HISTORIE: Úžasní Svitákové z Hukvald

Vůbec první sériově vyráběný automobil na území Čech a Moravy, a jeden z prvních automobilů na světě vůbec, byl vyroben v dnešní firmě Tatra a nesl název NW Präsident (na snímku). Jeho duchovním i praktickým otcem byl Leopold Sviták, syn hukvaldského sedláře Josefa Svitáka a otec hrdiny protifašistického odboje generála Otakara Svitáka.

Jak šli po sobě: Sviták, Josef (1815–1895); Sviták, Leopold (1856–1931); Sviták, Otakar (1894–1942); Sviták, Ivan (1925–1994)

V roce 1839 nastoupil v hukvaldském arcibiskupském hřebčinci nový sedlářský mistr Josef Sviták (1815–1895). Jeho předkové patřili ke starobylým rolnickým rodům v nedaleké Kelči, on sám byl mimo jiné vnukem Veroniky Palacké z Hodslavic (1750–1810), sestry Jiřího Palackého (1768–1833), tatínka Františka Palackého, „otce národa“. V letech 1840–1842 u něj pracoval jako tovaryš sedlářského řemesla Ignác Schustala (1822–1891), zakladatel úspěšné podnikatelské větve rodiny Schustalů v Kopřivnici. Byl druhým nejmladším synem kopřivnického fojta Ignáce (1788–1833) a jeho první manželky Apollonie Drozd, původem z Tiché. Brzy osiřel, a proto snad již ve 13 letech nastoupil v roce 1836 do učení k Janu Kudlíkovi v Místku (Koloredově). Co ještě neuměl, naučil se u Josefa Svitáka, a do roku 1850 věděl vše o výrobě kočárů, tedy alespoň to, jak je vyráběl vídeňský Filip Koller, u něhož byl šest let zaměstnán v různých pozicích.

Josef Sviták byl dobrým českým vlastencem. V roce 1865 založil s řídícím učitelem Jiřím Janáčkem na Hukvaldech Čtenářský a pěvecký spolek a oba si mimo jiné pochvalovali, jak to jde jejich klukům ve škole. Klukům? Ano. Leopoldu Svitákovi (1856–1931), vynálezci, jemuž bylo určeno být u výroby pracovního rakousko-uherského osobního automobilu NW Präsident. A Leoši Janáčkovi (1854–1928), jemuž bylo určeno stát se geniálním hudebním skladatelem.

Ignác Schustala po návratu z Vídně založil továrnu na výrobu kočárů a za dvacet let jich se 150 dělníky vyráběl přes 1 200 ročně. Vydatným pomocníkem a dvorním dodavatelem postrojů mu byl jeho bývalý mistr Josef Sviták. Později přešel na výrobu vagonů, a to již povolává do Kopřivnice Leopolda Svitáka z jeho vídeňské praxe a pověřuje ho vedením tří hlavních dílen rozvíjející se továrny.

Čtyři roky po smrti zakladatele firmy Ignáce Schustaly, v roce 1895, se vedení firmy rozhodlo vyrábět automobily. 

V jejím čele stál mimo jiné i syn Adolf Schustala, mimochodem zase spolužák Leopolda Svitáka na novojičínské reálce. První automobil byl vyroben o dva roky později, v roce 1897, a jeho funkčnost, kvalita i neobvyklá konstrukční řešení byla právě dílem Leopolda Svitáka, syna sedláře z Hukvald. Ten udělal velice mnoho pro rozvoj automobilového průmyslu; sám při zkušební jízdě v roce 1900 havaroval v Rychalticích a přišel o pravou nohu až po koleno. I nadále však pracoval jako poradce generálního ředitele firmy a byl velice aktivní i společensky, nejen v Hukvaldech, ale i v širokém okolí. V roce 1931 byl poctěn, jako druhý po svém spolužákovi Leoši Janáčkovi, udělením čestného občanství obce Hukvaldy-Sklenov. Když v roce 1927 získal tuto poctu Leoš Janáček, byl u tohoto aktu slavnostním řečníkem. Leopold Sviták odešel z tohoto světa v prosinci 1931, zůstala po něm manželka Jenovefa (1860–1952). Celkem spolu měli pět dětí: Jaroslava (1887–1955), Boženu (1888–1965), Otakara (1894–1942), Marii (1900–1901) a Zdeňka (1904–1965). Níže je rodinná hrobka na hukvaldském hřbitově.

