Po „Vítězném únoru“ opustily naši zemi tisíce lidí. Mezi nimi paní Iška Křížová se svým mužem. Byli v té době novomanželé, necelý rok po svatbě. Rodina manžela vlastnila textilní firmu, založenou v roce 1908, která se úspěšně rozrostla na skoro 200 zaměstnanců. Podnik i členové rodiny přežili nacistickou okupaci, ač jim často bylo vyhrožováno zavřením, zkonfiskováním a převzetím podniku do německé správy a i jinými zákroky.

Ve vzpomínkové knize „O naší anabázi za svobodou“ popisuje Iška Křížová, jak rodinu zasáhlo postupující znárodnění:

„Po roce 1945 byly odbory textilních dělníků ovládány většinou už komunisty. První znárodnění podniků bylo provedeno jen u těch, kde bylo více než 500 zaměstnanců. Tento krok věštil nepřátelství ke všem soukromým podnikům. Avšak zmenšit náš hlavní závod nebylo vůbec jednoduché. Odbory nedovolily nikoho propustit a nepovolily ani zavřít krámy, sloužící podniku a prodělávající. Naše rodina tedy doplácela ze svých soukromých úspor na ztráty v podniku, ale to odbory vůbec nebraly v úvahu. Bylo zcela jasné, že jde o všechno. Zápas o přežití! A tak se počet zaměstnanců snižoval, jen když zaměstnanec sám změnil zaměstnání, když se přestěhoval nebo zemřel. Šlo to velmi pomalu. A tak únor 1948 zastihl náš podnik s počtem 120 zaměstnanců.

Očekávalo se, že hranice pro znárodnění podniků bude 250 nebo 200, ale možná i 150 zaměstnanců. Ale bylo to zcela nečekaných 50, takže náš rodinný podnik byl znárodněn, jeho i rodinný majetek propadl státu!

Naděje na vyrovnání, kompenzaci, byla stanovena velmi podivným způsobem. Řekli nám, že bude-li později stát v dobré finanční situaci, tak bude poskytnuta náhrada těm podnikatelům, proti nimž nebudou mít žádné politické stížnosti nebo kteří nebudou mít žádné prohřešky.

Bylo jasné, že komunistická strana si na podnikatelích vždycky nějaký ten prohřešek najde, aby nebylo třeba vyplácet náhradu. Komunisté uměli vždy nějaký ten prohřešek najít anebo zorganizovat! To byl pro ně velice snadný úkol. Bez problému se dal najít vždy nějaký svědek, který odpřísáhne, že obviněný nebo obviněná řekli to nebo ono, třeba o Stalinovi.“

Paní Křížová věděla již tehdy překvapivě mnoho o komunismu. Její otec byl ruský legionář a prožil v Rusku sedm let. V Rusku se i oženil a manželku si přivezl do Československa. Iška Křížová píše: „… a tak jsem byla často o nedělích obklopena rusky mluvícími emigranty, kteří uprchli ze „sovětského ráje“. Oba moji rodiče rádi zpívali ruské písně a balady. Mezitím jsem já v kuchyni poslouchala historky o životě v sovětském systému, o nemilosrdném zacházení s občany, o pronásledování vyšších vrstev a o těžkých hospodářských následcích nuceného vyvlastňování půdy z rukou malých rolníků na Ukrajině. Byly to smutné historky o nemilosrdných ukrutnostech.“

Iška Křížová se stejně jako mnoho dalších našich občanů rozhodla pro emigraci. Svůj příběh o rozhodování, útěku a obtížném protloukání se v cizině shrnula v nevelké knížce, kterou po převratu vydala vlastním nákladem. Laskavostí pí. Křížové byla celá kniha zveřejněna na internetu zde na stránkách autorky tohoto článku.

Z této poutavé a optimistické knihy bych ráda uvedla ještě dvě drobné epizody, které se vztahují k nechvalně známým únorovým událostem.

„Bylo to krátce po naší svatbě. Stala jsem se svým způsobem najednou paní šéfovou. Svým způsobem říkám proto, že Petr ještě studoval a oficiálně podnik vedl pan ředitel. Ale zaměstnanci již tušili, že za scénou drží již otěže v rukou Petr, a tak si mě zvědavě oťukávali. V této nové roli jsem se necítila zcela jistě. Bylo mi teprve 23 let a většina zaměstnanců pracovala u firmy už 30 až 38 let, takže moje autorita nebyla jaksi zcela podepřená. Abych poznala blíže naše zaměstnance a jejich potřeby, rozhodla jsem se, že budu postupně pracovat ve všech odděleních. Ale nastala zajímavá situace, neboť odborová textilní unie rozhodla, že nemohu být přijata jako řádná pracovnice firmy. Jako důvod bylo uvedeno, že naše firma v posledním roce již nepřibírá nové zaměstnance, a tak ani já, manželka šéfa, nesmím být přijata a placena naší firmou. Pracovala jsem tam tedy bez platu! Nebylo to moc radostné poslání. Práce byla většinou manuální a staré pracovnice se dívaly na mou práci jako na vtírání a vyzvídání nebo i šphování. Většina zaměstnanců byla komunistického smýšlení. I rozhodla jsem se promluvit s tím nejradikálnějším zaměstnancem. Byl to náš topič, který obsluhoval kotle. Navštívila jsem ho v kotelně, kde pracoval, kontroloval teplotu vody a občas přikládal pod kotle uhlí.

