Polemika nejen s Milanem Kunderou

Již delší dobu jsem chtěl napsat polemiku s odsuzováním Východu, které jsem si přečetl v knize Milana Kundery Jakub a jeho pán. V současné době, poté, co se objevily v podobném duchu i další články, cítím, že je takové polemiky potřeba o to více.

V letošním roce si připomínáme 1150. výročí příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a christianisace našich zemí. V souvislosti s tím bylo zveřejněno mnoho komentářů. Velká část z nich je kupodivu negativní - někteří autoři (jmenujme Bohumila Doležala a Odilo Štampacha, ale nejsou asi jediní) se vyjadřují k tomuto výročí negativně. Podle nich byla cyrilometodějská misie jen epizodou, která "naštěstí" neměla další následky. Těmi zhoubnými následky by měla podle nich být příslušnost k východní církvi a tím i k východnímu civilizačnímu okruhu. Opět "naštěstí" k tomu ale nedošlo, přičemž někteří autoři dokonce kladně hodnotí vyhnání Metodějových žáků z Moravy jako důležitý krok k přináležitosti našich zemí k Západu.

To sám o sobě je obludný výklad. Jak někdo může tvrdit, že bylo dobře, když byli pronásledováni pro svou víru vzdělaní, zbožní a nikomu neškodící Metodějovi žáci, kteří usilovali o blaho státu? Jak někdo může násilí proti nevinným vydávat za správnou věc? A ono nejde jen o vyhnání, vždyť Metodějovi žáci byli vězněni, týráni, prodáni do otroctví a jejich vůdce, zvolený arcibiskup sv. Gorazd, byl pravděpodobně zabit, protože zprávy o něm mizí. To je skutečně nenávist některých lidí tak hluboká, že raději budou trýznit a zabíjet nevinné, jen aby zvítězila jejich idea? Vane z toho duch francouzské revoluce, "nejsladšího" plodu Západu.

Uspokojení nad tím, že cyrilometodějská misie byl u nás neúspěšná (opravdu?), je u mnoha lidí způsobeno tím, že se domnívají, že křesťanský Západ je lepší než křesťanský Východ. To je ale právě otázka, kterou bychom chtěli rozebrat. Skutečně je Západ lepší než Východ? Bylo by tedy něco špatného na tom, kdyby naše země byly součástí Východu?

Mnoho lidí, když posuzuje Východ a Západ, se dopouští velmi neférové a podpásové argumentace. Poukazují na to, že na Východě bylo sovětské Rusko, i na jistou politickou a společenskou zaostalost balkánských pravoslavných zemí. Poukaz pak zní: A kdybychom byli pravoslavní, byli bychom jako oni! To přece nechceme!

To je skutečně zoufalá argumentace. Komunismus nemá s tím, zda je země pravoslavná, katolická, buddhistická či jakákoli jiná, nic společného. Komunisté se chovali všude jako zvěř a všude, kde měli možnost, budovali stejné peklo na zemi: V Rusku stejně jako v Německu, v Bulharsku stejně jako v Číně, na Kubě stejně jako v Rumunsku, v Kambodži stejně jako v Československu. Jistá zaostalost balkánských zemí pak byla dána nikoli tím, že byly pravoslavné, ale prostě tím, že byly 400 let pod nadvládou Turků, kteří do značné míry bránili vzniku politických, kulturních a hospodářských struktur těchto oblastí a plánovitě potlačovali elity porobených národů.

Pokud chtějí kritici Východu něco srovnávat, ať srovnávají Balkán před osmanskou invazí se Západem. Tu poznají, že Východořímská říše byla kulturně a společensky nejvyspělejší zemí Evropy, jejíž úrovně dosáhla Itálie až ve 14. století (a zčásti právě díky stykům s ní!) a zbytek Západu až v 16. století, kdy už ovšem Východořímská říše neexistovala. Ovšem Západ se ve své pýše snaží Východořímskou říši ignorovat a bojí se srovnání s ní - protože z něj by západní "barbaři" vyšli nutně poraženi. Typickým znakem této ignorace je běžné tvrzení, že Římská říše zanikla roku 476 sesazením Romula Augustula. Nikoli. Říše římská zanikla roku 1453 dobytím Cařihradu Turky, protože její císař byl "císařem Římanů".

