15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


HISTORIE: Třicet let sametových

29.11.2019

Jak to začalo?

Připomene vám to asi známou scénku pánů Kaisera a Lábuse „Hodina dějepisu roku 2010“:

Pár dalších detailů ale jistě neuškodí zopakovat. Období politických změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na pluralitní demokracii, změna v oblasti hospodářství, změny plánované ekonomiky na tržní - vše toto je označováno za tzv. „sametovou revolucí“, jistě pro svůj nenásilný charakter. Jakýmsi počátkem dění byla pokojná manifestace v pátek 17. listopadu, která byla na Národní třídě brutálně rozehnána. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno.

V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení STUHA na 17. listopad 1989 pietní akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínily využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně. Již mezi 15.–20. lednem 1989 ale proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha, které byly policií a Lidovými milicemi potlačeny rovněž s dosud nevídanou brutalitou. Tento „ Palachův týden“ vyústil v petiční akci „Několik vět“. Další potlačené demonstrace se konaly následně 21. srpna a 28. října 1989. Dne 16. listopadu proběhla studentská demonstrace v Bratislavě. 

Již počátkem ledna 1989 údajně Pavel Tigrid zjišťoval názory na to, že by byl Václav Havel prezidentem. Sám Havel v roce 2009 uvedl, že „zástupci státní moci věděli už před listopadem, že je s režimem konec“. Valtr Komárek v rozhovoru pro MF Dnes v roce 2004 vzpomínal: „Na konci října 1989 jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají všechno pro to, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. To výročí 17. listopadu bylo ale magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.“

Následně na celém území proběhla 27. listopadu dlouho avizovaná generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů. Stávka proběhla pod heslem „Konec vlády jedné strany“. Toho dne se na demonstraci v Praze sešlo okolo 300 000 lidí. Dne 29. listopadu schválilo Federální shromáždění jednomyslně zrušení ústavních článků číslo 4, 6 a 16, týkajících se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a výchovy v duchu marxismu-leninismu.

Následně Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji novou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem ukázalo komunistické vedení, že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Lidé již dále nechtěli, aby u moci zůstali komunisté, a požadovali zcela nové vedení. Proti nové vládě okamžitě vystoupilo Občanské fórum, které ji kritizovalo a vyslovilo se ve smyslu, že komunistické vedení již zcela ztratilo podporu občanů. Občanské fórum dále prohlásilo, že jestliže se nová vláda složená z nadpoloviční většiny z komunistů dostane k moci, vyhlásí na 11. prosince další generální stávku. 

Nová vláda byla i přesto prezidentem republiky Gustávem Husákem jmenována. Na nátlak veřejnosti 7. prosince tato nová federální vláda rezignovala a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa. Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta. 10. prosince komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru 1948, ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Prezident Husák poté oznámil Federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty. Alexander Dubček se stal předsedou Federálního shromáždění.

Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl donedávna politickým oponentem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky. Dne 28. března 1990 oficiálně zanikla Československá socialistická republika a vznikl nástupnický stát Česká a Slovenská Federativní Republika, který sdružoval oba dva národy až do roku 1992, kdy došlo k definitivnímu rozdělení obou zemí. V červnu následně proběhly první demokratické volby od roku 1946, které vedly k nekomunistické vládě. Nepodařilo se ale od moci zcela odstavit komunistický aparát. Část význačných pozic v zemi byla nadále ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla na rozdíl od jiných postkomunistických zemí oficiálně zakázána. Tuto fatální chybu pociťujeme jistě dodnes.

Ústřední postavou přechodu hospodářství do nové formy se stal Václav Klaus. Společně začala probíhat vlna restitucí soukromého majetku původním majitelům vyvlastněným během znárodnění. Proces transformace hospodářství proběhl ve formě privatizace státního majetku a jeho převedení do soukromého vlastnictví, což proběhlo ve dvou vlnách kupónové privatizace v letech 1992 a 1994. Jsem přesvědčen, a nejsem jistě sám, že zásadní chybou byla neexistence adekvátního právního rámce, v němž se privatizace uskutečňovala. To se i v budoucím období velmi negativně projevilo a důsledky rovněž dodnes pociťujeme. V roce 1992 došlo k rozpadu Československa a vzniku dvou nezávislých států, České republiky a Slovenské republiky. Do NATO Česká republika vstoupila v roce 1999, do Evropské unie v roce 2004. Tolik stručně fakta z té doby.

A co bylo potom?

Existují názory, že sametová revoluce byla více či méně předáním moci, při kterém vlastně k žádné zásadní mocenské změně až tak nedošlo. Jak jsem se již zmínil, systém se sice změnil, ale osobní účast na vládnutí a ovlivňování dění v Československé republice a následně České republice i po revoluci členové nebo bývalí členové KSČ neustále měli. Toto nevyrovnání se s minulostí nutně vedlo k mnohým problémům jak v oblasti politiky, tak ekonomiky a k průtahům v transformaci. Vliv současné KSČM jako nástupce za KSČ na politiku v naší zemi je jistě nonsens. Nic se nezměnilo, tito lidé se pouze tzv. „prekabátili“ - viz např. jejich poslední vyjádření k invazi vojsk v roce 1968.