Bohužel, jméno Otakara Svitáka (1894–1942) je na náhrobním kameni uvedeno pouze symbolicky. Absolvoval reálku v Příboru, vyšší průmyslovku v Brně a ve dvaceti letech byl poslán do zákopů první světové války. Vrátil se do vlasti jako legionář až 2. srpna 1920 s několika zraněními a s několika vysokými vyznamenáními. V listopadu 1920 byl převelen k 2. leteckému pluku v Olomouci jako přednosta vzduchoplaveckých dílen. Podařilo se mu také létat nad rodnými místy (narozen v Kopřivnici) a vytvářet zajímavé snímky Hukvald, hradu a okolní přírody. Své mamince házel na zahradu kytice k narozeninám. V roce 1937 byl povýšen do hodnosti plukovníka a přemístěn na MNO do Prahy. Od podzimu 1938 byl členem ilegální skupiny Obrana národa, kterou vedl generál Josef Bílý. Otakar Sviták byl jeho pravou rukou, organizoval zejména odsun letců přes Moravu do Polska a na Balkán. Proto přijel i v červenci 1940 „na dovolenou“ na Hukvaldy. Synovec Ivan Sviták (1925–1994) pořídil v té době poslední (a dost symbolický) snímek v životě svého strýce Otakara Svitáka u sochy Radegastovy na Radhošti. 27. července 1940 byl plukovník Sviták zatčen gestapem, mučen a 26. srpna 1942 popraven. V posledním dopise rodině napsal: „Snažil jsem se být vždy dobrým vojákem a důstojníkem a musím být připraven i na to, že přijde konec… napsal jsem nedávno, že jsem nikdy zbabělcem nebyl a nebudu, nejsem jím ani nyní, v posledních chvílích svého života…“

Tělo odvážného vlastence a důstojníka nebylo zřejmě nikdy pohřbeno, takže jeho jméno na náhrobním kameni je sice symbolické, avšak patřičné, protože on patřil a patří sem do kraje odvážných mužů Svitáků a příbuzných Františka Palackého.

V roce 1946 byl Otakar Sviták povýšen in memoriam do hodnosti generála. O rok později se přejmenovala Legionářská obec na pražských Vinohradech na Jednotu generála Svitáka. Kteréžto pojmenování museli po únorovém komunistickém puči zrušit. Jméno generála Otakara Svitáka muselo upadnout v zapomnění. Bylo přece jen silně spojeno s mladými československými letci, kteří bojovali za svoji vlast proti fašistům ve službách Královského letectva britských ozbrojených sil – Royal Air Force (RAF). Právě od července do října 1940 bojovalo mnoho mladých mužů, kterým za hranice pomohl také Otakar Sviták, v oné známé letecké Bitvě o Anglii. RAF se ubránila a překazila Hitlerovi plánovanou operaci Lvoun. Invazi do Británie.

Mezi Svitáky z Hukvald právem patří také český filozof, politik, spisovatel a básník Ivan Sviták. Vyrůstal na Hukvaldech v rodině svého dědy Leopolda Svitáka. Jako sedmnáctiletý byl u toho, když se rodina nepřímo dozvěděla o smrti jeho strýce. Píše o tom:

„V srpnu 1942 jsme byli na Hukvaldech u stařenky. Myslím, že to bylo v noci na 26. srpna, kdy za námi do podkroví vyděšeně přiběhla Milada, abychom chvátali do stařenčiny ložnice, že pendlovky bijí a bijí. Boženka stála před hodinami a počítala: 50, 51, 52, až do sta – a pak zlověstné ticho. Hodiny pak tikaly dále, pravidelně a klidně, ani příští den se nezmýlily v počtu úderů. Stařenka řekla, že je to zlé znamení. Sama nevěděla ani o Otově odsouzení, ani o Ádově (Adolf Pítr - Bartoň) zatčení, ale znělo nám to v uších. Když šel tatínek ráno pro noviny, dozvěděl se již cestou, že v rubrice „Popraveni byli“ je uvedeno Otovo jméno. Zemřel pod katovou sekyrou tu noc, kdy hodiny odbíjely oněch osudných sto úderů.“

Ivan Sviták byl vážným odpůrcem dogmatických marxistů, v době pražského jara v roce 1968 byl ideologem Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a po srpnové okupaci emigroval do Spojených států. Přednášel na univerzitách v Kalifornii. Je autorem řady filozofických knih, vydaných také v angličtině a v němčině.