Východ je často negativně hodnocen kvůli tomu, že státní útvary zde nabývají forem "orientální despocie", proti čemuž je dávána do protikladu západní demokracie. To je do jisté míry pravda, ovšem souvisí to daleko spíše s historickým vývojem než s náboženskou orientací. Východořímská říše byla prostě absolutní monarchií proto, že tuto formu měla Římská říše jako celek a v 5. století se její západní část zhroutila, kdežto východní přetrvala. Následně se některé východní státy - Bulharsko, Rusko - snažily některými formami přiblížit formám Východořímské říše, protože se cítily jejími dědici. Ale ona "despocie" rozhodně nesouvisela s náboženstvím, ale právě se společensko-hospodářskými podmínkami. Třeba pravoslavné Valašsko či Moldávie byly společenským zřízením daleko bližší západním feudálním státům než Rusku či Východořímské říši. Logicky z toho vyplývá, že země může být pravoslavnou a nemusí být "orientální despocií". Není důvod se domnívat, že na Moravě by vznikl "despotický" stát podobný Rusku.

Ovšem při srovnání Východu a Západu kritici Východu zase nepoukazují na věci, které jsou jednoznačnou předností Východu. Totiž důraz na právo, dobře fungující administrativu a důležitou roli státu. O dokonalém právním systému, správním aparátu a funkčním státu se mohlo Západu až do doby osvícenství jenom zdát. A je příznačné, že když Západ těchto forem dosáhl, bylo to téměř vždy doprovázeno posílením moci panovníka, "osvícenským absolutismem". Lze v podstatě říci, že dnešní podoba státu, jak vznikala od dob osvícenství, je nesrovnatelně bližší podobě oné proklínané východořímské "orientální despocie" než tehdejším západním feudálním státním celkům, které často držely pohromadě jen dost volně a král neměl příliš vliv na to, co dělají na svých lénech jeho baroni a hrabata.

Ono samozřejmě i na Východě se dokonalé právní a administrativní prostředí začalo časem hroutit, nicméně nebylo to kvůli tomu, že by bylo v něčem špatné, ale prostě proto, že Východ byl neustále pod tlakem kočovných nájezdníků. Zatímco Západ po eliminaci vikingského nebezpečí po roce 1000 už žádné útoky nezažil, Východ byl sužován nejprve seldžuckými Turky, kteří ovládli Malou Asii, poté Mongoly, kteří smetli Kyjevskou Rus a učinili z poloviny kvetoucí země pustinu, a nakonec Osmany, kteří zničili nejen Východořímskou říši, ale opanovali i všechny pravoslavné země na Balkáně. A k tomu navíc připočtěme v pravém slova smyslu barbarský útok křižáků na Cařihrad roku 1204, který Východ zasáhl přímo v jeho srdci. Právě tyto neustálé nájezdy zapříčinily pád a degradaci Východu, a nikoli nějaké jeho vniřní slabiny. To se stalo ale až mnoho století po příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Západ naproti tomu měl od roku 1000 celé milénium ke klidnému vývoji nenarušovanému zvenčí.

