18. listopadu přijímá úředník radnice východočeského městečka Týniště nad Orlicí telefonický rozkaz z okresního hejtmanství, aby obec připravila obydlí pro cca 50 osob italských válečných přesídlenců. Starosta města Otakar Pitter operativně svolává městskou radu, která přijímá první organizační opatření. Jsou ustaveny dva komitéty pověřené materiálním zabezpečením italských rodin. V pánském komitétu, zaměřeném na zajištění ubytování, zasedají pánové Dvořák, Jiruška, Fr. Trojan, MUDr. Mejsnar, Peřina a J. Trojan, který pro znalost jazyka bude zajišťovat komunikaci s příchozími. Dámský komitét tvoří paní Pittrová, Koťanová, Trojanová, Samková a slečna Šimerdová, činnost uvedených dam bude zaměřena především na zabezpečení rodin ošacením a prádlem. Zpočátku je prioritou zajištění ubytování, kavalců, přikrývek, kamen, otopu a dalších základních potřeb.

Píše se rok 1915. Po vyhlášení války ze strany Itálie proti Rakousko-Uhersku usoudila rakouská státní správa, že ponechání civilního obyvatelstva převážně italské národnosti v jižním Tyrolsku představuje riziko neúměrných válečných ztrát na civilistech při pohybu fronty v sevřených alpských údolích a bezpečnostní problém, spočívající v přímém kontaktu italského etnika s italskou armádou. Bylo proto rozhodnuto, že civilní obyvatelstvo z jižních Tyrol bude dočasně přesídleno do rakouského vnitrozemí. Celkem se tato operace dotkla cca 75.000 osob, které byly rozmístěny po celém Předlitavsku, do zemí Koruny české bylo přiděleno na 3.000 Italů. Vesměs se jednalo o děti, ženy a starší muže, kteří nebyli povoláni do armády. Evakuace proběhla v létě a na podzim 1915. Přesídlenci si mohli vzít na jednu osobu zavazadlo o hmotnosti 15 kg a jídlo na dva dny.

V rámci tehdejšího okresu Rychnov nad Kněžnou byli Italové umístěni do Kostelce nad Orlicí a Týniště nad Orlicí. Přesídlování bylo státem řízené a bylo prováděno na principu celých rodin a blízkých komunit, do Týniště tak byly direktivně umístěny rodiny z horské vesničky Nemosino v okrese Mori (oblast Trento) a jedna rodina z blízkého městečka Rovereto. Bez souhlasu úřadu se přesídlenci nemohli volně stěhovat.

„Týnišťští“ Italové dorazili na místní nádraží zvláštním vlakem kolem půlnoci z 28. na 29. listopadu, zbytek noci strávili v železničních vagonech. Ráno 29. listopadu byli rozvezeni na připravená místa ubytování. Menší skupina třinácti osob, kterou tvořili členové rodin Runcat z obce Rovereto a Gobbi z obce Nomesino, byla umístěna do domu č.p. 445 Vincence Dušánka na rohu Třebechovické a Barákovy ulice. Druhá skupina, čítající podle farní kroniky 37 osob, byla ubytována na náměstí v domě č.p. 236 továrníka Antonína Novotného nazývaném „Amerika“. Jednalo se o rodiny Beltrami, Bordato, Gobbi, Pezzini, Rizzi a Toniatti, všechny původem z obce Nomesino. Umístění uprchlíků se po dobu jejich pobytu v Týništi nad Orlicí několikrát měnilo. Městská kronika jako místa ubytování uvádí kromě již výše uvedených domů také č.p. 134 Arnoštky Seifertové, statek Jana Šimerdy č.p. 18 ve Štěpánovsku, obecní chudobinec v č.p. 208 a měšťanskou školu.

Celkem v Týništi nad Orlicí strávilo válečná léta 58 osob, z toho 8 mužů, 18 žen a 32 dětí. Dvě děti, chlapec Angello Pezzini (na fotografii s maminkou Paolinou) a děvče Carmella Runcat, se během války v Týništi narodily, čtyři dospělí zde zemřeli. Svůj osud zde završil i třiadvacetiletý voják Giovanni Rizzi z Nomesina, který zemřel na meningitidu během dovolené při návštěvě u rodiny.

