HISTORIE: Utajená Plzeň 1953
Když v pátek 29. května 1953 promluvil v rozhlase prezident Antonín Zápotocký, který byl mezi lidmi pro svou lidovost oblíbenější než Gottwald, a prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou fámy, které šíří třídní nepřátelé,“ řada lidí mu uvěřila.
Jako dnes si pamatuji na debatu u večeře, kdy táta tvrdil, že prezident si nemůže dovolit lhát, to by ztratil u národa veškerý kredit a dědeček se jen usmál a řekl: „To je pro mě důkaz, že měnová reforma bude. Nechceš se vsadit? Ve sklepě mám ještě pár lahví koňaku!“ V sobotu, tedy druhý den odpoledne, stejný rozhlas vysílal projev Viliama Širokého, v kterém hovořil o tom, že reforma musí být, protože existence nadbytečného množství oběživa v rukou obyvatelstva představuje neovladatelnou část kupní síly.
Měnová reforma byla krutá a připravila podruhé během osmi let všechny lidi o úspory. První měnová reforma proběhla v listopadu 1945. Tehdy bylo nařízeno přihlásit všechny úspory a tyto peníze byly zablokovány a prohlášeny za tzv. vázané vklady. Celkem takhle bylo staženo 258 miliard okupačních peněz. Dodnes se pamatuji na vkladní knížky v otcově pracovním stole, na nichž ležely tyto zablokované peníze označené razítkem snad do šedesátých let.
Druhá reforma z konce května 1953 tyto vázané vklady anulovala a staré peníze obyvatelstvu vyměnila za nové v poměru 5:1, ale nejvýše do 300 korun. Všechna ostatní hotovost se vyměňovala bez omezení v poměru 50:1. To ale platilo jen pro zaměstnance, byl-li někdo považován za vykořisťovatele, tedy měl-li někdo nějakého zaměstnance, měnily se veškeré jeho peníze v poměru 50:1 a to se týkalo všech, i třeba lékařů, kteří zaměstnávali jednu zdravotní sestru, či advokátů, kteří si platili sekretářku.
I na tuto sobotu si pamatuji jako dneska, protože mně dědeček dal balík stokorun a řekl mi, ať je utratím za cokoliv, že stejně nemají cenu. Obchody byly buď zavřené, nebo zcela prázdné. Jediný obchod, na který jsem v blízkosti našeho domu narazil a který měl otevřeno, prodával optiku. Za všechny peníze jsem u pana Holouška koupil lupy. Na mikroskop, který tam měl, a který mě moc lákal, to nestačilo. S jednou z těch lup jsem dokonce emigroval a dodnes ji v Berlíně používá můj syn.
Všichni ale na tyto dny nevzpomínají s takovou laskavou nostalgií jako já, protože měnová reforma zasáhla krutě do jejich života. Týkalo se to hlavně dělníků v Plzni, Kladně a Moravské Třebové, kteří silně protestovali a vyšli do ulic. Nejmasovější protesty byly v Plzni, kde protestující dělníci 1. června vyrabovali radnici a budovu krajského soudu. Protestů se aktivně zúčastnilo asi 4 000 dělníků. Při střetu s jednotkami Pohraniční stráže, lidových milicí a vojsk ministerstva národní bezpečnosti povolaných z Prahy, místní vojáci a příslušníci veřejné bezpečnosti, jak se tenkrát říkalo policii, proti demonstrantům nezasáhli. Střety ale proběhly bez velkých zranění.
Perzekuce nastala až později: Podle publicisty Miroslava Šišky bylo v Plzni zatčeno 650 osob a 256 z nich bylo odsouzeno v 15 vykonstruovaných procesech. Nejvyšší trest dostal pan Kottera, 14 let. Dvě stovky rodin byly násilně vystěhovány a řada mužů poslána do táborů nucených prací. O protestech se s výjimkou roku 1968 nesmělo až do roku 1989 v médiích referovat.
Dnes, po pětapadesáti letech, je situace úplně jiná: O některých dohodách se dozvíme dříve, než jsou v jakékoliv kanceláři sepsané. Svědčí to o dvou skutečnostech: zaprvé, že tu je svoboda slova, a zadruhé, že tu díky předchozím totalitám je velice poškozená politická kultura.
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel