Naši soudruzi sáhli k de facto k podvodným volbám poprvé v květnu 1948. Už dříve se však k podobnému kabaretu s tzv. jednotnou volební kandidátkou uchýlili černí a hnědí. Inu totalitní režimy všech barev jsou si podobné víc, než si myslíme.

Princip voleb za komunistů, německých nacistů, italských fašistů a ve Slovenském štátě spočíval v tom, že lidé si nemohli vybírat z více adeptů, ale mohli hlasovat pouze pro jednoho prověřeného kandidáta, aby diktatury měly neomezený prostor pro svoji tyranii.

Perfektně to vystihl web totalita.cz. V prosinci 1938 se konaly doplňovací volby do říšského sněmu v anektovaných Sudetech. Lidé si však mohli „vybírat“ pouze z jediné kandidátky strany NSDAP - Nacionálně socialistické německé dělnické strany. Volby probíhaly pod dohledem německého vojska a jedno z volebních hesel určené hlavně Čechům v zabraných oblastech znělo: „Stojíme před volbami! Budeme-li volit ne, nebo vůbec nevolit, znamená to vypovědět boj státu, jehož jsme občany. Hlasujme ano - znamená to osvobození od vojenské povinnosti, chleba a zajištěnou dovolenou, práci, zvýšení platů a hospodářský blahobyt, zajištění usedlosti a domova, pořádek a mír!“ I když proklamace v tomto duchu hlásal německý nacistický režim obecně.

Nyní se však přeneseme o necelých deset let dopředu. V československých parlamentních volbách dne 30. května 1948 stáli voliči před podobnou situaci. K jednotné kandidátce neexistoval alternativní politický program. Lidé mohli volit jen kandidáty Národní fronty, což byli výhradně komunisté a jejich sympatizanti, nebo vhodit do urny bílé lístky na znamení nesouhlasu. Masivní předvolební kampaň byla jednoznačná: „Hlas pro jednotnou kandidátku bude hlasem pro republiku, pro lidovou demokracii, pro cestu svobodného a pokojného budování naší socialistické budoucnosti - bílý lístek je odmítnutím nastoupené cesty, je to hlas pro nepřátele socialismu a reakcionáře.“

Stejným způsobem se konaly volby po roce 1922 též ve fašistické Itálii pod vedením Benita Mussoliniho.

Dne 18. prosince 1938 se takto volilo i do Snemu Slovenskej krajiny, což byl slovenský parlament. „Jeho reálnu legitimitu znižoval spôsob jeho voľby, ktorý už zodpovedal novým politickým pomerom v pomníchovskom Česko-Slovensku, ktoré smerovali k autoritatívnemu režimu. Podaniu konkurenčných kandidátnych listín zabránila úradná obštrukcia autonómnej vlády v súvislosti s vypísaním volieb. Existenciou jedinej kandidátnej listiny dostali voľby charakter plebiscitu, keď kladné hlasovanie malo zároveň predstavovať vyslovenie súhlasu s predchádzajúcimi štátoprávnymi zmenami a ďalším budovaním Slovenska ako autonómneho celku. Za jedinú kandidátnu listinu napokon hlasovalo vyše 90% voličov. Reprezentatívnosť orgánu a legitimita jeho voľby boli volebnou procedúrou výrazne limitované, hoci sa dá aj v týchto podmienkach pozorovať snaha o aspoň čiastočnú politickú i sociálnu proporcionalitu v personálnej skladbe poslaneckého zboru,“ píše Ondrej Podolák v článku na webu upn.gov.sk.

Jednotná kandidátka v podmínkách komunistické diktatury (1948-1989) podle webu securitymagazin.cz zásadně popírala veškeré atributy demokratických voleb, nemohlo vedle sebe soutěžit více politických subjektů o moc, kterým bylo povoleno svobodně agitovat a představovat své programy. Tudíž se jednalo toliko o frašku na svobodné a demokratické hlasování.

Opravdu není velkého rozdílu mezi předvolebními hesly nacistů z roku 1938 a komunistů z roku 1948. Lidé sice teoreticky mohli hlasovat proti úředně nařízenému jedinému kandidátovi, jenomže byli zastrašováni, aby tak nečinili. Docházelo také k perzekucím, jako vyhazování ze zaměstnání, povolávání do armády a někdy i k věznění. Z toho také plynuly ty „úžasné“ volební výsledky, kdy pro jednotnou kandidátku hlasovalo 90% a více voličů.

Totalitní režimy, komunistické, nacistický, fašistické či slovenský luďácký měly společnou především jednu vlastnost a tou je strach ze skutečné svobody. Tato nelegitimní zřízení se sice zaštiťují údajně tou nejvyšší svobodou, ale jedná se o orwellovské matení pojmů, kdy se pod svobodou ve skutečnosti skrývají tyranie a útisk. Násilnické vlády už ze své podstaty nemohou připustit skutečně svobodné volby, které by je mohly připravit o moc a tu ony nechtějí pustit za žádnou cenu. Proto si vymyslely tyto parodie na volby, aby mohly trvale ovládat společnost. V principu tak mezi diktaturami všech barev nejsou zásadní odlišnosti.

Zdroje:

volby 1948: TOTALITA

Německé volby do říšského sněmu 1938 – Wikipedie

Německé volby do říšského sněmu 1936 – Wikipedie

18. december 1938 – voľby do Snemu Slovenskej krajiny – prvého slovenského zákonodarného orgánu - Ústav pamäti národa

Volby za komunistické diktatury: Fraška na svobodné a demokratické hlasování | SECURITY MAGAZÍN

Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu