Válečné hrdiny zavírali komunisté do lágrů
Jako váleční hrdinové se po dlouhé anabázi v srpnu 1945 vrátili domů naši letci, kteří v barvách RAF dávali nacistům pořádně zabrat. Celkem v řadách britského královského letectva bojovalo na dva a půl tisíce Čechoslováků, z toho téměř pět set jich padlo. Ti dokázali sestřelit přes 200 letadel a zhruba dalších dvě stě poškodili nebo pravděpodobně sestřelili. Bohužel, komunistická moc se jim odvděčila pro ni typickým způsobem, po únorovém puči v roce 1948 je vyházela z armády, věznila a některé i zavraždila.
Je to smutný výčet zničených životů. Tak například v 311. bombardovací peruti bojoval Alois Šiška, který je známý tím, že při operačním letu v prosinci 1941 musel jako velitel přistát s poškozeným bombardérem Wellington v Severním moři. Dokázal přežít šest dnů na záchranném gumovém člunu, než byl spolu s dalšími dvěma přeživšími členy osádky z původních šesti zajat u nizozemských břehů německou pobřežní stráží. Léčil se v nemocnici, kde mu kvůli omrzlinám hrozila amputace nohou, po uzdravení byl v Praze vyšetřován gestapem a zbytek války prožil v zajateckém táboře.
Po válce byl pro změnu několikrát zatčen komunistickou StB, vyslýchán a krátce vězněn. Z armády ho komunisté v roce 1950 vyhodili, zbavili důstojnické hodnosti a vystěhovali z Prahy. On nakonec dopadl relativně dobře. To mnozí jeho kolegové, kteří strávili roky v jáchymovském koncentráku, v lágru na Bytízu nebo dalších komunistických věznicích, skončili mnohem hůř. Například Josef Bryks, který údajně zemřel v Jáchymově na infarkt, ale podle některých svědectví byl umučen sadistickými dozorci. Jeho rodině dokonce nebyly vydány k pohřbení ostatky. Po roce 1945 nastoupilo do obnovené československé armády 444 letců z RAF, v padesátých letech jich zůstalo jen třináct.
Mně je hrozně smutno z toho, jak se Československo k těmto lidem po komunistickém puči v roce 1948 zachovalo. Tito lidé měli nárok na úctu a oslavování, protože hrdinně bojovali za svou zemi. Místo toho se dočkali urážek, očerňování, věznění, vyhazovu z armády, degradací, podřadných zaměstnání a někteří dokonce i smrti. Přitom je mučili a týrali v lepším případě zbabělci, kteří válku přežili při usilovné práci pro Říši, nebo v horším zrádci, kteří si vylepšovali kádrový profil s legitimací KSČ. Třeba takový Karol Pazúr, který byl členem Hlinkových gard a výstavní ukázkou kolaboranta, v padesátých letech s rudou knížkou v kapse předsedal svazu protifašistických bojovníků.
Skuteční protinacističtí hrdinové však byli komunisty zavíráni do lágrů. Naši letci v RAF přinášeli velké oběti v boji za svobodu svého milovaného Československa, bohužel ale nemohli tušit, že nacistickou diktaturu vystřídá o několik let později ta komunistická.
Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS