16.10.2021 | Svátek má Havel


HISTORIE: Vstanou noví pamětníci

30.1.2020

Dovolil jsem si poopravit titulek, který mi připomíná doby (skoro) minulé. Každý z nás má nějaké vzpomínky, tedy nic neobvyklého, jen jejich vybavování je poněkud zvláštní. Nemohu a nechci tu rozvíjet teorie o lidské paměti, jen uvedu několik příkladů, které mě inspirovaly k tomuto článku. Tak třeba Václav Klaus před lety ve vzpomínkách na Pražské povstání povídal, jak se účastnil bojů na barikádách, jen nám tehdy neřekl, že mu byly necelé čtyři roky. Asi pod úhlem vidění filmu Syn pluku.

To je z mnoha vzpomínek ta nejúsměvnější, ale v současné době jsem, a nejen já, svědkem výroků a článků o snaze překrucovat dějinné události. Žhavá témata, jako je Koněv či vlasovci, rozpoutala jakousi mediální válku a jsme dokonce obviňováni, že úmyslně překrucujeme dějiny. Píši, že jsme obviňováni, čímž chci říci, že se hlásím k těm, kteří nesouhlasí s rudými tvůrci nových dějin. Říkám rudými proto, že od konce války komunisti, tehdy ještě pod Stalinem, určovali, co se bude o válce, jejím vzniku a průběhu, lidem říkat.

Já byl mezi léty 1941 a 1950 dítě školou povinné. Z protektorátu si jen pamatuji uhelné prázdniny, volno při náletech a vyhýbání se klukům z Hitlerjugend. V sousední ulici bydlel jeden z těch starších, který po válce chodil agitovat za volební číslo jedna, což byli komunisti. Tenkrát to v Táboře nevyhráli, ale v republice ano.

V nové škole, reálce na Riegrově náměstí v Táboře, to bylo až do roku 1948 pohodové. Potom se začali měnit kantoři a reálka se stala Střední všeobecně vzdělávací školou. Po přestěhování jsem školní roky 48/49 a 49/50 dochodil v Soběslavi. Nevím, zda to byl nový předmět, ale říkali tomu občanská výchova a zde se konečně dostávám k tématu překrucování dějin.

O osvobození republiky se již zasloužila jen Rudá armáda, kamarádi z Plzně se to také tak museli učit. Beneš byl zrádce a Masaryk z učebnic zmizel, až na jednu výjimku. Totiž, že nechal střílet do dělníků. Po mnichovské zradě jsme prý měli požádat o pomoc Sovětský svaz. A to vše stihli ideologové během roku 1949. Jenže…

Je tu pakt Ribbentrop-Molotov, smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí ve stalinském Sovětském svazu.

Proto si mohli nacisté dovolit 1. září 1939 invazi do Polska.17. září byla tato invaze podpořena útokem Sovětského svazu. Tím byla zahájena druhá světová válka v Evropě. Nacistické Německo, Slovensko a Sovětský svaz během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly Polsko. Západní spojenci, kteří v reakci na německou agresi vyhlásili Německu válku, nebyli ochotni ani schopni Polsku významněji pomoci a nedokázali ani využít faktu, že většina německých jednotek byla soustředěna v Polsku a na polských hranicích. Výsledkem bylo rozdělení polského území mezi Německo, Sovětský svaz, Litvu a Slovensko.

Aby toho nebylo málo, je tu Katyňský masakr, což je označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000 mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence. Sovětský svaz následně získal kromě území a porobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence zajatých mimo bojové operace. Ti byli vězněni až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji k názoru, že není žádoucí, aby se „prominentní váleční zajatci“ obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit. Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně udává právě jejich nepřátelský postoj k SSSR a jeho režimu. Příkaz k vraždě navržený Berijou a podepsaný Stalinem, vrchním sovětským vůdcem, Klimentem Vorošilovem, významným maršálem Rudé armády, Molotovem, sovětským diplomatem, a také Anastázem Mikojanem, vrchní autoritou Státního výboru obrany a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem.

Pakt nepakt, Hitler nespoléhal na Slalina a chtěl Evropu celou pro sebe. Proto je tu operace Barbarossa, invaze německých vojsk do Sovětského svazu (SSSR), která otevřela východní frontu druhé světové války. Počáteční rychlý průběh invaze byl ulehčen značným oslabením velitelských struktur Rudé armády v důsledku likvidace sovětského důstojnického sboru, která proběhla mezi lety 1937 a 1939 na rozkaz diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941 v bitvě před Moskvou, když vyčerpaná německá vojska nedokázala v krutých zimních podmínkách a za sílícího náporu Rudé armády pokračovat v postupu a byla nucena přejít do obrany svých pozic. Tím prakticky skončila německá blesková válka na území SSSR.

