„Druhé už Vánoce slavíme ve svém státě. Jestliže jsme o prvních Vánocích žili v opojení nad svým vítězstvím a svou samostatností, hlásí se o druhých Vánocích stesk, že nám je hospodářsky zle,“ napsal pro Lidové noviny před sto lety národohospodář Karel Engliš, v té době rektor Masarykovy univerzity v Brně a pozdější ministr financí.

Jak se lze ve stejných novinách dočíst: drahota tehdy stoupala, propukaly hladové bouře, stávkovalo se za vyšší mzdy, demonstrovalo se proti lichvářům a keťasům. Za zmínku stojí, že už tehdy stejně jako dneska si církev stěžovala, že duchovní stránka Vánoc je vytlačována zájmem o zboží.

Z inzerátů z pozdější doby, kdy se hospodářská situace v Československu zlepšila, lze usuzovat, po čem děti nejvíce toužily. Holčičky především po panenkách, pokojících s nábytkem či napodobeninách kupeckých krámků se zbožím. Panenky měly tenkrát hlavu, ruce a nohy z celuloidu, tělo z kůže nebo z látky vycpané pilinami. Chudší děti dostávaly jen vystřihovánky s panenkami.

Kluci zase před sto lety toužili po plechových zvířátkách na klíček. Já sám jsem, sice později, za druhé světové války, ještě dostal klovající slepici a samozřejmě cínové vojáčky. Teprve o něco později, v roce 1925, se na trhu objevila stavebnice Merkur. Tu začala vyrábět firma Inventor Jaroslava Vencla v Polici nad Metují. Šlo o kovovou stavebnici, z které šlo sestavit kdeco: jeřáb i auto. Později právě tato firma přišla s plechovými vláčky na klíček. S hračkami od této firmy si hrál v sedmdesátých letech minulého století ještě můj syn.

Ve dvacátých letech, o nichž se někdy hovoří už jako o zlaté éře první republiky, se sortiment dárků rozšířil o brusle, kterým se říkalo šlajfky, protože se přidělávaly na boty, později i lyže a loutková divadélka. Mezi nejluxusnější dárky pro děti patřily sáňky s volantem. A samozřejmě knihy: jak z dobových dokumentů vyplývá, zájem byl o anglického autora Ernesta Setona, Boženu Němcovou a Karla Maye.
Po roce 1923, kdy začal vysílat rozhlas, nastal zájem o krystalky a o rozhlasové přijímače. Pan prezident Masaryk všem blízkým lidem dával léta stejný dárek: flakon s kolínskou vodou převázaný trikolórou.

Ve třicátých letech, po krizi, se sortiment dárků rozšířil: pro ženy o horské sluníčko, vysavače, sporáky, kávovary a ledničky. Muži si kupovali auta.

Stromeček se zdobil ozdobami, které si zprvu lidé vyráběli sami: šlo o perníčky, sušenky, balené ořechy, ovoce, papírové řetězy, ty jsem ještě já vyráběl před Vánoci ve škole při hodině ručních prací. Foukané skleněné ozdoby se u nás vyráběly od dvacátých let. A samozřejmě pod stromečkem kromě dárků stával buď vystřihovaný, nebo vyřezávaný Betlém.

Mezi nejvzácnější dárky patřily od dávných dob snubní prsteny, které vyzývaly obdarované ke šťastnému a spokojenému společnému životu. Tuto výzvu posílám dál všem lidem dobré vůle i v roce 2019.

(Psáno pro ČRo Plus)