„Pane Uhlíř,“ položila jsem mu náhle otázku, „vy jste zaměstnán u naší firmy už 35 let a máte o naší rodině dobré mínění, takže lze předpokládat na vaší straně jistou loyalitu k nám. Vy jste však také členem komunistické strany, jak jsem slyšela.“ „To je pravda,“ prohlásil hrdě pan Uhlíř. A pokračovala jsem v rozhovoru. „Tak co byste, pane Uhlíř, dělal v případě, kdyby k vám do dílny přišel váš vedoucí komunista a řekl by vám: Pověste svého šéfa tady na tom háku v kotelně! Co by bylo ve vás silnější? Loyalita k šéfovi nebo ke straně?“ Chtěla jsem mu též říci: Jak vám vaše křesťanské svědomí káže, ale pak jsem si uvědomila, že komunisté jsou bez výjimky atheisté, a proto náboženské zásady neuznávají.

Pan Uhlíř se zhluboka nadechl a pak hlasitě a důrazně prohlásil: „Mladá paní, kdyby mi můj vedoucí strany tohle řekl, tak bych svého šéfa tady na tom háku osobně pověsil!“ Bylo to pro mne silné kafe, tohle mi říct rovnou do očí, neboť jeho šéfem byl můj Petr. Ale já jsem mu odpověděla, doufám, že klidně: „Já vám, pane Uhlíř, za vaši upřímnou odpověď děkuji. Alespoň víme, jak se věci mají a s čím můžeme počítat!“

Druhá episoda se odehrála též krátce po naší svatbě v kanceláři odborové textilní unie, pod níž náš závod spadal. Tato unie nám svým jednáním házela klacky pod nohy a dělala všelijaké schválnosti. Bylo nám jasné, že počítají s tím a plánují, jak celý náš podnik spadne pod jejich správu, bude-li v budoucnosti znárodněn. Hlavní osobou tu byl pan Bendl. Patřil sice k národně socialistické straně, která byla v té době hlavní opozicí proti komunismu. I odebrala jsem se do této „jámy lvové“ a vyžádala jsem si rozhovor s panem Bendlem. Přišel ke mně vyschlý, pihovatý a jaksi neduživý muž s vlasy ryšavými jako liška. Chvíli jsem s ním hovořila a zdálo se mi, že ke mně pojal určité sympatie. A pak jsem se odvážila položit mu otázku a požadovat na ni pravdivou odpověď. „Proč vlastně, když je ze strany nám přátelské, podniká všechny možné kroky k tomu, aby nás znemožnil jako podnikatele?“ „Je to váš choť Petr! Nenávidím ho!“ pravil.

„Vždyť jste se snad ani moc osobně nesetkali. Proč máte k němu takové pocity, takovou nenávist?“ odvětila jsem. „Hleďte,“ vysvětloval pan Bendl, „Petr je ze zámožné rodiny. Nikdy neměl v ničem nedostatek. Hezky vypadá, hezky se obléká, dostalo se mu nejlepšího vzdělání a měl i nejlepší prospěch. Mohl jezdit na pěkné dovolené, byl vždy důležitý a teď má i hezkou paní. Čím si to takový člověk zasloužil? Ničím! Já jsem se musel od nejútlejšího dětství probíjet vším těžce. I vzdělání jsem si musel těžce vydřít po večerech, po práci. Všechno v životě mi jde těžce a s potížema!“

„Ale Petr přece za tohle nemůže,“ namítala jsem. „Nemůže, ale já to cítím jako nespravedlnost. Já takové lidi, jako je on, nesnáším,“ prohlásil pan Bendl. „A řeknu vám to docela otevřeně. Jestli jednou budu moct, roztrhnu Petra jako žábu!“

Po tomhle prohlášení jsem se zdvihla a řekla: „Děkuji vám za vaši upřímnost. Alespoň víme, na čem jsme,“ a mínila jsem to docela vážně.

Když komunisté 25. února provedli svůj puč a získali naprostou většinu ve vládě a v parlamentě, věděli jsme s Petrem oba, že setrvat ve starém domově by bylo pro nás tragické. Jediný náš náskok byl, že jsme znali komunismus a věděli, co komunisté dovedou. Naši občané si to všeobecně neuvědomovali. Slyšela jsem věty jako: „Vono se to časem všechno urovná, změní a přizpůsobí! Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří! U nás i takový reformy proběhnou daleko mírněji nežli v Sovětském svazu. Jsme přece inteligentnější a vzdělanější. Přežili jsme Rakousko i Hitlera, přežijeme i socialismus!“

Manželé Křížovi oslavili v loňském roce zlatou svatbu. Žijí již po léta v Kalifornii a ve svém pokročilém věku stále vyzařují optimismus.