Před šedesáti lety vystoupil na tribunu postavenou na Václavském náměstí předseda vlády Klement Gottwald a oznámil svým nadšeným stoupencům politické vítězství. Prezident Beneš naproti tomu uznal prohru v mocenském souboji s předákem komunistů a kapituloval. Umožnil mu tak ústavní cestou získat úplnou moc. Do dějin vstoupila zlověstná věta „Právě jsem se vrátil z Hradu od pana presidenta“. Co následovalo, je dobře známé včetně všeobecně převládajícího výkladu. Křišťalově čistý bytostný demokrat hrající fair prohrál s falešným hráčem, později zbarvícím své ruce od prolité krve politických protivníků. Je však tento obraz pravdivý? Pokusme se zúžit únorový puč na mocenský boj obou politiků usilujících o přízeň moskevského vládce Stalina, a tedy o udržení pozic. Kremelský vůdce totiž rád popichoval protivníky proti sobě a bavil se jejich soupeřením o udržení na výsluní.
O 14 let starší Beneš se o politiku zajímal již před I. světovou válkou, zatímco Gottwald až po jejím skončení. Z období kolem roku 1912 lze hodnověrně doložit pohrdání budoucího národního socialisty Beneše systémem politických stran a demokratického pluralismu, zatímco u internacionálního socialisty Gottwalda se to bere jaksi samo sebou, ale mezi oběma muži nebylo v této věci pražádného rozdílu. Oba parlamentní demokracii považovali za nevhodný model uspořádání politického systému a shodně usilovali o její omezení a posléze i zničení. Na její likvidaci se dokonce dočasně spojili. Z historického hlediska její vznik můžeme datovat říjnovým diplomem císaře Františka Josefa I. v roce 1860 a tento systém se u nás udržel do podzimu 1938, k jeho obnově došlo až v roce 1990. Epizoda z let 1945-48 žádnou liberální demokracií nebyla, jednak Beneš v období 1945-46 do voleb vládl prostřednictvím dekretů jako faktický diktátor a pán země, politické strany se navíc ještě v exilu dohodly vyřídit politickou konkurenci jednou provždy. Solí v očích jim byla zejména agrární strana, jejíž předáky pro jistotu hned po osvobození Beneš a jeho spojenci poslali na dlouhá léta do vězení. Došlo tím navíc k nebezpečnému převážení levice nad pravicí, které později hladce přešlo do vlády jedné strany. To je i docela pádná odpověď všem kritikům ponechání legality komunistické straně po roce 1989.
Po volbách v roce 1946 už Beneš pánem země nebyl a musel se podřídit politickým stranám, které si stát rozparcelovaly podle svého gusta. Národní fronta byla víc než politickým orgánem spíše jakousi správní radou akciové společnosti, kde volby měly hrát úlohu soutěže o kontrolní balík. Největší díl moci po roce 1946 získal Klement Gottwald, a odsoudil tak Edvarda Beneše do role statisty. Ten se s tím nehodlal smířit.
Soupeření obou mužů se stalo zřetelným v roce 1943, kdy Beneš nedbal námitek svých spolupracovníků a vydal se do Moskvy, kde osud Československa vložil spojeneckou smlouvou do rukou Sovětského svazu. Nebyl v nebezpečí života jako v Berlíně Emil Hácha, ani nehrozil bezprostřední vpád cizích vojsk, natož aby statisíce vojáků již obsadily zemi a vůdcové státu byli zajati a uneseni do agresorovy moci a nuceni k podpisu nevýhodných smluv jako Alexander Dubček a jeho spolupracovníci. Učinil to proti vůli západních spojenců a dobrovolně, protože cítil ohrožení ze strany moskevského vedení KSČ a obával se ztráty vlivu.
A šel ještě dál. Na osvobozené území se symbolicky vracel z Východu v doprovodu sovětských generálů a přicházel s tzv. Košickým vládním programem, téměř navlas stejným, jaký přednesl V.I. Lenin ještě na nádraží v Petrohradě po návratu z exilu a který je znám jako tzv. Dubnové teze. Byl to program urychlení bolševizace země a sovětizace; o likvidaci parlamentarismu již byla řeč. Beneš šel radikálně dál a nahradil obecní samosprávu národním výbory s pravomocemi sovětů. Jestliže zákon o obecním zřízení z roku 1849, s různými obměnami platící do roku 1945, uvozoval svobodnou obec jako základ svobodného státu, a k této definici se dnes hlásí Evropská unie, jeden z tehdejších prezidentových dekretů stav vrátil o sto let zpátky. (Pozn. - K pokusu o obnovení samoprávy došlo v roce 1967, kdy ministerstvo vnitra pod vedením náměstka Milouše Jakeše předložilo a byla přijata novela zákona o národních výborech, která však nevešla díky sovětské okupaci v život. Zlikvidovaná samospráva se dočkala obnovení až v roce 1990 za Pithartovy vlády.) Beneš navíc pravomoce národních výborů obdařil soudními, takže až do roku 1953 mohly národní výbory ukládat tresty, zabavovat majetek, vystěhovávat občany z obce a plnit mnoho dalších úkolů teroristické povahy, jevících některé shodné rysy s leninskou Komisí pro mimosoudní opatření.
