Polemika nejen s Milanem Kunderou

Ale budiž, přenesme se za rok 1500! Ovšem, stále planou inkvisiční hranice, ale i nad těmi přivřemež oči. Západ postupně od roku 1500 směřuje k demokracii, k větší úctě k člověku, lepšímu postavení lidí, většímu podílu lidu na moci i na ekonomických výdobytcích. V Anglii a Nizozemí vzniká během 17. století prvopočáteční podoba toho, co bychom mohli nazvat už demokracií dnešního typu. Vypadá to všechno moc hezky. A potom vznik USA, opravdu demokratického státu s téměř dokonalou ústavou. A na Východě? Despotické carské Rusko plné mužiků a úplatných úředníků.

To je obvyklý pohled. A teď méně obvyklý, ale o to objektivnější pohled. To, co bude uvedeno, se obvykle opomíjí jako nepodstatné. Ale nezapomínejme, že demokracie se pozná podle toho, jak se chová k nejslabším. Není demokracie to, že Mr. Tory a Mr. Whig vedou svobodnou diskusi v parlementu a pak si zajdou společně na golf. Demokracie je to, když i poslední člověk v jejich říši má možnost žít svobodně a dosahovat cílů podle svých schopností. To se ale na Západě rozhodně nedělo.

Anglie, Francie, Nizozemí, Španělsko a Portugalsko zakládaly svou moc na obrovských koloniálních říších. Jestliže se byli ještě jakž takž schopni demokraticky chovat ve svých metropolích, v koloniích nebylo po demokracii ani stopy. A čím byla zem demokratičtější, tím si v koloniích počínala hůře. Za nejhorší kolonisátory platili Holanďané, kteří se k domorodcům chovali strašlivě, například na Cejlonu je nutili dřít na plantážích se skořicí a pokud si snad kousek koření chtěli odnést domů, hrozil jim trest smrti. Angličané jsou zase vynálezci koncentračních táborů, do kterých roku 1900 (!) nahnali v Jižní Africe desetitisíce búrských žen a dětí (!) z nichž mnoho jich zde zemřelo. Ghándího mírové snahy o indickou nezávislost neváhali potlačit střílením do pokojné demonstrace - ano, ale na svém ostrově měli skvělou demokracii, odbory a svobodu slova, bravo! To vybíráme jen nejhorší případy v podání "nejdemokratičtějších zemí", ale podobně si počínaly všechny koloniální mocnosti na Západě - tedy krom skandinávských vlastně všechny západní země.

A po celou koloniální dobu přitom proudily přes Atlantský oceán lodě se statisíci či miliony (nasedly jich miliony a do cíle dopluly statisíce) černých otroků, kteří byli prodáváni jako dobytek a jako s dobytkem se s nimi potom zacházelo i na plantážích a v dolech.

Ostatně, není ani třeba opouštět Evropu, v Irsku se Angličané snažili o jakousi genocidu původního národa - sice pozvolnou a rafinovanou, ale proto nikoli více ospravedlnitelnou. Zeptejte se Irů, jak vnímají dobu anglické nadvlády.

Oficiální výkladní skříní demokracie, ve skutečnosti ale opravdovou "říší zla", byly USA. Tahle země stojí na moři krve. Je v historii unikátní, jak se Američanům podařilo vyhladit původní obyvatelstvo celého kontinentu "od moře k moři" tak, že celé národy zmizely a z dalších zbyly jen zoufalé hrstky zničené alkoholem a hazardem (což je naplnění původního plánu!). Vyvraždění indiánů je největší genocidou v dějinách světa, teprve na "čestném" druhém místě se umístil holokaust. Nezajímá mne, co se dělo ve washingtonském kongresu, zajímá mě, co se dělo u Wounded Knee. Stejně jako mě nezajímá, jak se diskutovalo na ÚV KSSS, ale zajímá mě, co se dělo na Kolymě.