Dále se zmíním pouze o jedné zásadní věci, která notně zdevastovala politiku v České republice a kterou se domnívám si ne všichni naši občané uvědomují. Snad největším podvodem polistopadového vývoje na voličích byla tzv. opoziční smlouva mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. Ta zaručila podporu menšinové vládě Miloše Zemana po celé funkční období 1998–2002. Smlouva byla následně doplněna „Tolerančním patentem“ z 26. 1. 2000, který umožnil dohodu nad přijímáním státního rozpočtu a vyústil ve změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny. To se to vládlo - dodávám! Pro dokreslení zhovadilosti takového smluvního ujednání si něco podobného představte třeba ve Velké Británii nebo v jiné evropské zemi na západ od nás anebo v USA a jak by na to obyvatelé těchto zemí asi reagovali. Domnívám se, že jakousi civilizovanější formou „defenestrace“ zcela jistě.

Od té doby si to pánové Zeman a Klaus začali užívat až na drobné pauzy plnými doušky a užívají si to dodnes. Opoziční smlouva poškodila českou politiku fatálně. A jak nedávno napsal doktor Radkin Honzák na svém, mnoha lidmi čteném webu: „Co doporučují instrukce těmto dvěma souputníkům? Chvíli se naoko škorpí, ale pak udělají oposmlouvu, čímž zasadí ránu do vazu otevřené politice a nasměrují další vývoj ve společenství. Pokud je to firma, vynese to zisk, pokud je tím společenstvím stát, cesta do Lvího dvora se otevírá. Zbývá udělat pár hrdinských kousků. Například v amnestii omilostnit tisíce osob a ožebračit odpuštěním jejich podvodů přibližně dvojnásobné množství obyvatel, jejich vděčnost nebere mezí a nakonec jako projev lví odvahy a statečnosti obstarat pero z křídla ptáka Noha, když ten není po ruce, vzít zavděk i perem chilským.“

A co tu máme dnes?

Prezidenta, který svými „tahy“ totálně rozdělil společnost, i když sliboval, že ji bude sjednocovat, prezidenta bez vizí, s falešnými, čistě osobními představami o zahraniční politice, s kterým se mnozí zahraniční politici ale odmítají bavit, obklopeného z velké části divnými lidmi, který nemůže snad ani navštívit nějaké kulturní představení, protože by ho lidi s velkou pravděpodobností vypískali, prezidenta, který jedná neustále na hraně ústavnosti, prezidenta arogantního, který uráží nejenom novináře - že prý by se měli likvidovat, řekl prezidentu Vladimiru Putinovi při státní návštěvě v Ruské federaci -, ale i akademickou obec, potažmo značnou část obyvatel, nejapně „bonmotuje“ a myslí si, že je vtipný a moudrý, ale ve skutečnosti jeho jednání vykazuje známky stupidity. Prý má rád humor – nevím, zdali je to dostatečné vysvětlení. Prezidenta, který však i tak zasluhuje určitou dávku úcty prostě z důvodu, že je to náš prezident, starší pán a má zdravotní problémy.

Bývalého prezidenta, solitéra, který podporován bohatými neustále vody čeří a proti něčemu se vyhrazuje a někoho podporuje nebo nepodporuje a třeba i dehonestuje, třeba i mrtvé, místo toho, aby odpočíval, věnoval se třeba více vnoučatům a nebyl tak konfrontační a sem tam doma nebo ve světě něco zajímavého, pozitivního nám obyčejným lidem nebo studentům řekl, abychom na něj s úctou a láskou vzpomínali. Faktem je, že některé jeho pozitivní zásluhy na transformaci naší země jsou nepopiratelné a jeho některé konzervativní názory mohou být inspirativní. Významem jistě mnohokrát převyšuje prezidenta současného. V této souvislosti bych asi vzpomenul celkem elegantní rozdělení Československa a skutečnost, že podepsal, i když prý s pokrucováním hlavou Lisabonskou smlouvu.

A pak tu máme premiéra, který prý sní, když náhodou spí. Premiéra businessmana - prý bývalého, „spřízněnou duši prezidenta současného“, který se neustále potýká s něčím nestandardním, obzvláště pak se svojí nestandardní minulostí, která ho pořád jaksi dohání, pak zase ne a zase jo a nikdo soudný ho tak pro jeho kontroverze vážně zatím brát jako silného, svobodného politika nemůže. Premiéra, který tvrdí, že jeho vstup do politiky bylo nejhorší rozhodnutí, které udělal, a který se možná domnívá, že u nás nebo v zahraničí mu to bude někdo vyvracet. A mohl bych pokračovat - téma je nekonečné. Nicméně na koho můžeme jistě v této době s úctou vzpomenout, je prezident Václav Havel, kterého si mnoho lidí tady i ve světě, včetně významných státníků a politiků minulých i současných, velice váží a ví proč. Stejně jako na Masaryka na něj budou lidi vzpomínat i za dalších sto let, zatímco ostatní někteří třeba skončí dříve nebo později v propadlišti dějin, na některé si po pár měsících po jejich odchodu z aktivní politiky nikdo ani nevzpomene a třeba odejdou i bez náznaku úcty obyvatel, kterým vládli. A takto mi si tady těch třicet let sametově žijeme, rádi a se smyslem pro humor, který je nám vlastní, neustále dohánějíce životní úroveň Evropy západní.

A co sice nebude následovat, ale co bych si přál?

Až odejdou mnozí naši politici do „politického důchodu“, tak bude jistě nějakou dobu trvat, než se z toho jejich vládnutí naše země vzpamatuje. Po tuto dobu bych požádal třeba bývalého prezidenta Slovenska pana Kisku nebo současnou prezidentku paní Čaputovou, bývalou slovenskou premiérku paní Radičovou nebo současného premiéra pana Pelegriniho, aby to tady načas vzali za své a až se naše společnost zmátoří z „komatu“, až potom bych navrhoval uskutečnit klasické volby parlamentní a prezidentské.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.