nebylo jasné. Oni neměli kulovnici a nastala panika. Jeden vylezl na břízu, druhý šel k Maralíkům a třetí vyšel na zvědy. V tom se medvěd napřímil a otřepával si vlňák. Byla to Rozálie Tománková, která sloužila u nás na gruntě, byla už starší, chodila ohnutá, tehdy šla z Frenštátu, kam nosila mléko v báni na zádech. A když tak sehnutá chodila, vypadala jako medvěd. Dávali to ve Frenštátě na Silvestra k lepšímu.

Paměti Aloise Mičulky jsou plné dalších příhod, či vyprávění o lidových zvycích i o tom, co mnozí z Tiché zažili na vojně i ve válkách. Obdivně popisuje i dřevěný kostelík a další památky v obci.