HISTORIE: Východ a Západ (2)
Polemika nejen s Milanem Kunderou
Často se také upozorňuje na to, že velký rozdíl mezi Východem a Západem je v tom, že Východ klade důraz na srdce, a tedy spíše na lásku a osobní prožívání, Západ naopak zdůrazňuje rozum, a tedy spíše jakousi objektivní skutečnost. Milan Kundera v úvodu knihy Jakub a jeho pán to poměrně důkladně rozebírá. Je pravda, že Východ klade větší důraz na osobní prožívání, na "srdce", ovšem toto srdce v duchovním smyslu znamená něco jiného, než si asi představí leckdo na Západě. Součástí srdce, vlastně jeho nejdůležitější částí, které je odpovědná za nazírání Boha, je na Východě tzv. "nůs", což je pojem označující rozum, ovšem spíše rozum v duchovním smyslu, nikoli chladné západní "ratio". Nůs je pojem známý už ve staré řecké filosofii jako označení pro jakýsi světový rozum, vlastně jakousi bytost řídící svět. Současně s tímto důrazem na "nůs" byla na Východě velmi ctěna i Sofie, Boží moudrost, ztotožňovaná obvykle s Kristem. Je příznačné, že Sofii byl zasvěcen patriarší chrám celé Východořímské říše. A Sofie byla až na hranu pravověrnosti ctěna i v Rusku konce 19. a počátku 20. století. K tomu připočtěme východní vzdělanost, která byla pěstována až do samého pádu Cařihradu ve Východořímské říši a jež byla ve své nejvyšší podobě přenesena na Moravu slovanskými věrozvěsty, a dále rozvinutý právní a správní systém. To vše jsou nedílné součásti východní duchovnosti, východního dědictví. Jestliže je toto označováno jako "nerozumová a na pocitech založená duchovnost", pak je to pouze hrubé neporozumění současných západních barbarů vysoké východní spiritualitě, která přesahuje jejich chápání. To je obecně rozšířený jev, jakýsi "occidocentrismus", tedy posuzování (nejen) křesťanského Východu z posice Západu a západními měřítky, založené sice na vysokém vzdělání západním, ale na naprostém v lepším případě nepochopení a v horším na naprosté neznalosti východních reálií.
Pokud by tedy nebyli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy, staly by se naše země součástí nikoli barbarského, divokého a nevzdělaného Západu, ale naopak kulturního, vzdělaného a vyspělého Východu.
Mimo to byla na Východě křesťanská mystika dalo úžeji svázána s učením a bohoslužebným životem církve a v pravém smyslu tu platí, že "mystika je žitá dogmatika". Na Západě byla mystika odtržená od dogmatiky a byla volným polem, kde si každý mystik realisoval svoje "pojmy a dojmy" tak, jak mu tryskaly ze srdce. Mnoho mystiků se také potácelo na hranici západní pravověrnosti a hereze a pravidelně byli z kacířství také obviňováni. Jestliže tedy někde vládla spíše citovost v duchovních věcech, bylo to na Západě. Na Východě se mystika realisovala v (duchovním) rozumem daných podobách a naprosto to nebylo ke škodě jejímu rozkvětu.
Je ovšem pravdou, že každý pravoslavný národ je jiný - a pravoslaví se nesnaží, aby prožívání víry u všech národů bylo stejné (to se v jisté míře dálo spíše u katolictví). Tak Rusové jsou opravdu citovější a jejich víra klade větší důraz na citové prožívání (což není míněno jakkoli špatně, podobně je katolictví Poláků citovější a méně racionální než katolictví Francouzů). To je ovšem záležitost Ruska a nelze podle Rusů posuzovat Východ jako celek a už vůbec ne východní křesťanství. Náš národ je naopak poměrně výrazně rozumový, a proto není důvod se domnívat, že by v něm prožívání východního křesťanství nabylo stejných forem jako u Rusů.