Na Východě bývá často kritisováno spojení církevní a státní moci. Západní oddělení státu a církve je naopak oslavováno. Je opravdu ale východní pojetí tak špatné a západní tak dobré? Ideálním modelem soužití církve a státu na Východě byla "symfonie", tedy souhra obou složek. Církev měla své jasné postavení ve státě. Hlavou církve byl patriarcha, hlavou státu panovník. Panovník disponoval mocenskými prostředky, vojskem, penězi atd. Patriarcha měl duchovní moc. Kritici Východu mají za to, že to vedlo k posluhování církve státu. Do jisté míry ano - možná toto sepětí bylo církvi i na škodu. Jeho pevnost se ale přeceňuje. Velmi často se patriarcha a panovník dostávali do střetu, pravidelně proto, že patriarcha kritizoval kroky a chování panovníka. Velké množství patriarchů a biskupů bylo jak ve Východořímské říši, tak na Rusi sesazeno/vyhnáno/uvězněno/oslepeno/zavražděno právě proto, že se postavili panovníkovi (za jedenáct století od založení Cařihradu do pádu říše roku 1453 bylo císaři z politicko-náboženských důvodů sesazeno třicet patriarchů, což je poměrně velké číslo). Kritici východního vztahu církve a státu zapomínají, že církev je náboženskou institucí, tvořenou věřícími lidmi. Pokud by nebylo víry, jistě by hrozilo jen přisluhování církve státu. Jenže království křesťanů je na nebesích a opravdu věřící křesťané je nezradí kvůli světskému státu. Tedy pokud stát jedná proti Kristovu Evangeliu, nemohou jej podporovat a naopak protestují. To se běžně dělo i na Východě - a možná častěji než na Západě.

Západní fungování církve a státu vypadalo tak, že církev s centrem v Římě byla podřízena papeži, nikoli místním panovníkům. To umožňovalo do značné míry její nezávislost na panovnících. Nicméně daní za to bylo, že církev vytvářela de facto státní struktury, stávala se státem ve státě. A protože z křesťanského hlediska může být dokonalá církev, ale nemůže být dokonalý stát, přijímala s tím částečně i veškeré nedokonalosti, které se ke státu vážou. Jestliže hovoříme o "orientální despocii" na Východě, pak na Západě se takovou "orientální despocií" stala církev. Každý ruský car či východořímský císař by bledli závistí při pohledu na moc papeže nad církví. Co je ale odpustitelné u státu, není odpustitelné u církve. Západní oddělení církve a státu tedy vedlo k tomu, že se církev sama stala nejabsolutističtějším státem. Na Východě mohla absolutistický stát korigovat a v posledku zachránit církev, kdo ale mohl zachránit církev na Západě? Stát? Možná zde jsou kořeny západního sekularismu, který byl jedinou odpovědí na stav církve. "Jestliže sůl bude zmařena, čím bude osolena?"

Je smutnou skutečností, že demokracie (kterou jako křesťané musíme hodnotit jednoznačně kladně), nevznikla naprosto díky působení římskokatolické západní církve, ale naopak jí navzdory. Ve většině případů totiž západní církev nejen patřila k oporám autokratických režimů a absolutních panovníků, ale jakákoli demokracie nefungovala ani v jejích vnitřních strukturách. Naproti tomu východní církev zachovala demokratické principy církeve prvotní, jako je volba biskupů lidem či přesvědčení, že právě věřící lid je ochráncem pravé víry a biskupové jsou mu do značné míry odpovědni. Nelze ovšem zastírat, že i východní církev byla pravidelně oporou autokratických panovníků. U vědomí uvedených skutečností je ale jasné, že příslušnost naší země do rodiny evropských demokracií není naprosto odvozena od toho, že u nás zvítězila západní církevní orientace. Zde sehrály roli zcela jiné, povětšinou geopolitické faktory. Naše země by tak docela dobře mohla být demokratická i jako pravoslavná.

A pokud chce někdo namítnout, že v carském Rusku po Petru Velikém šlo o skutečnou nadvládu státu nad církví, je třeba upozornit, že to bylo kvůli tomu, že car Petr narouboval na východní poměry západní model "summus episcopus", který převzal z protestantských zemí. Tedy model, podle něhož je panovník hlavou místní církve. Toto pojetí bylo ovšem Východu cizí. A sám Petr je zavedl proto, aby odstranil církevní opozici státní moci, a podřídil si tak církev, kterou považoval za hrozbu svému absolutismu. Moskevští patriarchové totiž hájili nezávislost církve oproti státu a poslední patriarcha Hadrián se nebál kritisovat samotného Petra Velikého. Car věděl, že církev bude nikoli poslušným sluhou, ale spíše odpůrcem jeho autokratického režimu.

Pokračování zítra