USA byly také jedním z posledních států světa, který zrušil otroctví. Stalo se tak roku 1865 a později je zrušila už jen Brazílie a španělské kolonie Kuba a Portoriko. Jistě, část států USA zrušila otroctví už dříve, nicméně těch byla výrazná menšina (v občanské válce část otrokářských států bojovala na straně Unie) a ani těm příliš nevadilo být ve společné federaci s otrokářskými státy. A ještě sto let potom byli "negři" sice svobodní, ale podřadní a bylo to upraveno i zákonem (oddělené autobusy atd.).

Vrcholným plodem Západu pak byla francouzská revoluce. Přes ideály, na kterých vznikla, to nakonec byla po nacismu a komunismu nejhorší věc, kterou Západ zrodil. Potoky krve a guillotiny neustále v práci, Výbor obecného blaha, popravy odhlasované v Konventu, jednorázové vyvraždění politických vězňů v žalářích, masakry ve Vendée, v Lyonu a dalších městech. To vše ve jménu dobra, blaha, republiky, ve jménu nejlepších a nejušlechtilejších idejí. Zatímco ale nacismus a komunismus je na Západě zavrhován, francouzská revoluce má stále mnoho zastánců. Vyrůstá totiž z duchovních kořenů Západu a západní kulturu nadále ovlivňuje už tím, že je pro mnohé lidi naprosto nepochopitelně inspirující. Francouzská revoluce je ukázkou toho, jak si počíná západní rozum - ano, takto vypadá západní rozumovost ve své do krajnosti dovedené podobě. Je příznačné, že revoluce byla plodem francouzské osvícenecké filosofie, na niž vědomě navazuje M. Kundera ve své knize Jakub a jeho pán, v níž zároveň kritizuje úlohu lásky ve východní duchovnosti (ostatně ne zcela dobře pochopenou).

Právě neúprosnost bez lásky, rozum, který jde za rozumnými cíly, ale bez korektiva lásky, je příznačným rysem Západu. Nabývá nejhorších forem tam, kde Západ má sílu a moc a nic jej neomezuje. Na stejném místě je totiž Východ omezován láskou.

Srovnejme teď se Západem předrevoluční carské Rusko, protože tam srovnávat lze - státy stejného období ve stejné geopolitické situaci. Rusko samozřejmě nebylo ideálním státem. Ale nebylo horší než státy západní. Nebyla zde sice taková demokracie vyvolených vrstev, ale jak jsme již řekli, demokracii je třeba posuzovat podle toho, jak se chová k nejslabším.

Pokud se někdo pohoršuje nad tím, že v Rusku bylo zrušeno nevolnictví až roku 1861, připomeňme, že v USA bylo otroctví (a to je nesrovnatelně horší stupeň osobní závislosti) zrušeno až roku 1865. Jistě, z mužiků se přes noc nestali svobodní a nezávislí lidé, ale to z černochů v USA také ne. A ještě sto let potom jimi nebyli. Ostatně, dovolím si tvrdit, že postavení ruského mužika na vlastní půdě bylo před rokem 1861 jen o málo horší než postavení anglického dělníka v prostředí "prvobytně pospolného kapitalismu" - a po roce 1861 bylo asi i lepší.

Porobené národy se měly v Rusku daleko lépe než indiáni v USA. Jejich podmanění většinou probíhalo tak, že přišli vojáci, po případném střetu zanechali posádku v pevnosti, po nich přišli úředníci a misionáři a když Čukčové nebo Evenkové odváděli patřičný počet kožešin státu a zůstali v klidu, mohli žít skoro stejně jako před tím. Ne tak v USA. Zde bylo cílem indiány vyhubit. Sto let posílali vyslance do Washingtonu, že budou poslouchat "bílého otce", jen ať je Američané nechají žít v klidu, prosili je, že budou poslouchat jejich zákony a úředníky, jen ať je nechají na původním místě, kde by mohli žít - nic nepomohlo, byli vražděni, naháněni do nehostinných rezervací, kde jim umíraly ženy a děti, ničeni alkoholem a dekami s morem - až do úplného vyhlazení. Opět - na Východě i na Západě byli domorodci vydáni silnému státu na milost a nemilost. Ale na Východě láska zabránila masakrům. Na Západě rozum velel ovládnout nová území a uvolnit je pro bílé kolonisty.

