Před zničeným centroplánem ležela takzvaná „černá skřínka“ neboli zapisovací přístroj Flight Data Recorder, model FA-542 a číslo 101035-1 s výrobním číslem 4302. Vnější kryt ochranné schránky byl sice proražený a na několika místech dokonce značně zdeformovaný, ale stav kovové fólie a záznamy z letu zůstaly naštěstí zachované v dobrém stavu. Otevření zapisovače a vyhodnocení záznamu se uskutečnilo v Amsterodamu na specializovaném pracovišti letecké společnosti KLM za přítomnosti československých a jugoslávských expertů a představitele holandského leteckého úřadu. Nic podezřelého se však ze zápisu nedalo zjistit.

Stejně dopadl pokus o vyhodnocení zapisovače rozhovorů a zvuků, instalovaného v pilotní kabině. Šlo o výrobek firmy United Control, model V-557, sériového čísla 12691. Rozhovory obou pilotů rovněž nenasvědčovaly na nic podezřelého.

Jen stručně nahlédněme do výsledků vyhodnocení:

Na 1. kanálu se sdělením v palubním rozhlasu nebo palubním telefonu nebyl žádný záznam.

Na 2. kanálu byla palubní sdělení a rádiová sdělení ve sluchátkách druhého pilota včetně příposlechu z vysílání, přičemž šlo především o rádiovou korespondenci shodující se s dochovanými záznamy ve středisku v Cottbusu. Nenašlo se nic podezřelého.

Na 3. kanálu byla palubní sdělení a rádiová sdělení ve sluchátkách velitele letounu včetně příposlechu z vysílání meteorologických zpráv. Ani v tomto případě se nenašlo nic podezřelého.

Na 4. kanálu byla zachycena hladina všech zvuků v kabině včetně mluveného slova, snímaných kontrolním mikrofonem umístěným ve stropním panelu. Byla stálá a bez čehokoli podezřelého až do ukončení záznamu.

Zápis skončil zjevně vinou přerušení dodávky elektrické energie v 16.01.29 GMT. Uvedený čas byl posléze experty z vyšetřovací komise označen za pravděpodobný okamžik exploze.

Velice podrobné zkoumání takřka zničených přístrojů z palubní desky v pilotní kabině odhalilo, že ručičky palubních hodin se zastavily na čase 16.09.48 GMT. Byl to nejpravděpodobnější okamžik dopadu letadla na zem. Byly také zjištěny jen velice obtížně čitelné stopy od ručiček na hodnotě 16.01.32 GMT a další blíže neidentifikovatelné stopy na hodnotě 16.03.32 GMT.

Dá se z těchto údajů vůbec něco konkrétnějšího vyčíst? Ano... S největší pravděpodobností hlavní okamžiky hrůzného dramatu.

První údaj - tedy 16.01.32 - značí čas v okamžiku přerušení dodávky elektrické energie, tedy těsně poté, kdy v letounu došlo k explozi.

Druhý údaj - tedy 16.03.32 GMT - by mohl nasvědčovat na okamžik, kdy došlo k destrukci trupu letounu.

Třetí údaj - 16.09.48 GMT - označuje okamžik dopadu trosek a je důkazem hrůzné délky smrtelného pádu.

Při představě ubíhajících desítek vteřin neodvratitelného pádu, v těch chvílích jistě nekonečně dlouhých, mrazí doslova v zádech.

Třetí den po neštěstí začalo vyprošťování zadní části trupu s křídly a pravým motorem. Tehdy byly také nalezeny poslední dvě ze sedmadvaceti obětí - mrtvoly muže a dítěte.

Už po prvních telefonátech bezprostředních svědků z okolních vesnic se do místa neštěstí začali sjíždět lékaři a sestry z nejbližší nemocnice i ze zdravotního střediska v České Kamenici, s nimi přijeli také vojáci, požárníci a příslušníci bezpečnosti. Zachránci, kteří jako první dorazili k odlomené zadní části trupu s kormidly, zaslechli z trosek tichý nářek. Uviděli jen nohy a část hlavy. Horečně odhazovali potrhaný ostrý plech a nakonec vytáhli mladou ženu v potrhané uniformě. Jedinou, která neuvěřitelným zázrakem s těžkými zraněními přežila - stevardku Vesnu Vulovičovou.

