Hrál jsem si na balkoně našeho domu, který stál na břehu Berounky. Moji pozornost upoutala lokomotiva, která jela po železniční trati na druhém břehu řeky. Náhle se na nebi objevily dvě americké stíhačky, kterým jsme říkali kotláři, protože prostřelovaly kotle lokomotiv.

Zakroužily nad lokomotivou a zamávaly křídly. Tomu strojvůdce porozuměl, zastavil stroj a spolu s topičem vyskočili a utíkali do pole, kde zalehli. Pak každý z těch letounů vzlétl vzhůru, otočil se a jeden po druhém, letěl střemhlav k zemi, při čemž neustále střílel. Když to vypadalo, že do lokomotivy narazí, prudce se otočil vzhůru. To několikráte opakovali. Když odlétli, tak tam přiběhla tlupa kluků sesbírat prázdně mosazné nábojnice.

Nevím, zda to bylo za pár dní, nebo dřív, ale někdo volal mojí matce do okna, že jdou přes most vlasovci, pomoci Praze. Matka vzala velkou bandasku, naplnila ji kávou a do košíku dala pečivo, myslím bábovku a já s ní šel k mostu.

Tam již pochodovaly seřazené řady vlasovců, před každým oddílem šel důstojník. Snad všechny ženy z vesnice stály kolem silnice a nabízely vojákům nějaké občerstvení.

Matka měla plechový hrneček, do toho nalila kávu a podala ji vojákovi. Protože voják neustále pochodoval, šla s ním, dokud nedopil a pak se vrátila na výchozí místo a začala znovu. Když došla káva a pečivo, a chtěli jsme se vrátit domů, jel kolem naložený vůz tažený koňmi a na něm dva vojáci. Na voze byl velký červený balon a já jsem poprosil, aby mi ho dali. Jeden voják mi ten balon hodil a já jsem ho měl pak několik let.

U cesty zastavilo nákladní auto, vojáci volali, kdo chce s nimi jet na pomoc Praze. Jeden mladík přiběhl k autu a oni ho vytáhli nahoru. Padl někde u Barrandova.

K tomu bych chtěl dodat, že pod názvem káva se myslelo upražené rozemleté žito a kořen čekanky. Ani cukr nebyl a tak rodiče rozstrouhali cukrovou řepu a z toho uvařili na kamnech něco podobného tmavému medu. Lžička toho sirupu stačila na oslazení.

Po pár dnech se objevila nepřetržitá kolona nákladních aut a obrněných vozidel německé armády. Utíkaly před Rudou armádou k Američanům. S tlupou dětí jsem stál u mostu a pozorovali jsme, co se děje. Můj děda, který byl starosta Letů, stál ještě s dalšími lidmi u mostu vedle budky, co se vybíralo mýtné a když se ho Němci ptali, ukazoval, aby jeli dál a to „schnell“. Na mostě zpomalili a vyhazovali, co mohli do řeky, aby ulehčili vozidlům. Jak jsme tam stáli, tak jedna větší dívka vyplázla na řidiče jazyk. Namířil na ni pistolí a snad by ji zastřelil, kdyby mu vedle sedící důstojník nesrazil ruku. Po tomto incidentu nám můj děda nařídil, abychom šli domů.

Útěk Němců trval do ještě celou noc. Moji rodiče dostali strach, že ti poslední by mohli most zničit a při tom by mohl být zasažen i náš dům. To zničení mostu by bylo celkem snadné. Když se most stavěl, armáda nařídila, že v prostředním pilíři musí byt komora pro umístění náloží. Byla přístupná železným poklopem v chodníku. A tak mě rodiče v noci, zabaleného do deky, odnesli k příbuzným.

Když sem se vzbudil a vyšel ven, byli již Němci pryč. Došel sem k mostu, kde bylo na břehu naházeno spoustu zbraní, jak se někteří prchající nestrefili do řeky. Já jsem si vybral velký sešit, který jsem chtěl použít na malování, ale starší kluci si odnášeli i samopaly a kulomety. Jeden z těch starších kluků tam cosi objevil, snad to byla mina. Začal s ní manipulovat a ono to začalo šumět. Druhý chlapec zavolal: „hoď to do řeky“! On to skutečně hodil a jen se to dotklo hladiny, nastala velká exploze. O moment později by to děti roztrhalo.

Příští rok přijeli potápěči a snažili se řeku vyčistit.

Den poté, nebo za dva dny, přesně si nepamatuji, se konečně objevila Rudá armáda. Jeli tím samým směrem jako prchající Němci, hlavně tanky, obrněná vozidla a nákladní auta. Lidé stáli podle silnice, mávali a házeli jim květiny, ale oni nezastavovali. Po nich přijeli další, většinou to byly vozy tažené koňmi. Jak lidé stáli kolem silnice, tak některým sebrali hodinky. Takže první ruská slova co jsem se naučil, byla „Davaj časy“. Ovšem i když se někdo rozčiloval, tak se zase našel někdo, kdo ho okřikl „Nevídáno hodinek, oni za nás umírali“.

Část toho vozatajstva se utábořila na druhé straně řeky, kde byly tenkráte louky. Lovili ryby tím způsobem, že házeli granáty do řeky, což se nám dětem líbilo. Před náš dům přijelo auto se čtyřmi důstojníky a důstojnicí. Požádali o třešně z naší májovky a otec jim natrhal celý košík. Mám s nimi fotografii, měli dosti medailí.

Místní nadšenec zorganizoval jakousi Národní gardu, seděli v hostinci, připraveni k boji a před hostincem stál ozbrojenec. Za pár dní je to omrzelo.

Po nějakém čase přijela auta naložená americkou pomocí, nazývala se UNRA. Zastavila na dvoře jednoho statku a rozdávali potraviny.

Pokud si pamatuji, tak se rozdávaly dávky pro americké vojáky. Byla to vodovzdorná voskovaná krabice s dávkou pro jednoho vojáka. Uvnitř nějaké konzervy, otevírač konzerv, toaletní papír, dole 3 cigarety a žvýkačka. Zaujaly mě konzervy s fialovou šťávou s podivnou chutí, dnes vím, že grapefruitovou, která prý desinfikovala vodu. Co mi ještě chutnalo, byla konzerva s velkými bílými fazolemi v nějaká šťávě. Nejlepší ze všeho byla ale konzerva s tvrdými kolečky kakaa. Bylo to určeno pro rozpuštění v horké vodě, ale já to chroupal jako cukroví. Samozřejmě ten výběr byl mnohem širší, ale to je to, co si pamatuji.

Místním hasičům dali auto Dodge. Vylezl jsem za volant a představoval jsem si, že řídím. Ta vzpomínka byla asi příčinou, proč jsem měl poté v životě tři auta značky Dodge.

Ještě bych se chtěl zmínit, že do každého statku přidělili několik německých zajatců jako pomoc. Po čase zmizeli a nevím, zda na Sibiř, nebo se mohli vrátit domů.

Chtel bych ještě dodat, že když se konali volby, tak komunisté vyhráli v naší obci velkou většinou. Volili pro ně i živnostníci a část sedláků, Takže se mohla nastoupit cesta ks budováním socialismu .

Jon Babicka 23 4 2025.