Systém ekonomického zabezpečení válečných přesídlenců byl založen na výplatě státní podpory, která činila zpočátku 2, dále 3 a nakonec 4 koruny na osobu a den. Výplatu státní podpory zajišťovala obec, která byla oprávněna z této dávky provádět srážky na úhradu nákladů na ubytování. Tato srážka činila v případě Týniště nad Orlicí 5 haléřů na osobu a den. Rodiny, jejichž otcové byli odvedeni do armády, měly dále nárok na vyživovací příspěvky. Kromě peněžité byla přesídlencům poskytována i materiální podpora ze Zemského skladiště českého místodržitelství v Praze, spočívající v dodávkách prádla a ošacení, za tříletý pobyt Italů byly v Týništi přijaty celkem 4 takové dodávky. Dočasní obyvatelé byli rovněž vítáni na trhu práce, který trpěl nedostatkem mužů povolaných do armády. Většina práceschopných Italů, resp. Italek se proto zapojila do místní válečné výroby (např. šití uniforem) nebo jiných služeb, řada z nich včetně dětí vypomáhala při zemědělských pracích. Např. 65letý dělník Vincenco Bordato pracoval jako topič v místní měšťanské škole, která zároveň sloužila jako vojenský lazaret.

Velký počet školou povinných dětí v italských rodinách si vyžádal zajištění samostatné školní výuky. Takto na ni vzpomíná Jaroslav Trojan (na fotografii italské školní třídy vpravo nahoře), který znalý „vlašského“ jazyka zajišťoval výuku v roce 1915 – 1916.

„Pro znalost italského jazyka jsem byl hejtmanstvím určen a později jako voják vyreklamován pro vyučování 27 chlapců
a děvčat italských rodin, umístěných v Týništi, v budově měšťanské školy, v odpoledních hodinách. Vyučování bylo značně ztíženo nedostatkem učebnic, byly dodány teprve dodatečně z vídeňského knihoskladu italské čítanky pro trojtřídní školy, ostatní předměty, hlavně reálné, byly odkazovány na výklady ústní, jimiž jsem se snažil doplňovati nedostatky žáků, kteří na prvním místě ovládali „catechismo“. Přes značné obtíže vyučování, pokud možno, zdárně pokračovalo, takže italským inspektorem donem Pederzinim vykonaná náhodná inspekce přinesla uspokojení žákům i učiteli.“

Soužití místních obyvatel s italskými hosty probíhalo, alespoň podle dochovaných dokladů, více méně bezproblémově. Městská kronika zmiňuje pouze drobné kontroverze vyplývající zejména z kulturních odlišností. Radnice musela například potlačit zvyk Italů vařit v domech na otevřeném ohni, což působilo ve městě, které v historii podlehlo několika plošným požárům, určité obavy. Negativně byla rovněž vnímána snaha Italů směňovat prádlo a ošacení přijaté z darů za potraviny, to pociťovalo domácí obyvatelstvo zkoušené válečným nedostatkem značně úkorně.

Důležitým prvkem, který jistě přispěl k bezproblémovému přijetí Italů do místní komunity, bylo jejich římskokatolické vyznání. V dobách habsburského mocnářství byl běžný život obce úzce spjat s činností katolické církve a pro vzájemné soužití obou komunit bylo důležité, že se do běžných kulturně společenských schémat Italové přirozeně začlenili.

Pobyt Italských přesídlenců v Týništi nad Orlicí skončil po více něž třech letech 7. února 1919, kdy nastoupili čtrnáctidenní cestu vlakem zpět do svých domovů. Vrátili se do zcela zničeného Nemosina. Než byla vesnice obnovena, žili její obyvatelé ve sklepích a stájích. Okolní horská skalnatá krajina byla ještě dlouho po válce zcela neplodná.

Nemosino

Dnes už v Týništi nad Orlicí nemá veřejnost o existenci prvoválečných italských přesídlenců žádné povědomí. Kromě pár řádek v pamětní knize města, farní kronice a několika zažloutlých dokumentů v okresním archivu již více než sto let starou válečnou epizodu nic nepřipomíná. Když jsem před časem pátral po archiváliích k této věci, napadlo mne „naslepo“ napsat do italské vesnice Nemosino. Nastalá reakce mne mile překvapila. 

V místě stále žijí přímí potomci Italů, kteří nuceně strávili tři válečné roky v našem městě. Vzpomínky na tuto dobu jsou tam živé, rodiny s pietou schraňují dokumenty, fotografie i předměty obyčejné potřeby, které jejich předci přivezli při návratu z Čech. A co je nejdůležitější, v rodinných tradicích vzpomínají na pobyt v Čechách s vděčností. Jako rodáka z Týniště nad Orlicí mne to naplňuje hrdostí na předky, kteří dokázali i v době vlastního válečného strádání přijmout komunitu cizích matek, dětí a starých lidí a postarat se o ně tak, že jejich potomci i po sto letech vzpomínají na naše město v dobrém.

V kontextu dneška je to naléhavá výzva i pro nás, protože, ač to tak na první pohled nevypadá, klíčový zápas o budoucí směřování Ukrajiny se vede i v zemích, které poskytují pomoc starým lidem a matkám s dětmi, vyhnaným ze svých domovů ruským agresorem.

Týniště nad Orlicí