V průběhu operace Barbarossa zajaly německé jednotky několik milionů sovětských válečných zajatců, kterým se nedostalo ochrany podle Ženevských konvencí. Většina z nich v zajetí zemřela. Nacistické vedení Německa nechalo záměrně vyhladovět ruské válečné zajatce k smrti; byla to součást tzv. „Hladového plánu“ (Hungerplan), který měl za cíl snížit počet obyvatel východní Evropy a pak ji znovu osídlit etnickými Němci.

Na popsání celého průběhu války tu nemám místo. Protože se právě o konci, kapitulaci a Pražském povstání stále diskutuje, pokusím se některé události, jak jsou mi známé, připomenout.

Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa byl první dokument, podle kterého proběhla bezpodmínečná kapitulace ozbrojených sil nacistického Německa spojeneckým mocnostem, čímž skončila druhá světová válka v Evropě. Právní akt kapitulace byl podepsán 7. května 1945 v Remeši. Na požadavek Sovětského svazu byla kapitulace opakována 8. května 1945 v Berlíně.

Ceremonie německé kapitulace se tedy dne 8. května konala před představiteli SSSR, USA a Velké Británie v Berlíně v bývalém důstojnickém kasínu v Karlshorstu.

Kapitulaci ze 7. května podepsali německý generálplukovník Alfred Jodl, americký generálporučík Walter Bedell Smith, sovětský generálmajor Ivan Susloparov a francouzský sborový generál François Sevez. Z 8. května to byli: polní maršál Wilhelm Keitel, generál admirál Hans-Georg von Friedeburg a generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff za Německo, za Spojence maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov, americký generál Carl Spaatz, britský vrchní letecký maršál Arthur Tedder a francouzský armádní generál Jean de Lattre de Tassigny.

Vinou různých průtahů (mimo jiné zejména vynucení si delegáta Francie, aby na dokumentu byl také francouzský podpis) se ceremonie protáhla do pozdních hodin, kdy byl akt kapitulace konečně podepsán. Tato skutečnost je příčinou nejasností kolem data oslav konce války. Zatímco ve Spojených státech amerických a ve většině Evropy ve chvíli podpisu německé kapitulace v Berlíně byl ještě 8. květen, v Moskvě v té době už byl 9. květen (chvíli po půlnoci vzhledem k časovému pásmu).

V zemích východního bloku se Den vítězství slavil 9. května, i když ve střední Evropě a na Balkánu se podepsání německé kapitulace odehrálo ještě 8. května. Po roce 1989 se oslavy ukončení druhé světové války začaly ve střední Evropě slavit shodně s lokálním časovým pásmem 8. května.

Skoro zapomenutá je Mise Velichovky, akce americké armády uskutečněná v období mezi 7. a 8. květnem 1945 na území Čech, s cílem doručit informaci o kapitulaci maršálu Schörnerovi, veliteli německé skupiny armád „Střed“. Z tohoto důvodu byl do Plzně přepraven německý zmocněnec plukovník W. Meyer-Detring, který měl kapitulaci osobně doručit. Velitelem mise byl podplukovník Robert H. Pratt ze štábu V. sboru americké Třetí armády. Koloně amerických vozidel velel major Carl O. Dowd. Zda se Ferdinand Schörner jednání s Američany skutečně zúčastnil, je stále věcí dohadů.

Mise se zúčastnili příslušníci 23. průzkumné squadrony americké 16. obrněné divize V. sboru americké Třetí armády. Kolonu tvořilo pět vozidel Ford M8, tři vozidla Jeep, dvě štábní limuzíny, rozhlasový a sanitní vůz. Dále kolonu doprovázeli armádní novináři a korespondent agentury Reuters. Jejich trasu vždy v den výročí, dle možností, sleduji jako konvoj veteránů se zastávkou v Hořicích.

Pražská otočka – vlasovci

Koncem války byla větší část ruské osvobozenecké armády soustředěna v Čechách. Během Pražského povstání v květnu 1945 přišla nečekaně pomoci špatně vyzbrojeným povstalcům v Praze proti nacistickým okupantům.