Západní rozum, tolik adorovaný, který podle jeho zastánců dal vzniknout filosofii (znamená to snad, že se na Východě filosofie nepěstovala?) a svobodné společnosti, vedl k čemu? Od 12. do 14. století se vybíjel v církevních sporech o universálie, největším sporu středověku. To je ale naprosto nesmyslný a bezpředmětný spor. Z křesťanského hlediska je úplně lhostejné, zda jsou ideje před věcmi či naopak. Dvě stě let rozumového úsilí na Západě bylo zcela promarněno spory o hlouposti. Vůbec nebo téměř vůbec se přitom neřešily daleko důležitější věci. Bylo to mimochodem až české reformní hnutí, které prolomilo tyto "debaty o ničem" a vneslo do církevního života opravdu důležitá témata: přijímání z kalicha laiky, chudobu církve, svatokupectví, oprávněnost odpustků, národní jazyk při liturgii, v náznaku i oprávněnost učení o očistci.
Ve své posedlosti rozumem Západ počal rozumově zdůvodňovat všechna tajemství víry. A naprosto zbytečně. Začal vytvářet theologické summy, třídil svátosti, církev a kdeco na kategorie, přičemž do toho všeho "obratně" zamíchal Aristotela, na nějž kladl často větší důraz než na Písmo svaté a tradici církevních otců (sám jsem se setkal s katolickým knězem, který se snažil dokázat oprávněnost katolického učení o vycházení Ducha Sv. i ze Syna na základě aristotelských kategorií, platných v Trojici!). Tím došlo sice k vzniku impozantní budovy rozumového chrámu západní dogmatiky, která ale už jen málo souvisela s Kristovým evangeliem zvěstovaným v 1. století. Východu byly tyto malichernosti naprosto cizí. To, co západní autoři považují běžně za klad, musí nejen východnímu křesťanu (v kterékoli zemi), ale i upřímnému křesťanu západnímu připadat jako strašlivá pohroma Západu, která umrtvila západní církev. Následky toho nese Západ dodnes. Není potom divu, že v takovýchto "duchovních" strukturách nenacházel lidský duch příliš prostoru a mystikové byli nuceni se pohybovat velmi často mimo tuto velebnou, ale prázdnou a chladnou theologickou stavbu. Východ ve svých sporech řešil daleko důležitější věci jako třeba hesychatické spory, které byly důležité pro každodenní duchovnost a modlitební život nejen desetitisíců mnichů, ale i laiků.
Při tom všem nepřispívaly spory v západní církvi ani k svobodné výměně názorů, protože tam, zcela v duchu otřepaného úsloví, "existovala svoboda projevu, ale nikoli po projevu". Kdo příliš vybočil z řady, byl internován v klášteře, kdo na svém názoru příliš trval, byl upálen. Jmenujme za všechny Jana Husa a Jeronýma Pražského, ovšem za nimi stojí přinejmenším tisíce dalších. A na vině nejsou jen katolíci - za totéž upalovali běžně i kalvinisté. K tomu se ale ještě vrátíme.
Západní rozumovost je tedy spíše vládou rozumu samotného, bez srdce a bez lásky. Východ je naopak vláda lásky a srdce, ovšem spolu s duchovním rozumem. Jestliže M. Kundera negativně hodnotí již augustinovskou větu "Miluj Boha a dělej si, co chceš" jako pobídku k citovosti nekrocené rozumem (a vedoucí často do pekel), pak se jedná o hrubé neporozumění Východu. Láska k Bohu jednak nedovolí již sama o sobě člověku činit cokoli špatného (pokud je prožívána upřímně a v duchu Evangelia), jednak se vztah k Bohu podle východní tradice realisuje prostřednictvím právě "nůs", duchovního rozumu. Takže nejde o slepou, divokou a nerozumnou lásku. Ostatně - může být vůbec křesťanská láska, pro niž má řečtina výraz "agapé", nerozumná a bláznivá? Tyto atributy má daleko spíše láska milostná, v řečtině "erós", která ale naprosto s láskou k Bohu nesouvisí. Zejména současný Západ ale není schopen tyto dva pojmy odlišit, a tak je zaměňuje.