Prezident navíc zestátnil drtivou většinu hospodářství, a to převážně bez náhrady, pokud pomineme zabavený sudetoněmecký majetek. Privátní sektor se smrsknul na nepodstatnou část a celý systém národních podniků vznikl dávno před únorem 1948. Gottwald pak byl nucen převést do státních rukou každou vesnickou hospodu a drobné hospodářství nebo živnost, aby v Moskvě neupadl v podezření z nedostatku horlivosti. To měl zřejmě na mysl ve své poznámce Milouš Jakeš v roce 1989, když prohlásil, že se znárodnění přehnalo. Beneš ve snaze udržet si Stalinovu přízeň byl ochoten k čemukoliv, ale vývoj pro něj nebyl příznivý. Ať už by volby v roce 1948 dopadly jakkoliv, nikdy by ve svých rukou nemohl soustředit tolik moci, jako měl do roku 1946. Jeho protivník Gottwald byl ve stejné situaci či dokonce v horší. Pokud by se nechal odstavit v rámci kvasidemokratických procedur od moci, Stalin ani spolubojovníci by mu to nikdy neodpustili a dozajista mohl počítat s temnými konci. Byl tedy objektivně v horší situaci, ale svou partii zvládl dokonale. Beneš rozehrál hru, kde nakonec své hráče zradil, když přesvědčil Jana Masaryka, aby demisi nepodával, čímž by definitivně ztratil Stalinovu přízeň. Svou obojakostí umožnil Gottwaldovi a Slánskému poměrně snadno zvítězit, aniž padl víc než ojedinělý náhodný výstřel. O tom, jak si byli komunisté jisti, svědčí skutečnost, že velitelé pražských milicí Novotný a Pavel vydali každému ozbrojenci jen jeden náboj.
Únor 1948 rozpoutal novou vlnu represálií, kdy se vězení naplnila domnělými i skutečnými odpůrci komunistů, podobně jako v roce 1945 dopadli bývalí agrárníci, tentokrát šli jako první politici, kteří od roku 1945 s komunisty hráli svoji hru. Často se klade otázka, proč byl Gottwald přes všechny právní tradice Československa tak nemilosrdný. Předně je třeba připomnenout, že v roce 1945 byl zničen nejen fungující aparát obecních úřadů, ale celá dvě stě let pečlivě budovaná státní správa a důkladně nahrazena zpolitizovanými národními výbory. Podobnou ránu utrpělo soudnictví, armáda, policie a četnictvo. Komunisté přebírali úplnou moc v situaci, kdy všechno rozhodovaly stranické sekreteriáty a zbýval krok poslední, čtyři sekretariáty nahradit jediným. V tomto smyslu byl únor 1948 daleko menším zvratem než květen 1945. Gottwald nemohl vládnout smířlivě, když Stalin, tak milující teror a masové represálie, pozoroval jeho předchůdce Beneše, vyhánějícího během jediného roku do Německa obyvatelstvo Sudet v počtu víc než dvou milionů lidí, čemuž padlo za oběť podle chybějících dokladů až 300 tisíc osob vinou vražd, znásilnění, nemocí a útrap. Stalin by mu neodpustil nedostatečnou revoluční bdělost a oportunistickou smířlivost v účtování s poraženými třídami. Zmanipulované procesy měly vytvořit alespoň jakési zdání spravedlnosti a ponechat rozhodování v rukou komunisty ovládané justice, což bylo něco, s čím si absolvent pařížské Sorbonny Beneš hlavu nelámal. Za jeho faktické diktatury v letech 1945-46 se ani to nedělalo a na rozdíl od Gottwalda neexistovalo žádné kolektivní vedení či kontrola jeho činů. Vládl prostřednictvím lůzy, terorizující rozsáhlé vrstvy obyvatelstva a vykonávající revoluční spravedlnost, jeho protivníkovi pak stačila pouhá hrozba použití násilí. Natolik už byla důvěra v právní stát otřesena. Po únoru 1948 pak Gottwald doširoka otevřel komunistickou stranu každému, kdo stál o členství, a zásadně tím změnil složení členské základny. Zároveň tak nabídl možnost záchrany před vlnou teroru, kterou později rozpoutal, a nejspíš také nevědomky připravil půdu pro pozdější reformní pokusy.
Gottwaldův režim v letech 1948-53 stál a padal se sakrálním pojetím komunistického státu, kdy se na absolutním vrcholu moci tyčila postava Boha-vůdce Stalina, propůjčujícího jednotlivým vazalům léna. Za daných okolností, kdy Gottwald přebíral totální moc v podmínkách již značně sovětizovaného Československa, musel provést kolektivizaci, jakkoliv ji zpočátku odmítal. Největší změnou ve vnitřním uspořádání a duchovním životě země bylo dokončení sekularizace, v ní navázal na svoje předchůdce v úřadu prezidenta. Masaryk i Beneš byli zásadními odpůrci katolické církve a svojí politickou činností razili cestu pro novu konfesi čs. církev, která měla být národní církví. Místo toho však připravili prostor pro marxismus, proto byl Gottwald tak úspěšný. Poúnorový režim navíc zahájil velkorysou sociální politiku, která se mohla vykázat řadou úspěchů, až natolik vyčerpala ekonomiku spolu s militarizací společnosti, že o pět let později systém fakticky zbankrotoval. Měnové reformy se Gottwald již nedožil.
Autor je lékař