Málokdo ví, že vůbec nejstarší muzeum na území České republiky je Slezské zemské muzeum v Opavě. Založeno bylo v podstatě k prvnímu květnu 1814, kdy byla v jedné ze tříd tehdejšího opavského gymnázia veřejnosti zpřístupněna sbírka materiálů týkajících se slezské přírody. O rok později si zakladatelé muzea podali oficiální žádost o úřední potvrzení jeho existence. Úřední mašinérii tehdejší monarchie zabralo vyřízení žádosti celé tři roky.

Teprve 9. října 1818 schválil císař Ferdinand I. zřízení muzea včetně jeho stanov, a to pod názvem Opavské gymnaziální muzeum. Za touto pozoruhodnou iniciativou stáli v podstatě tři muži. Velice vzdělaný opavský purkmistr Johann Josef Schössler (1761 - 1834), rodák z Rýmařova, osvícenec a milovník přírodních věd. Historik a profesor opavského gymnázia Johann Baptist Faustin Ens (1782-1858), který byl v letech 1822-1844 kustodem muzea. A v neposlední řadě penzionovaný setník rakouské armády, vášnivý amatérský botanik a mineralog, Mückusch František von Buchberg (1749 – 1837).

O purkmistru Schösslerovi a o jeho perfektní práci pro Opavu se toho ví poměrně dost. O Faustinu Ensovi, který věnoval Opavě třicet šest let svého života, bohužel již méně. Svého času se dnešní opavská Veleslavínova ulice jmenovala Ensgasse. Byl v té době také čestným občanem Opavy. Mezi jeho žáky na opavském gymnáziu patřili například Georg Mendel, Cyprian Lelek, Antonín Vašek, Hans Kudlich, Pavel Křížkovský a jiné, později významné osobnosti Slezska. Právě před deseti lety vydal historik prof. dr. Milan Myška poutavou a velice fundovanou knihu s názvem Faustin Ens. A v ní mimo jiné uvádí, že prvním, kdo vzbudil v Ensovi zájem o přírodu Slezska, byl onen třetí muž, Mückusch František von Buchberg.

Jeho předkové vlastnili od poloviny 17. století rytířský statek (bývalý fojtský statek) v Dolní Červené Vodě na Jesenicku. O sto let později si zde postavili zámeček. František studoval na gymnáziu v Opavě a ve Vídni absolvoval inženýrskou akademii. Poté až do svých třiapadesáti let sloužil v armádě. Do výslužby odešel v hodnosti setníka (hejtmana). Svůj druhý život, zasvěcený slezské přírodě, začíná v Krnově, kam se na penzi usídlil. A jal se konat přírodopisné výlety a exkurze do Jeseníků a dalších míst. Měl trochu náskok – již jako školák sbíral zajímavé kameny, zajímal se o botaniku a geologii.

Z rodného domu si do Krnova odstěhoval především tehdy již rozsáhlou knihovnu a také přírodní sbírky, které obsahovaly velký poklad. František Mückusch totiž nalezl jako školák v údolí Černého potoka u Staré Červené Vody jednu ze tří známých slezských lokalit výskytu perlorodky říční. Takže do Krnova se stěhovaly i perly, které se jinak ve středověku u nás vyskytovaly hojně. Až jsme je kdysi vydrancovali. Jeden z Františkových strýců byl ve Slezsku vůbec prvním zemědělcem, který zde pěstoval brambory a jetel. Takže k přírodě měl rytíř Mückusch vždycky blízko.

A tak konal vycházky do přírody a nosil domů jeden zajímavý exemplář za druhým. Byl botanikem, geologem i mineralogem. Za čas znal dokonale jesenickou a opavskou přírodu. A potřeboval se někomu svěřit. Někdy v roce 1809 se poznal s Faustinem Ensem a nedělalo mu žádné potíže nadchnout mladého dychtivého vědce pro přírodovědecká studia v terénu. A tak se konaly desítky exkurzí studentů, v jejichž čele vždy kráčeli tito dva nadšenci, později i nerozluční přátelé.

V nedaleké Vratislavi žil a pracoval další Františkův přítel, téměř o třicet let mladší, doktor Augustin Kaluza (1776 – 1836). Rodák z Koutů (dnes část Kravař), studoval v Roudně, v Hlubčicích, na vratislavské univerzitě vystudoval teologii a v roce 1798 byl vysvěcen na kněze. Pracoval jako kněz, učitel vychovatel a posléze přijal místo profesora na katolickém gymnáziu ve Vratislavi. Byl tehdy již známým pedagogem.

Prázdniny trávil v přírodě a stal se znalcem botaniky, mineralogie a zoologie Slezska. Jeho sbírky byly obdivuhodné; všechny je vystavoval v gymnáziu, v němž učil. A tak přinášel kameny, hmyz, vejce, hnízda a vycpanou zvěř.

Slezsko, 1912

Kaluza a Mückusch byli přátelé. Spojovala je láska ke slezské přírodě. Spolupracovali a bádali spolu. Když byl František ještě v roce 1805 povolán z moci úřední k armádě, nevěřil moc, že náročnou službu přežije. Svou velkou knihovnu věnoval škole v Krnově a své sbírky příteli Kaluzovi. Naštěstí byl z vojenské služby propuštěn, později vyučoval na gymnáziu v Opavě, a když začali s přáteli uvažovat o založení opavského muzea, byl to právě rytíř Mückusch, který dal muzeu do vínku vše, co doma měl. I ty perly od Černého potoka.

Augustin Kaluza se věnoval slezské přírodě velice intenzivně, i když jeho přítel Mückusch odešel učit na gymnázium do Opavy. Spolupracoval mimo jiné s vynikajícím botanikem a paleotologem, Johannem Goeppertem (1800 – 1884), který pracoval původně jako lékař ve Vratislavi. Společně se zabývali slezskou flórou a faunou, napsali o tom i několik článků. Goeppert se později zabýval i florou baltského jantaru. Jeho syn Henry Robert byl slavný právník a jeho vnučka Marie Goeppert-Mayer získala Nobelovu cenu za fyziku.

Mezi žáky kravařského rodáka Kaluzy byl v letech 1811-13 pozdější známý německý klasický filolog Srpna Wissowa (1797-1868). Ten se ve svých pracích velice často zmiňoval o formách výuky gramatiky ve Slezsku. Stal se odborníkem a latinu a řeckou a římskou historiografii. Ovšem to vše učil tam, kde začal. Na katolickém gymnáziu ve Vratislavi.

V roce 1827 se stalo, že se ocitli v nebezpečí Kaluzovi bývalí sousedé v Koutech. Jistý spekulant von Rudzinsky hnal celou obec do dražby, něco podobného se mu předtím již podařilo v Kravařích. Augustin Kaluza mnohé vydražil, na mnohé pomohl sehnat úvěry. A zachránil tak selský stav v rodné obci. A vrátil se zpět do Vratislavi, aby učil.

Mohlo by se zdát, že popisuji nespojitelné. Leč nikoli. Tyto všechny lidi, jejichž jména jsou v textu uvedena, spojovala nesmírná láska k místům, odkud pocházeli, nebo kde pracovali. Tedy ke Slezsku. A dávali to najevo různým způsobem. Třebas tím, že trpělivě studovali a zkoumali jeho přírodu či historii a posléze se o získané poznatky nezištně dělili se všemi, kteří projevili zájem. Takoví to byli rodáci a buditelé slezští.