V Rusku bylo rovněž výrazně humánnější soudnictví než třeba v Anglii. O trestu smrti si můžeme myslet svoje, nicméně když byly ještě roku 1830 popravovány v Anglii oběšením destileté děti za krádež špulky nití, zcela podle platného zákona, je to už trochu moc. V Rusku naproti tomu nebyl trest smrt uplatňován často ani za vraždu, jak o tom svědčí Dostojevského romány: Raskolnikov za dvojnásobnou vraždu dostane vyhnanství a nucené práce, Dimitrij Karamazov za otcovraždu (byť ji nespáchal) totéž.

V Rusku byly ovšem smrtí trestány některé politické delikty, ale je otázka, jak to bylo časté. Popraveni byli děkabristé za pokus o vojenský puč - nicméně to by za stejný čin byli kdekoli. K smrti byla odsouzena skupina Dostojevského - ta ale dostala před popravou milost. K smrti byli odsuzováni i anarchisté - ovšem zde už se politika přelévala do zločinů, jejichž vrcholem byla vražda cara Alexandra II. To tedy nesvědčí o zvláštní krutosti carského režimu. Naopak na počátku 20. století nebyl odsouzen k smrti třeba Stalin, který byl za banditismus (pardon, ozbrojený odpor proti carskému režimu) odsouzen opakovaně k vyhnanství. Leckde na Západě by za totéž dostal provaz, ani by nemrkl.

V Rusku bylo samozřejmě mnoho politických vězňů, v žalářích i ve vyhnanství. Ačkoli nelze tamní podmínky idealisovat, Solženicyn popisuje prostředí žalářů jako hodně "fešácký kriminál", v němž měli političtí vězni v podstatě prominentní postavení s možností návštěv, volné korespondence, dostatku jídla, přístupu k novinám atd. Nicméně na Západě, zejména v Británii a Francii, nebyli už tehdy političtí vězni obvyklým jevem - alespoň doufám.

Ne, Rusko nebylo nějakou idylickou zemí - mělo svá pro i proti, ale nebylo v úhrnu horší než většina západních zemí. Ke všemu po roce 1905 procházelo mohutným přerodem společenským i hospodářským, který je mílovými kroky přibližoval k demokracii a ekonomickému rozmachu. Bohu žel, právě v tomto přechodném stádiu je zastihla válka, která spolu s aktivitou některých skupin podporovaných Západem vedla k jeho zhroucení a nástupu komunistů. To, co následovalo potom, byl teprve ten opravdový "svrab, bída a neštovice".

Snad jsme tedy v našem článku ukázali, že jakákoli adorace Západu je nemístná. Západ má svoje klady, stejně jako svoje zápory. A své klady a zápory má i Východ. Je projevem západní pýchy a egocentrismu domnívat se, že Západ je lepší - je to na stejné úrovni jako tolikrát vysmívaný ruský pocit výlučnosti. Nuže tedy, pokud by Metodějovi žáci nebyli vyhnáni a mohli v našich zemích působit svobodně i nadále, nebylo by to pro nás neštěstím - naopak, bylo by to požehnáním. Stali bychom se součástí východního civilizačního okruhu, který není o nic horší než okruh západní. Mohli bychom vytvořit silný stát nikoli po západním vzoru až ve 13. století, ale podobně jako Bulhaři už ve století devátém, a to stát po vzoru východním, s právním řádem, soudy, úředníky. Náběhy k tomu na Moravě byly. Díky své geopolitické poloze by tento stát téměř jistě zůstal ušetřen turecké nadvlády a mohl by se svobodně rozvíjet, přičemž by mohl ze Západu přebírat ty formy, které by mu vyhovovaly, jak k tomu došlo v jisté míře v případě Valašska a Moldavska.

Nestalo se tak. Nicméně v duchovní kultuře, v duchovnosti našeho národa zůstala někde v hloubi jiskřička cyrilometodějské víry. Náš národ vždy byl i nebyl součástí Západu. Tělem a duší ano - ale duchem ne tak docela. A to je možná naše cesta - vzít z Východu i Západu to nejlepší a spojit je v syntéze.

KONEC