HISTORIE: Úctu skromnému hrdinovi
Stal se elitním výsadkářem 2. čs. paradesantní brigády, přežil sovětské zajatecké a německé koncentrační tábory. S americkou armádou osvobozoval západní Čechy. To vše má za sebou rodák z východního Slovenska.
Jeho život by mohl být námětem na hollywoodský trhák. Dokonce, když před několika lety vyšla minulost Imricha Horvátha najevo, mnozí lidé jeho dramatickému životnímu příběhu odmítali uvěřit. Jeho minulost zůstávala tajemstvím i pro členy jeho rodiny. „Dozvěděli jsme se to až po jeho smrti, kdy máma našla pod víkem ve staré skříní schovanou krabici. A v ní měl vyznamenání,“ potvrzuje jeho neteř Růžena Ďorďová, která žije v Praze. Za své hrdinské činy obdržel její strýc podle webu lidovky.cz Československý válečný kříž za osvobození republiky, Pamětní medaili československé armády v zahraničí za účast v bojích na východní frontě, a také Dukelskou pamětní medaili.
Životem Imricha někdy také Imreho Horvártha se zabýval historik Zdenko Maršálek, který svoje poznatky zveřejnil na webu Romea.cz. Válečný hrdina se narodil v roce 1912, jeho otec a starší bratři bojovali v I. světové válce, kde pravděpodobně všichni padli. Žil na Košicku, na území, které v roce v roce 1938 okupovalo Maďarsko. S Romy a Židy se zacházelo hodně špatně a stali se z nich bezprávní občané druhé kategorie. Imrich Horváth musel v roce 1942 narukovat v k židovsko-romské pracovní jednotce maďarské armády, kde sloužil beze zbraně, a která se rovnala spíše trestním praporům. Mimo jiné měla za úkol vlastními těly čistit minová pole. Měl štěstí – přežil a byl zajat Rudou armádou. Štěstí jej pak neopustilo ani v hrůzách sovětského zajetí. Sověti ho převezli do zajateckého tábora Moršansk v centrálním Rusku. Zde žilo na 10 tisíc válečných zajatců, kteří přežívali v katastrofálních podmínkách, jídla bylo málo a oni trpěli hlady. Imrich Horváth postupně vystřídal čtyři další sovětské zajatecké tábory a v roce 1943 se přihlásil do čs. armády v SSSR, což umožňovala československo-sovětská smlouva.
Absolvoval výcvik u 2. čs paradesantní brigády, elitní výsadkové jednotky 1. čs. armádního sboru. S ní se pak zúčastnil krvavých bojů na Dukle, které však v jejím případě byly poněkud mimo plán, protože původně se počítalo, že bude letecky přesunuta na pomoc Slovenskému národnímu povstání (SNP). Z jejich asi tři tisíc vojáků tu na šest set padlo.
Později se parabrigádu podařilo přesunout na Slovensko, kde její vojáci úspěšně zasáhli do bojů v SNP. Na některých úsecích zastavili postup Němců a někde je dokonce přinutili k ústupu. Problém však byl, že její vojáci nebyli nasazeni do bojů jako celek, na což byli vycvičeni, ale po menších oddílech, které byly posílány na nejvíce ohrožené úseky fronty. Porážce povstání však ani tito špičkově vycvičení vojáci zabránit nedokázali.
Po jejím zatlačení do hor se povstalecké oddíly včetně jednotlivých části parabrigády snažily uniknout z dosahu německých vojsk. Většině vojáků se to podařilo, avšak za cenu toho, že museli strávit krutou mrazivou zimu v horách, většinou v Nízkých Tatrách. Mnoho vojáků ale také na ústupu padlo do německého zajetí, mezi nimi i Imre Horváth. Ještě předtím však utrpěl průstřel levého stehna, a je pravděpodobné, že že byl zajat jako raněný, protože Němci obsadili několik nemocnic, kde byli ranění vojáci parabrigády spolu s dalšími slovenskými vojáky.
Pobýval pak v německých koncentrácích, z jednoho z nich, zřejmě z Krefeld-Fichtenhainu nedaleko Düsseldorfu, jej na jaře 1945 osvobodili Američané. K nim se pak Imrich Horváth spolu s dalšími bývalými československými vojáky přidal. S americkou armádou se pak v dubnu 1945 podílel na osvobozování západních Čech.
Poté až do roku 1947 působil v strážním oddíle pro organizaci UNRRA (Správa spojených národů pro pomoc a obnovu), která poskytovala materiální pomoc evropským zemím zničených válkou. Horváthová rota zabezpečovala železniční transporty do Československa na trase z Brém do Plzně o délce zhruba 800 km.
Po propuštění z armády pracoval od roku 1948 v dělnických profesích, nejdéle v letech 1950 až 1969 jako elektrosvářeč v lokomotivce plzeňské Škodovky. Podle hodnocení měl dobrou pracovní morálku, byl mírné povahy a klidného vystupování. Zemřel v roce 1977.
„Osobně jsem ho poznala, až když přišel k nám domů, kdy už byl moc nemocný a já se o něj ještě jako dítě starala. Byl už starý a moc hodný, takový kliďas,“ přiblížila svého strýce Růžena Ďorďová.
Romský hrdina Imrich Horváth patří k těm, kteří nás osvobodili od nacistické hrůzovlády. Zaslouží si náš vděk a naši úctu, čest jeho památce.
Zdroje:
Novinář objevil zapomenutý příběh válečného hrdiny Imricha Horvátha - iDNES.cz