O chystaném povstání v hlavním městě přitom informovali generála Vlasova už 2. května představitelé domácích ilegálních vojenských skupin. První divize ROA o síle 23 tisíc mužů, jež se nacházela jižně od Berouna, začala 5. května postupovat ku Praze. Ve večerních hodinách byl předsunutý oddíl tří set mužů, dvou tanků a čtyř obrněných vozů na jižním okraji města. První pluk postupoval 6. května ve směru Chuchle-Smíchov, čtvrtý na Jinonice-Motol a třetí zaujal pozice ve směru Řepy-Bílá hora.

Jednotky z těchto pluků zasáhly 6. a 7. května do bojů na straně povstalců. Zpevnily obranu Prahy na jižních přístupech k městu, tedy na linii Modřany-Podolí-Pankrác a v prostoru Hrdlořezy-Strašnice. Zasáhly do bojů na Pankráci, Vinohradech a Smíchově. V noci na 8. května dobyly Ruzyň a obsadily letiště, odkud do té doby startovaly německé stíhačky k útokům na Prahu.

V bojích o Pankrác, Vinohrady, Smíchov a Ruzyni přišlo o život na tři sta vlasovců.

9. května 1945 v časných ranních hodinách vjely do Prahy první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Začaly střety mezi jednotkami Rudé armády a poslední částí německých vojsk, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout, z nichž velkou část tvořily části 2. SS-Panzer Division „Das Reich“ a 44. Waffen-SS Panzergrenadier Division Wallensein. Během dne byla Praha čištěna od německých fanatických odstřelovačů, kteří se zabarikádovali ve vyšších patrech budov či střechách a stříleli sovětské vojáky i české civilisty v ulicích.

Květnové povstání v Praze bylo v letech komunismu interpretováno dosti jednostranně, přičemž byla vyzdvihována činnost komunistů a přínos Rudé armády na osvobození Prahy. Po roce 1989 se naopak objevovaly zjednodušené pohledy na povstání. Vlasovci byli po válce vydáni Sovětskému svazu, následovaly popravy nebo smrt v gulagu. Řešila se také otázka neúčasti americké armády na osvobození Prahy či případně jiné potenciální pomoci.

Zde chci zdůraznit, že vlasovci mohli v pohodě zajet do amerického zajetí, protože demarkační linie se „uzamkla“ až po podpisu kapitulace 8. května, jenže oni jeli ku Praze.

V polovině roku 2018 zmizela ze zdi Staroměstské radnice při její rekonstrukci deska věnovaná maršálu Koněvovi a I. ukrajinskému frontu, který až 9. května 1945 dorazil do Prahy na pomoc Pražskému povstání. Podle vyjádření primátora Hřiba ze srpna 2019 bude deska po její rekonstrukci umístěna do zatím neupřesněného muzea. Tento krok vyvolal spory o interpretaci povstání a o to, kdo má jaký podíl na osvobození Prahy.

Osvobozování

V dubnu 1945 se do Bavorska probojovaly jednotky Třetí americké armády, kterým velel generál George S. Patton. 18. dubna 1945 vstoupily americké jednotky na území předmnichovské československé republiky. V 09:55 dorazily první jednotky americké armády k obci Hranice v ašském výběžku. Jednalo se o průzkum roty K 3. praporu 358. pěšího pluku 90. pěší divize z XII. armádního sboru. O dva dny později vnikly jednotky i do Aše. Vzhledem k tomu, že toto území bylo osídleno Němci (jednalo se o území Říšské župy Sudety), nebyli Američané vítáni jako osvoboditelé. 25. dubna se bojovalo o Cheb, který Američané se ztrátami dobyli. 29. dubna se k hranicím předválečného Československa přesunuly další jednotky V. sboru Třetí americké armády.

30. dubna si Američané vyžádali na generálním štábu Rudé armády postup na osu Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice, a to z důvodu krytí levého boku 3. americké armády při postupu na Rakousko. Sověti, kteří se v té době probili na Ostravsko a po osvobození Brna stáli na jihu Českomoravské vysočiny, s tímto řešením 30. dubna souhlasili. Američané však setrvávali na svých pozicích a do Čech zahájili postup až 5. května 1945. Téhož dne pronikli ke Kynšperku a osvobodili městys Chodová Planá a Klatovy. 6. května v brzkých ranních hodinách byl útok obnoven. Hlavním cílem byla Plzeň, kde den předtím vypuklo povstání. Kolem osmé hodiny ranní pronikly do Plzně jednotky americké 16. obrněné divize a umlčely poslední německá ohniska odporu. Boje pokračovaly i na dalších místech jihozápadních Čech.