První nálezy přinesly pozoruhodná zjištění a další podrobná zkoumání navedla odborníky na správnou stopu. Části podlahového roštu z míst nad předním zavazadlovým prostorem byly zespodu jako by nepravidelně nastříknuté jakousi černou práškovitou hmotou. Na jedné části tohoto roštu byl nalezen deformovaný a proražený kryt svítilny se stopou černé práškovité hmoty.

Z vnitřních dveří předního zavazadlového prostoru se zachovalo pět menších částí. I na nich byl černošedý nános neznámé látky!

Podezřelými černými skvrnami byla poseta také část potahového plechu ze spodní části trupu. Panel ze spodní části trupu se snímači statického tlaku byl krytý laminátovým potahem, z něhož se dochovaly dvě části, vykazující stopy rázového poškození s roztřepenými okraji a opět se stopami silného nánosu neznámé černé práškovité hmoty. Konečně pak i na hnědém koberci z kabiny cestujících byly zespodu zcela zjevné mechanické průrazy a opět další skvrny černé barvy.

Objevená přeražení nosníků sedaček byla silová a sebemenší nález nenasvědčoval, že by snad šlo o důsledek pozvolného trhání a skryté výrobní vady. Nebyly nalezeny ani žádné stopy vibračních únavových lomů. Naopak na částech trupu s dveřmi do předního zavazadlového prostoru bylo patrné vydutí dveří způsobené tlakem zevnitř a viditelná byla rovněž ohybová deformace neobvyklého charakteru. Obvodová žebra a podélné výztuhy byly zpřeráženy rázovým silovým ohnutím do obráceného parabolického tvaru.

Už všechna tato první zjištění byla nesmírně podezřelá. Čekalo se na vyjádření expertů z laboratoře Kriminalistického ústavu v Praze.

Podezřelé stopy svědčily o mohutné destrukci, která se projevila zevnitř letounu v jeho přední části.

Spodek zbytků koberce byl zčernalý a ožehnutý. Přitom nikde jinde v celém letounu nebyly zjištěny sebemenší stopy po požáru. Ani na motorech, ani kdekoli jinde!

Při vyšetřování se nenašly žádné stopy, které by mohly vzbudit třeba jen pouhý malý náznak podezření na narušení trupu letadla z vnější strany zásahem jakéhosi neznámého cizího tělesa, střepinami, tlakovým nárazem balistické vlny, anebo třeba jen mechanicky odtrženým levým motorem.

Zprávy o protiletadlových raketách jsou tedy učiněným nesmyslem!

Vojenští experti mohou i dnes potvrdit, že v místě přeletu jugoslávského letounu v prostoru hranic mezi tehdejší ČSSR a NDR nebyly rozmístěny žádné raketové jednotky protivzdušné obrany státu a takové jednotky se nacházely výlučně na západní hranici a byly soustředěny na předpokládané hlavní náletové směry ze Západu a na obranu velkých politických a průmyslových center.

Start protiletadlové rakety je vždy provázen ohlušujícím rachotem, který je slyšet na vzdálenost i přes 10 kilometrů. Místní obyvatelé v okolí České Kamenice by jej rozhodně museli zaregistrovat a nedal by se utajit.

Podstatné však je, že proti tehdejším „narušitelům“ se v československé protivzdušné obraně používaly vždy zcela výhradně stíhací letouny. Dnes již přístupné archivní dokumenty potvrzují, že za celou dobu existence československého raketového vojska nebyla nikdy z území našeho státu odpálena raketa země-vzduch v operačním nasazení.

Zbývá také poznamenat, že v kritické době ve vzdušném prostoru v popsané oblasti nebyl jiný než civilní letecký provoz, přičemž jiná dopravní letadla se nacházela ve značně velkých vzdálenostech.

(Podle knihy „Přísně tajné - třetí setkání s tajemstvím“, Pavel Toufar, Akcent, Třebíč 2000)