Osmdesát let je na první pohled dávná historie. Ale na druhý si uvědomuji, že já sám jsem se narodil pouze deset let po atentátu na Heydricha. A kromě toho měl ten člověk obrovský vliv na můj život, protože jako jeden z hlavních architektů holokaustu připravil o život velkou část mojí rodiny. Heydrich byl ředitelem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), kde jeho podřízení včetně slavného Adolfa Eichmanna realizovali jeho plán „konečného řešení židovské otázky“. Vlastně je to vše zcela nedávné, vždyť i Heydrichovy děti dodnes spokojeně žijí.

Syn Heider (1934), dcera Silke (1939) a malá Marte (1942) narozená až po smrti svého otce, prožili se svou matkou šťastné tři roky na zámku v Panenských Břežanech u Prahy. Lina Heydrichová (1911), Manželka Reinharda, vzpomínala na léta v Česku jako na nejkrásnější dobu svého života, do které by se hned vrátila, kdyby mohla (zde), a to i přes smrt manžela a syna Klause (1933), který v roce 1943 najel s kolem do náklaďáku. Lina si užívala toho, že je „zámeckou paní“. Nechala si přivést stovku židovských vězňů z Terezína, které používala na své projekty v rozlehlé zámecké zahradě.

Po válce se Lině Heydrichové povedlo po počátečních nesnázích získat v Německu právo na dobrou penzi po manželovi, který byl uznán jako „policejní generál zabitý v akci“ a pak až do své smrti v roce 1985 vedla penzion a restauraci na ostrově Fehmarn, kde se narodila. V roce 1976 napsala paměti, ve kterých obhajuje manžela. V roce 1979 se v německé televizi promítal americký seriál s tematikou holokaustu, což vedlo k veřejné diskusi o tématu, který byl do té doby v Německé spolkové republice skoro tabu, a při té příležitosti přišli novináři za paní Heydrichovou do jejího penzionu.

Novináři si hned všimli posmrtné masky jejího manžela na stěně. V rozhovoru Lina prohlásila, že její manžel „byl obětním beránkem, a ne antisemitou nebo dokonce monstrem, jak ho film popisoval“. Konečné řešení prý s ním nijak nesouviselo, a kromě toho Lina ani neuznávala existenci vyhlazovacích táborů, protože prý byli Židé odvezeni někam k Uralu. Čeští vrazi podle ní ani tak nechtěli zabít jejího manžela jako uškodit říši, což prý vedlo k touze po pomstě, na což doplatily Lidice. Říkala novinářům: „Reinhard byl člověk jako každý jiný, jako vy nebo já“ (zde).

Heydrich ale nebyl člověk jako každý. Nejlépe jej charakterizuje „lichotka“ Hitlera: „muž se železným srdcem“. Byl organizátorem Křišťálové noci a předsedal tajné konferenci ve Wannsee u Berlína, kde se 20. ledna 1942 rozhodlo o provedení konečného řešení. Podle Liny nebyl Reinhard antisemita, ale ona sama odmítla pohřbít syna Klause do hrobu, který v zámecké zahradě vykopali židovští vězni a nařídila vojákům vykopat nový árijský hrob (zde). Zvláštní, že hrob vykopaný Židy jí vadil, ale bydlet v zámku co před tím postavili a obývali Židé jí nevadilo.

Sestřenice mé mámy Hana Bořkovcová mi vyprávěla, jak byla v roce 1943 její 16letá kamarádka poslána z Terezína pracovat do Břežan, a jak když česala ovoce, pod ní Heydrichová zlomyslně podtrhla žebřík. Takže k mladým židovským pracovníkům Lina příliš laskavá nebyla. Fakt je, že vstoupila do nacistické strany již v roce 1929, dokonce dva roky před svým manželem. V Česku byla po válce v nepřítomnosti odsouzena na doživotí, ale v Německu byla očištěna.

Když syn Klaus vjel pod náklaďák, Lina žádala popravit řidiče náklaďáku Karla Kašpara. Ten však nehodě nemohl zabránit, a německý soud ho zprostil jakékoli viny. Přesto Heydrichová neúnavně usilovala o řidičovo potrestání i nadále. Svým zasahováním do pravomoci úřadů a svými finančními a politickými ambicemi vzbudila nelibost K.H. Franka, Heinricha Himmlera (zde) a dokonce samotného Hitlera (zde). Karel Kašpar byl zabit několik dnů před koncem války za nejasných okolností, a o souvislosti s pomstychtivostí paní Heydrichové se dnes lze jen domýšlet (zde).

Dnes je zvykem hájit děti, že za své rodiče nemohou. Ale je jasné, že děti jsou vychovávány v principech svých rodičů, a proto dost logicky říká Bible (Exodus 34:7), že trest za hříchy otců má jít do třetího a čtvrtého pokolení. I když nejsme starozákonně nesmiřitelní, divíme se, jak dobře se žilo dětem některých nacistů po válce, včetně dětí SS-Obergruppenführera Heydricha, které v době holokaustu byly dokonce vyobrazeny na říšských bankovkách. Když byl jejich otec zabit, stal se jejich poručníkem SS-Obergruppenführer Richard Hildebrandt, šéf Hlavního úřadu SS pro rasové a osidlovací záležitosti, kterého Heydrichovy děti nazývaly strýčkem, a který byl po válce popraven jako válečný zločinec. Děti Marte, Silke a Heider se tento rok dožívají v blahobytu věku 80, 83 a 88 let.

Například úspěšný podnikatel Heider Heydrich pomohl své mámě při vydání jejích vzpomínek hájící Reinharda a nacismus tím, že k nim napsal předmluvu. Když v roce 2011 navštívil Panenské Břežany, navrhoval zašlý zámeček zrenovovat, neboť na něj měl krásné vzpomínky. Možná, že mi to uniklo, ale přesto, že jsem informace o okupaci a holokaustu vždy dost pečlivě sledoval, nečetl jsem, že by se Marte, Silke a Heider od svých rodičů distancovali, že by je ostře odsoudili a vyjádřili lítost nad jejich strašnými zločiny nejen proti židovskému a českému národu, ale proti celému lidstvu. Nečetl jsem, že by si Heider Heydrich změnil své příjmení. Na ilustračním fotu lze Heidera Heydricha vidět s nejvyššími představiteli nacistické říše, včetně Himmlera, Göringa a Hitlera.

Lina a Reinhard Heydrichovy mohou, na rozdíl od jejich četných obětí, pokračovat ve svých dětech Marte, Silke a Heiderovi, které již také mají děti a dokonce vnuky. Takže zde máme to třetí a čtvrté pokolení zmíněné v Bibli, ale naše moderní spravedlnost uznává, že za své předky nenesou děti zodpovědnost. Útěchou mi je, že Heydrichovi svých cílů nedosáhli a že židovská otázka vyřešena nebyla, jak denně pozoruji ve svém okolí v malém izraelském městečku, například když v zahradě klábosíme s mým sousedem nad izraelským pivem o problémech našeho židovském státu, které pokračují již 74 let, a kolem nás pobíhají vnuci.