Winston Churchill byl zastáncem osvobození Prahy západními spojenci, s čímž se dokonce 30. dubna obrátil dopisem na amerického prezidenta Trumana. Truman mu však odpověděl, že útok k Vltavě již chystají Sověti a jeho záměrem bude pouze „postupovat a ničit všechny zbývající organizované německé síly. Bude-li postup do Československa poté žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky, logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary. Nepokusím se o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za nerozumný“. Když vypuklo 5. května v Praze Pražské povstání, chtěl také generál Patton pokračovat v postupu na české hlavní město. Byl si vědom toho, že německá miliónová armáda, které velel Ferdinand Schörner, již neklade na západě takový odpor jako sovětským vojskům tvrdě bojujícím na Moravě. Hitlerův nástupce admirál Karl Dönitz po svém nástupu 29. dubna do čela Německa v rozkazu wehrmachtu uvedl: „proti Angličanům a Američanům musím bojovat, pokud mi budou bránit v boji proti bolševikům“. Část německých jednotek však i tak proti západním spojencům ještě bojovala. Generál Eisenhower měl však samozřejmě instrukce nedostat se do konfliktu s ruskou stranou, neboť Američané spoléhali na budoucí podporu SSSR v boji s Japonskem ve válce v Tichomoří. Co ale nikde není napsáno, že Sověti tam nepomohli, jen si zabrali Kurilské ostrovy.

7. května již boje prakticky ustaly, protože již předchozího dne se jednalo o kapitulaci německých vojsk. Alfred Jodl, který kapitulační jednání za Německo vedl, se snažil před sovětským zajetím uchránit co největší počet německých vojsk, takže Němci prakticky přestali klást Američanům odpor a snažili se spíše přejít k nim do zajetí. Američané tak mohli do 10. května obsadit zbytek území, které připadlo do jejich sféry. Při osvobozování českého území padlo 116 Američanů, dalších 406 bylo raněných.

Americké i sovětské jednotky opustily Československo do listopadu 1945.

Poslední výstřely 2. světové války - Slivice u Milína

V rozporu s německým kapitulačním aktem docházelo v této oblasti ještě pět dní po ukončení války k terorizování okolního civilního obyvatelstva. Po 9. květnu 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením generála SS-gruppenführera Karla von Pücklera, velitele Waffen-SS, který se zde rozhodl vybudovat opěrný rajón.

Ve směru od Prahy a zároveň z výcvikového prostoru SS na Sedlčansku se tehdy tisíce hitlerovských vojáků snažily dostat na jihozápad do amerického zajetí. V momentě, kdy vešly v platnost podmínky kapitulace, Němci museli a měli zůstat stát. Aby nepadli do sovětského zajetí, z něhož měli obrovský strach, snažili se probít k Američanům. Ti ale už nebyli ochotni přebírat další Němce, proto je odrazili a demarkační linii uzavřeli. Celé německé uskupení uvázlo v tomto prostoru a proti němu zaútočili vojáci tří ukrajinských frontů Rudé armády, kteří je spolu s Američany sevřeli ze všech stran. V ozbrojeném střetnutí se bojů s nepřítelem zúčastnil místní nepříliš početný a jen lehce vyzbrojený partyzánský oddíl „Smrt fašismu“ zformovaný okolo sovětského desantu kpt. J. A. Olesinského. Partyzánský pokus o útok byl však v průběhu dopoledne 11. května Němci v prostoru Slivice krutě a nemilosrdně potlačen. Teprve úder sovětských vojsk 11. května 1945 v odpoledních a nočních hodinách pod vedením generála K. A. Sviridova znamenal definitivní konec bojů. Po předchozím průzkumu terénu následoval přepad pomocí děl a kaťuší. Palebné pozice si Rudá armáda vytvořila mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Obranný rajón nepřítele pokryla sovětská dělostřelecká palba, pak přišel útok pozemních vojsk. Význam této pravděpodobně poslední rozsáhlejší vojenské operace 2. světové války v Evropě umocňuje skutečnost, že se na ní bezprostředně podílely útvary tří ukrajinských frontů (UF) a nepřímo také jednotky amerického XII. sboru ve směru od Čimelic. Asi ve 3 hodiny ráno 12. května 1945 utichla u Slivice střelba, Němci opustili své pozice a kapitulovali. Oficiální tečku za bojovou činností však udělala kapitulace gen. von Pücklera podepsaná v Čimelicích již v 1.30 hodin 12. května, která byla zároveň i poslední kapitulací druhé světové války podepsanou na našem kontinentě. Druhého dne generál spáchal v Čimelicích sebevraždu. Do zajetí padlo 6000 Němců.

Tak si, soudruzi, překrucujte, co se vám zlíbí, ale nic tím nezměníte.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.