Jestliže na Východě má láska a cit korektivum v duchovním rozumu, pak Západ pro rozum postrádá korektivum lásky. Místo teoretických úvah to lze osvětlit na ovoci, které Západ zplodil - vždyť "po ovoci poznáte je". Záměrně opomenu nacismus a komunismus, protože tyto dvě zrůdnosti jak na Západě (kde obě vznikly), tak na Východě (kde se alespoň komunismus na určitou dobu ujal), stavěly na tom nejhorším, co je v člověku, a záměrně opomíjely a přímo popíraly kulturní tradice jak východní, tak západní.
Cože zplodil Západ? Po celý středověk hořely na celém Západě inkvisiční hranice, na kterých umírali muži obvinění z kacířství a ubohé ženy nařčené z čarodějnictví. A byla to v pravdě masivní záležitost, vždyť katolická církev zřídila celou instituci na to, aby pečlivě vyhledávala lidi, kteří na hranicích nakonec skončili. A dělo se tak od počátku 13. století na celém Západě, nešlo tedy o nějaké zřídkavé extrémy. Upalování lidí převzali nadšeně i protestanté, vynikali v něm zejména kalvinisté, ale nepohrdli jím ani anglikáni. Ještě v době počínajícího baroka byl v roce 1600 upálen filosof Giordano Brunno a poslední inkvisiční hranice zhasly v Evropě až v 1. čtvrtině 19. století! To je ten západní rozum, to je ta západní svoboda? Na Východě něco takového neexistovalo. V podstatě zde téměř nedocházelo k upalování lidí, daleko spíše se pálily knihy a lidé byli posíláni do klášterů a do vyhnanství. Ve Východořímské říši byli upáleni pouze v jednom období Bogomilové, nicméně v případě této sekty se prolínaly náboženské a mocenské faktory. Bogomilové kromě kacířského učení počali rozkládat státní struktury říše a v budoucnu mohli ohrozit její integritu. Podobně v carském Rusku byli sice upáleni někteří starověrci, ale napříkald jejich hlavní ideolog, protopop Avakum, byl spolu s dalšími upálen na příkaz panovníka roku 1682 až poté, co se starověrci zúčastnili krvavého moskevského povstání, při němž byla ohrožena přímo i carská rodina. I zde se tedy prolnuly náboženské a mocenské motivy. Je přitom příznačné, že od roku 1666, kdy byli starověrci vyobcováni z církve, považoval po celých šestnáct let ruský stát trest vyhnanství pro jejich vůdce Avakuma za zcela postačující - dukud se starověrci nezapojili do ozbrojeného povstání. Na Západě by zemřel na hranici nepochybně mnohem, mnohem dříve.
Co je dalším plodem Západu? Křížové výpravy. Adorace bojovníka zabíjejícího pro víru. Na Východě zůstalo vždy povědomí, že zabíjení není v pořádku ani pro víru a v případě obrany a vojáci, vracející se z války zpět do Cařihradu, byli pravidelně na nějakou dobu odloučeni od svatého přijímání jako pokání za zmařené životy - a to i když se vraceli z bojů proti nevěřícím při obraně vlasti. Na Západě se nakonec staly války ve jménu víry naprosto běžnými a křížové výpravy vyhlašovány proti kdekomu: Saracénům ve Svaté zemi, pohanským Prusům a Polabským Slovanům, husitům, Jiříkovi z Poděbrad. Vznikly zde a i bojové řády, věc pro Východ naprosto nepochopitelná, které vedly své permanentní křížové výpravy. A to dokonce i proti východním křesťanům, jako němečtí rytíři.
Dobrá, možná řeknete: Středověk! Ale skutečná západní kultura, jak ji známe dnes, vznikla až díky renesanci! Možná. Pak tedy dovolte zopakovat, že je naprosto nefér chtít srovnávat Západ od roku 1500 s Východem. Po roce 1500 byl celý Východ s výjimkou Ruska pod tureckou nadvládou. A srovnávat renesanční/barokní/osvícenský Západ se středověkým Východem 11. - 14. století není objektivní.
Dokončení zítra